Artalk.cz

Adéla Součková: Malovat tak, jako když myješ nádobí

Stejně jako v předchozích letech se budeme v následujících měsících věnovat práci finalistek a finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého 2018. Letos jsme se rozhodli pro klasickou formu rozhovorů, které by měly představit východiska a myšlenkový kontext jejich tvorby, stejně jako přiblížit jejich postoje a názory, které s uměním ani nemusí příliš souviset. Jako první nyní v rozhovoru vedeném Annou Remešovou a Klárou Pelouškovou představujeme umělkyni Adélu Součkovou. Ve svých kresbách, knihách či performance Adéla usiluje o vytvoření určitého tady a teď, v němž propojuje různé krajiny skutečnosti, vnímání a myšlení. Pracuje s religiózní či uměleckohistorickou symbolikou, s motivy vycházejícími ze spirituálních nauk i sféry digitálních technologií. V poslední době se přitom podle svých slov snaží přistupovat k umění s lehkostí a radostí a tvořit stejně tak, jako když dělá cokoli jiného.

Nekontrolovatelné úniky včel, Panel FAMU, 2016, s Kristýnou Bartošovou. Foto: Jirka Jansch

AR: Studovala jsi na pražské Akademii výtvarných umění a na Hochschule für Bildende Künste v Drážďanech. Mohla bys porovnat přístupy těchto dvou škol a jejich pedagogů?

Vždycky jsem chtěla studovat i jinde než v Čechách, abych měla nějaké srovnání. Na AVU mě zároveň často rozčiloval způsob argumentace, absence diskuse a vzájemné vymezování se zájmových skupin. Kromě toho mi prostředí AVU přišlo často nepřekonatelně machistické a sexistické. A v jednom momentu jsem se naštvala a řekla jsem si, že už tam nebudu. Prošla jsem si weby všech vysokých škol v Německu a objevila jsem profesorku Ulrike Grossarth, která mě hodně zaujala. Ve své práci usilovala o změnu myšlení v různých oblastech, od trhu s uměním po způsob života. Také o všem přemýšlela v historické návaznosti, to mi velice imponovalo. A tak jsem k ní šla na Erasmus a pak jsem přestoupila. Co se týče srovnání těch dvou prostředí, tak vzhledem k tomu, že Drážďany jsou v bývalém východním Německu, byl systém fungování školy podobný, ale status pedagoga byl odlišný. Učitelé nebyli tak přátelští, byli profesionálnější, jejich přístup byl daleko diskurzivnější. V tom smyslu, že mě nepřesvědčovali o svých názorech a o způsobech malby, ale že se snažili dívat mýma očima, pochopit, o co se intuitivně snažím, a pomoci mi. Studium v Německu bylo daleko strukturovanější a definovanější. Byla jsem moc ráda na AVU u Vladimíra Skrepla, u Jitky Svobodové nebo Jiřího Petrboka, ale tohle mělo pro mě nový a zajímavý charakter. A tak jsem nakonec v roce 2014 diplomovala v Praze i v Drážďanech.

AR: Proměnil se mezitím tvůj přístup ke kresbě? Dejme tomu od klasické kresby na papíře ke kresbě procesuální?

Kreslím od dětství a v jistém smyslu pořád stejně. Kresba je pro mě nejjednodušší způsob, jak zaznamenat hnutí mysli a to, co plodí. Zároveň jsem se vždycky snažila nevytvářet reprezentace, ale svým způsobem „vytvářet přítomnost“. V průběhu let jsem vyzkoušela různé způsoby, jak toho dosáhnout: kreslila jsem na zadní stranu obrazů nebo je malovala oboustranně, používala jsem různé materiály a pracovala s nimi instalačně… Bylo pro mě důležité vytvářet „teď“, nějakou situaci, kterou člověk fyzicky zažívá. V tom mi paradoxně dobře fungovala moje diplomka v Praze, což byla knížka kreseb ve formě otázek, na které neznám jednoznačnou odpověď, ale které ve mně vyvolávají takové vrkočení. A právě to vrkočení mi přijde dost jako „přítomnost“. Jak říká Jitka Svobodová, dobrou kresbu nebo malbu od špatné poznáš čistě skrze mravenčení… Ostatně od té doby otázky taky sochám a sbírám.

KP: Když říkáš, že se snažíš vytvářet nějakou situaci nebo skutečnost, jakým způsobem pracuješ s publikem? Do jaké míry jsou pro tebe diváci přímou součástí té situace? 

Jde mi o vytváření atmosféry. Když performativně kreslím a jsou u toho diváci, tak jsou samozřejmě součástí celku už proto, že ovlivňují energii mé kresby. Dlouho jsem přemýšlela nad tím, jak můžu komunikovat symbolickou řeč. Když před diváky kreslím, mám pocit, že jsou vůči těmto symbolickým rovinám vnímavější – koncentrovaný pohyb kresbu zintenzivňuje. Výstavy taky komponuju pro diváka, vždycky myslím na to, kudy bude procházet a jak to na něj bude působit. Přemýšlím nad tím, jak se člověk v instalaci bude cítit a jakou bude mít jeho pohyb dynamiku.

Pohled do instalace Mezi, výstava Movere, Dům umění města Brna, 2016. Foto: Terezie Petišková

AR: Pracuješ v případě performativních kreseb s nějakými přípravnými skicami?

Skicuji hodně. V poslední době kresby hodně vrstvím, jde svým způsobem o animaci, o tvorbu příběhů obrazem. Vždycky mají jasný scénář ve smyslu toho, co se jak proměňuje a co se kam posouvá, že se planeta proměňuje v mozek, že se wifi piktogram stává božím okem… Vytvářím poměrně precizní kostru, ale jde vždycky spíš o tematický nebo motivový scénář, než že bych se snažila dobře nakreslit zajíčka, toho se spíš snažím nakreslit špatně (smích).

AR: A ty konkrétní motivy vznikají jak?

Studovala jsem symboliku různých kultur a nauk, ať už antickou, alchymistickou, nebo třeba muslimskou. Zabývala jsem se hlubinnou psychologií – teď se spíš zabývám hlubinnou ekologií –, a naučila jsem se tím určitou citlivost vůči významům v obrazech. Kromě toho čerpám z různých duchovních tradic.

Nedávno jsem se se vrátila z Indonésie, kde jsem strávila tři měsíce a poznávala jsem tamní stále živou starodávnou spiritualitu. Místní mi říkali, že když u nich nastane situace, že ztratí své příběhy nebo písně – a s nimi úzce související obrazy a potažmo i vztah ke krajině –, vždycky se mohou vrátit na konkrétní svaté místo a počkat, až se jim vrátí. To chápu jako přímý kontakt se svojí vlastní duchovností, jež často mluví skrze obrazy. Nenastalo tam tak silné odloučení od přírody jako v evropském prostředí. Naše příroda je po staletí kultivována, a také často exploatována. Myslím si, že to velmi ochuzuje imaginaci a tím i vnitřní dynamiku.

Tohle je moje myšlenkové podhoubí, konkrétní motivy nebo symboly prostě přijdou, když pro ně vytvořím prostor a počkám si na ně.

Pohled do instalace výstavy Stín Boha v myslích jiných, Galéria Jána Koniarka v Trnave, 2017. Foto: archiv autorky

KP: Zajímají tě i tradiční náboženství, třeba i ta, která jsou typičtější pro naši geografickou a duchovně-filozofickou oblast? A v čem může být podle tebe tato tradice přínosná, pokud jde o naši současnost?

Hodně jsem studovala historická náboženství. Fascinují mě různé důsledky sekularizace. Například mi přijde, že se křesťanský hřích transformoval do pocitu viny, démoni do problémů atd. A to mě zajímá sledovat, třeba proto, že potom přestanu věřit v problémy, což je úlevné, protože tím přestanou existovat. Tím pro sebe vlastně víru zbavuju religiózního, restriktivního aspektu, a to mi přináší velkorysejší pocit svobody. V Indonésii mi přišlo, že tradičně náboženské společnosti člověku sice umožňují hlubší vhled do zažívání sebe sama a svého okolí, mají však i svou odvrácenou stranu, která spočívá právě v restriktivnosti a z mého pohledu v nedostatku svobody při rozhodování o vlastním životě.

Další věc je spirituální aspekt náboženství, který je podle mě v dlouhotrvající křeči. Myslím si, že duchovní život nelze zcela opomíjet a že ta takzvaně bohatá, vzdělaná, úspěšná a efektivní část světa neví, jak na to, protože se vykořenila ze své vlastní duchovní tradice. Návrat k tradičnímu náboženství podle mě ale není moc výhra. Na tradičních kulturách mě – kromě tisíce jiných věcí – zajímá myšlení skrze vztah, nebo spíše vztah jako základní kámen všeho… Přijde mi to zásadní z ekologického i mezilidského hlediska – vnímat sebe sama v síti vztahů s pohyby, věcmi, rostlinami, zvířaty a lidmi –, ať už jde o mytí nádobí nebo mezinárodní politiku.

Pracuju teď na předpovědi počasí pomocí otázek, kde se toto vztahové myšlení snažím aplikovat. Propojuju několik vrstev krajin – krajinu přírodní, krajinu mojí mysli, krajinou společenskou a krajinou spirituální – a snažím se nacházet podobné děje nebo motivy. Třeba meteorologické proměny a změny pocitů. Přijde mi důležité tento způsob myšlení oživovat, protože je holistický. Globální problémy nelze řešit jinak než globálně. Zároveň v našem prostředí vnímám velkou impotenci diskurzů – zanalyzovat a pochopit ještě neznamená stát –, a tak volím dětský jazyk a snažím se skládat si dohromady svět, ve kterém se mi líbí žít. To asi dělá ze začátku každé děcko.

Pohled do instalace výstavy Digitální jeskyně a zlatá klícka, Zwitschermaschine, Berlin Art Week, Berlín, 2016. Foto: Jirka Jansch

AR: Praktikuješ ty sama nějaké náboženství, nebo si hledáš svoji vlastní spirituální cestu?

Žádné nebo všechny. Nacházím si svoji cestu a současně se snažím nespadnout do žádné subkultury. Mám smartphone, hodně cestuju a zajímá mě, jak všechny tyhle krajiny propojit, jak spolu souvisí. Fascinuje mě například vztah spirituality a internetu. Myslím, že mezi nimi existuje spousta souvztažností. Dobře to vystihuje princip magického myšlení, jehož nejlepším příkladem je fanta. Je to nápoj, který svým způsobem esencializuje pomeranč, vyjadřuje veškerou pomerančovitost pomerančů, aniž by v něm jakýkoli pomeranč byl. Stejně tak internet má v sobě spoustu prvků spirituality, ale nemá boha, ačkoli se tak k němu trochu chováme. Stejně jako se k fantě chováme jako k pomerančovému nápoji. Myslím, že je fajn být pomerančem.

AR: Abychom se vrátili k tvým nedávným kresbám a ubrusům, na nichž znázorňuješ především ruce, které se dotýkají telefonů… Jakou roli pro tebe hraje tato tělesnost, když teď mluvíš o magickém a spirituálním rozměru internetu?

Já jsem měla s počítači vždycky trochu problém. Všechno, co souvisí s počítači, se v mém životě stalo pozdě, a vlastně mi to s nimi vůbec nešlo. Současně když se pak začaly používat sociální sítě, začala jsem si všímat toho, jak se mění slovník, kterým popisujeme například své milostné vztahy – používáme k tomu počítačovou terminologii a ten systém s námi na základě nějakých algoritmů zjevně manipuluje. Vytváří se tak svět sám o sobě, ve kterém člověk žije, ale který není haptický. A já si pro sebe chtěla zpátky „stáhnout“ svoji realitu, které se můžu dotýkat. Proto motiv pixelů tištěných bramborovými razítky, proto ruce.

KP: Mluvíme tu o obrazech v souvislosti s internetem a digitálními technologiemi. Ve svém profilu na Artyčok.tv jsi mluvila o tom, že reprezentace podle tebe může být prostředkem instrumentalizace světa. A tak mě zajímá, jak v tomto smyslu vnímáš reprezentaci prostřednictvím digitálních technologií – myslíš si, že technologie, které máme k dispozici, možnosti instrumentalizace ještě zesilují?

Ano, ale ne nutně. Nevymezuji se vůbec proti technologiím jako takovým, ale vůči mocenským strukturám, které za technologiemi stojí. Vadí mi nehumánní algoritmická strategie vedená lidmi, kteří kolonizují jiné lidi a vydělávají na nich peníze. Taky mi vadí můj milostný vztah s algoritmem, který mě analyzuje na základě kliků, aby příště uhodl mé preference a chutě. Vadí mi, že je čím dál náročnější si uvědomit, že se to děje, a ze začarovaného kruhu vystoupit. Člověk se společensky skoro odstřihne, když tyto technologie nepoužívá.

Pohled na stolek z ptačí perspektivy, Vystoupení Velekněžky, 2017 

AR: Jak se do tvých prací konkrétně promítá vztah ke struktuře nebo systému, který za technologiemi a reprezentacemi stojí?

Můžu to popsat na příkladu digitálních venuší. Když jsem se onehdy dívala na virtuální rekonstrukci jeskyně Lascaux, měla jsem chuť si ji pro sebe zpřítomnit, prožít si ji. A tak jsem vzala motiv Věstonické venuše, prehistorický symbol fertility, postavy jsem rozpixelovala, natiskla je na látku pomocí razítek vyřezaných z brambor a nechala to obarvit v tradiční modrotiskové dílně. Výslednou instalaci pak tvoří magický kruh venuší zatížených klíčícími bramborami. Přišlo mi, že pixelová realita vedle brambory, která klíčí, vytváří dobrý kontrast.

A co se týče kritiky systému: přijde mi, že když můžou existovat lidé jako Trump nebo Babiš a když jsem součástí společnosti, ve které hodují, jsou asi i mojí součástí. Ale které jsou ty myšlenky, co umožňují jejich existenci? Moje kritika spočívá ve vytváření pocitu – mocenské boje a dětské hry jsou si dost podobné. Je rozdíl v pohlazení, když je projevem sympatie, a když je mechanické nebo manipulativní, ačkoli na fotce vypadá stejně. To jsou motivy, s nimiž přímo pracuju.

AR: Jak vnímáš plochu, na kterou kreslíš? Pracuješ s ní podobně jako s displejem, ve kterém funguje několik plánů nad sebou a vedle sebe, nebo spíše jako s plátnem, jehož povrch je strukturován podle toho, jak visí?

Strukturování, které popisuješ, vychází z tradičního západního uvažování o obrazu, který je konstruován, vyvažován, jako když stavíš dům cihlu po cihle. Mě asi před šesti lety hodně inspirovala čínská kaligrafie, kde je vytváření obrazu z velké části o vnitřním rozpoložení, ze kterého jednáš, ve kterém jsi přítomna. V takovém stavu, kdy víš i nevíš, co děláš, jsi soustředěná i nesoustředěná, víš, co chceš, a zároveň to nevíš, se dostáváš mezi různé polarity a z této situace vychází soustředěný tah štětcem nebo tvé gesto. Současně mě v té době zajímala pravoslavná ikona, která vznikala v rámci rituálního procesu vedoucího k vytvoření přítomnosti boží ve světě. Tyto dva principy mě fascinovaly a zároveň jsem nemohla přijít na to, jak s nimi pracovat v rámci své kulturní identity. Princip čínské tušové malby jsem si přisvojila a dospěla k uhlu na stěně a kreslení pro diváky.

Poslední dva roky mi ale přijde, že je pro mě ten meditativní čínský přístup příliš elitní a luxusní. Říkala jsem si, jestli se nedá malovat tak, jako když myješ nádobí – a tím nesnižuju malbu, tím říkám, že mytí nádobí je důležité. Snažím se teď věci dělat radostně, neklást na sebe žádné nároky. Začala jsem být skeptická k dokonalosti, ke snaze dosáhnout něčeho perfektního. Protože se mi zdá, že dokonalosti máme příliš. Tenhle rekordér nebo tvůj počítač jsou perfektní: mají bezchybný povrch, lesknou se, jsou atributem tvého společenského statusu. Dokonalé jsou ale jen do té doby, než je začneš používat a svou lidskou nedokonalostí ničit. Ten dotek, který je nepřesný a spontánní, mi přijde důležitý pro svou živost. Jsem obklopená mnoha věcmi, které jsou vyrobeny strojově, a potřebuji i nějaké pocity, které vytváří ruka… Mám ráda příběh o Giottovi, v němž se vypráví, že před papežem nakreslil jako důkaz svého umu jedním tahem dokonalý kruh. Když jsem si to přečetla, řekla jsem si, že se o nic takového nikdy nebudu snažit. A tak se ve své práci snažím o nějakou obyčejnost, pokouším se pracovat tak, jako se dělá cokoli jiného.

Digitální rodinka, 2015

AR: Hodně pracuješ se stoly a ubrusy. Mění se tvůj způsob vnímání plochy nebo používané motivy, když maluješ na ubrus? Co pro tebe stůl znamená?

Stůl je místo mezi nebem a zemí, u kterého se potkávají lidé. A pak je zajímavá otázka, co je pod stolem, protože to většinou nikdo neřeší (smích). Můj první stůl se jmenoval Digitální rodinka – nakreslila jsem rodinnou hostinu, kde se lidé potkávají i nepotkávají, částečně kvůli technologiím, které je odvádí od toho, aby se vzájemně vnímali. Co se týče srovnání kresby na stůl s nástěnnou kresbou, tak nástěnná kresba je daleko performativnější a dynamičtější, k procesu tvorby a vyprávění příběhu potřebuju v takovém případě diváka. Stoly jsou spíš o vytváření určitých kontemplativních zastavení… A taky mě baví po obvodu stolů kreslit ruce, jako kdyby tam seděli lidé – kreslím to, co se na stole děje, což dost jasně definuje kompozici.

KP: To znamená, že rozdíl vnímáš především v daném kontextu kresby než v horizontalitě či vertikalitě plochy?

Ano. V případě ubrusů pracuju taky s digitálním tiskem – s fotografiemi nebo tarotovými kartami, baví mě vrstvit motivy přes sebe. Látka mě zajímá, protože se hýbe, je v ní prvek vzduchu. V určitou chvíli se pro mě koncept závěsného obrazu prostě vyčerpal, zdálo se mi, že je to začarovaný kruh. Tím neříkám, že možnosti práce s textilem jsou nevyčerpatelné, ale pro mě má v tuto chvíli nějakou živost, dynamiku a výpovědní hodnotu, látka reaguje na diváka, který jí prochází a dotýká se jí.

AR: Kromě práce se stoly a ubrusy jsi taky začala psát. Jak s textem pracuješ?

Dopisuju teď svůj třetí text, jako vždy velmi krátký a pracný. První text jsem dopsala v květnu 2017. Je psaný v ich-formě a Země, která je současně krajinou těla a mysli, v něm hlasem malé holčičky popisuje, jak se vyvinula, jak se má a co s námi udělá. K tomu, abych se dostala k vyjádření toho, co mě zajímá, text potřebuju. Není ale osamělý, vždy vzniká ve společnosti dalších věcí. Moje texty jsou velice obrazotvorné a fantaskní. Předpověď počasí, na které právě pracuju, má podobný charakter, ale bude vtipnější.

AR: V tvých dvou vydaných knížkách se text propojuje s kresbou. Jak na sebe kresba a text navazují? Vznikají zároveň? 

Kniha Otázky vznikla v roce 2014 jako moje diplomová práce, kterou jsem už zmiňovala. Hledala jsem nějaké vztahy mezi textem a obrazem, chtěla jsem, aby jedno neilustrovalo druhé, ale navzájem se vysvětlovalo. Aby obě ta média byla opodstatněná a postavená sobě na roveň, což je něco, o co se snažím i v ostatních svých dílech. Text píšu vždycky a to, že ho píšu tak strašně dlouho, souvisí s tím, že k němu vytvářím obrazový materiál a snažím se nebýt úplně ilustrativní. Baví mě také určitá pervertovaná didaktika. Vedle toho mě formát knihy láká tím, že mi jednou za pár let umožňuje sumarizovat moje výtvarné myšlení. Otázky měly být původně o pravdě a lásce, hrála jsem si se zatížeností toho tématu. Pokoušela jsem se o naprosto otevřenou, naivní, až infantilní upřímnost, která by zároveň nebyla banální…

Otázky, Divus, Praha, 2014

KP: Právě na jsem se chtěla zeptat – velmi přímočarým způsobem pracuješ s různými symboly, které v sobě nesou velmi silné významy. Jak nakládáš s patosem? Vnímáš ho jako něco negativního? 

Myslím, že patos je někdy na místě a někdy je pekelný, obzvlášť, když se jeho prostřednictvím snažíš hlásat nějaké pravdy. Současně mi ale přijde jako strašná škoda, že spousta intelektuálů ztratila odvahu pouštět se na tenký led. Pojmy, které jsou historicky zatížené, jako například svoboda, pravda a láska, dnes málokdo používá, ale myslím, že se do našeho slovníku a myšlení – i když pomalu – vrací. Na to ve svých věcech taky narážím. Považovala bych ale za velice nebezpečné znamení, kdybych byla příliš patetická, protože to dost často znamená, že se vzdaluju sama sobě. Zavrhnout patos úplně mi však přijde vůči světu nefér.

AR: Je podle tebe výtvarné umění tím, že je obrazové, cestou, jak se „pekelnosti“ hlásání velkých pravd vyhnout? Verbální vyjadřování je v něčem mnohem konkrétnější a tvrdší…

Nevím. To záleží na tom, jakým způsobem pracuješ s metaforikou a s náznakem. Ale jasně, právě ten rozdíl mezi obrazovým a literárním mě zajímá. Jsou věci, které tím druhým nevyjádříš.

AR: Teď k jinému tématu… Sleduješ současnou lokální kresbu a malbu? 

Velice nesystematicky a okrajově, víc sleduju mezinárodní scénu. Posledních pět let tu moc nejsem a je těžké to sledovat. Neznám třeba umělce, kteří jsou mladší než já, což je škoda, protože se tu děje spousta skvělých věcí, které se dřív neděly – obzvlášť ve feminismu nebo institucionální kritice. A to je velká úleva. Je skvělé, že to začalo, protože absence těchto témat byla jedním z důvodů, proč jsem tu nechtěla být.

AR: Kurátorka Lenka Sýkorová tě zařadila do své publikace Postkonceptuální přesahy v české kresbě. Přijde ti zařazení do této skupiny autorů adekvátní?

Jsem moc ráda, že jsem součástí té publikace, ale současně je pro mě velice ambivalentní vnímat kresbu jako společného jmenovatele. Daleko zajímavější by mi připadalo hledat jiná pojítka, než je médium. Všichni mě pořád definují jako kreslířku, což by nějaký algoritmus ve výsledku asi vyhodnotil jako pravdivý výrok, ale já se tak nevnímám.


Adéla Součková se od konce svého studia na Akademii výtvarných umění v Praze a na Hochschule für Bildende Künste Dresden v roce 2014 profiluje jako kreslířka, se záběrem od malých kreseb doplněných texty přes kresby na ubrusech či videoperformance až po monumentální nástěnné výjevy. Vystavovala v řadě českých i zahraničních galerií, v některých případech ve spolupráci s dalšími umělci (např. s Kristýnou Bartošovou či Radimem Labudou). Vydala dosud dvě knihy pod názvem Otázky (Divus, Praha, 2011) a Atlas podkožních zážitků (Nakladatelství AVU a Ausdruck Books, Praha, 2013, s Nikolou Čulíkem). Od roku 2017 žije současně v Berlíně a v Praze. Dokumentaci práce Adély Součkové najdete na jejích webových stránkách.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *