Artalk.cz

Ticho a klid v Ústí

V Domě umění Ústí nad Labem vystavuje momentálně umělecká dvojice Mona Vatamanu a Florin Tudor, která se ve své práci zabývá nedávnou historií a postkomunistickou realitou Rumunska. Podle Anny Remešové je bezesporu dobře, že česká instituce věnuje výstavu nepříliš exponovaným jménům z regionu východní Evropy, subtilní instalace a drobné intervence do výstavního prostoru však podle ní významy spojené s rumunskou kolektivní paměti komunikují jen poměrně nezřetelně. 

Snímek z filmu Mony Vatamanu a Florina Tudora Il Mondo Novo, 2016. Foto: archiv autorů

Ticho a klid v Ústí

„K žádné revoluci nedošlo. Byla to pouze řada teatrálních úmrtí, které jsme sledovali scénu po scéně s klapkou ukazující zármutek příbuzných. Revoluce je náhoda, která se stala výročím, médii přetřásanou událostí, něco jako pokus o sebevraždu národa bez přístupu k jedu.“ Adriana Oprea-Popescu [1]

[1] Výrok rumunské novinářky Adriany Oprea-Popescu zachytila ve své knize o Bukurešti Margo Rejmer. In: Margo Rejmer, Bukurešť. Prach a krev, Praha, 2015, s. 94.

Rumunská revoluce v prosinci 1989 byla událost odehrávající se do velké míry pro televizní diváky – moc měl v rukou právě ten, komu se podařilo dostat do vysílání. Dělo se to ještě v době, kdy panovala všeobecná důvěra ve zpravodajství, kdy lidé stáli u obrazovek a sledovali několik dní staré emotivní záběry mrtvých těl Nicolae a Eleny Ceaușescových. Události roku 1989 a krvavé orgie v ulicích, které revoluci doprovázely, se ale při střetu s postkomunistickou realitou 90. let rychle roztříštily do obrazů nejasných kontur. Interpretace se ujali historici, politici, ale i umělci, každý po svém a s různou intenzitou. Právě otázkou individuální a kolektivní paměti se v kontextu rumunské společnosti dlouhodobě zabývá partnerské a umělecké duo Mona Vatamanu a Florin Tudor, kteří spolupracují od roku 2000.

Výstavu této dvojice připravil do prostorů Domu umění v Ústí nad Labem kurátor Michal Koleček, soustavně sledující umění střední a východní Evropy a jeho angažované polohy, které se vyjadřují k historii daného regionu. Koleček zde již prezentoval chorvatského performera Tomislava Gotovace či maďarského malíře Csabu Nemese a připravil přehlídku In Their Eyes…, kde figurovali umělci a umělkyně ze zemí bývalé rakousko-uherské monarchie. Tentokrát padla volba na Rumunsko, jež má sice bohatou uměleckou a umělecko-institucionální síť, ale jeho scéna zůstává z našeho pohledu přeci jen ve stínu nám geograficky bližších zemí. Vatamanu a Tudora lze řadit do střední generace umělců pracujících s rozličnými médii, převážně pak s videem. Další autorkou, vystavující v galeriích a muzeích po celém světě a zabývající se nedávnou rumunskou historií, je Irina Botea Bucan. Práci této umělkyně i Vatamanu a Tudora byl již na Artalku věnován podrobnější esej.

Snímek z filmu Mony Vatamanu a Florina Tudora Gagarinův strom, 2016. Foto: archiv autorů

Oproti tomu, jak živá rumunská scéna je, vypadá výstava THIS IS NOT ABOUT SUGAR v ústeckém Domě umění jako smuteční slavnost. Instalace samotných děl je pak velmi minimalistická a působí skoro jako doplněk galerijního prostoru. Převažují zde poetické práce založené na drobných gestech, které jsou spíše metaforickými povzdechy nad tím, jak smutné je na rumunskou historii vzpomínat. Vatamanu a Tudor záměrně pracují s drobnými motivy a intervencemi, pokud však jejich počiny dosáhnou takové koncentrace jako v Ústí, musí být divák opravdu extrémně citlivý, aby ho dojaly fotografie rozpadající se cukrové vaty (odtud název výstavy – cyklus fotografií a krátké video z roku 2018 nese titul THIS IS NOT ABOUT SUGAR). Koleček se proměnu vaty v karamelovou hrudku snaží zachránit slovy: „Tato ambivalence přitom reprezentuje rozporuplnost ideologických systémů a propagandistických manipulací, koloniální dominanci západního světa, jejíž důsledky v současnosti ohrožují podstatu jeho existence…“ Avšak nejenže do těchto děl prosakuje až básnický kýč, bohužel i samotný historický kontext zůstává obalen do jakýchsi abstraktních obrazů. To platí jak pro fotografie, tak pro instalaci Prach (2007), ve které pytel cementu špiní zeď a tvrdne, nebo pro video Déšť (2005), v němž pozorujeme malíře kreslící do skicáku architekturu, kterou však neustále smývá déšť.

Přiznám se, že mě na výstavě oslovila spíše díla-videa, která zobrazují nebo odkazují ke konkrétnímu místu – ať už v rumunské historii, nebo geografii. Mezi ta patří krátké video Vše pevné se mění ve vzduch (2012–2013), ve kterém se záběry zpustošené krajiny v Roșia Montană, do níž se zakousla těžební činnost, mísí s titulky ze Zjevení Janova. Zlatooranžové zbarvení vypadá jak zalité sluncem, ve skutečnosti se však jedná o načervenalou půdu skrývající zdroje zlata a drahých kovů. Postapokalyptické krajině dává vyznít pomalá kamera plující prostorem bez pevného bodu. Za trpělivé zhlédnutí stojí také „dokumentární“ video Gagarinův strom (2016), ve kterém filozof Ovidiu Țichindeleanu vzpomíná v ruinách moldavského Gagarinova centra mládeže (dostavěno 1972) na vize pospolitosti a regionálního internacionalismu, který komunistický režim toužil uskutečnit.

Mona Vatamanu a Florin Tudor, Heliotropismus – O časovosti modernosti, 2018, pohled do instalace v Domě umění Ústí nad Labem. Foto: Jáchym Myslivec

Tíhu nostalgického vzpomínání na utopistické vize modernismu a komunismu pak příjemně oživuje odhalený keramický reliéf slunce, vedle něhož stojí zbytky panelu používaného k jeho zakrytí. Reliéf, navržený Miroslavem Proškem a Františkem Šalanským, dříve patřil k výzdobě prostoru, který sloužil jako jídelna studentské menzy. Právě slunce, měsíc nebo vesmír se řadily k častým motivům zdobícím stavby, jež vznikaly za minulého režimu a které odkazovaly k vizím radikální proměny světa. Tma a vše temné je totiž asociováno se starým světem, kdežto slunce produkuje energii a teplo. Uprostřed čistého a bílého prostoru se tak najednou rozzáří jedna zeď, jež připomíná, že i prostor (politický nebo architektonický), který právě obýváme, má za sebou konkrétní minulost. Toto jednoduché gesto odkrytí nazvali umělci ve spolupráci s kurátorem Heliotropismus – O časovosti modernosti (2018) a působí mnohem sympatičtěji než jiné site-specific dílo, které se nachází vedle na zdi – koláž z aktuálních (českých i zahraničních) novinových ústřižků Svět jaký je (2018) odkazující k monumentální malbě Pabla Picassa Guernica. Otázkou nakonec zůstává, zda jsou nenaplněné sny modernity a její odkaz tak současným problémem, který dokáže oslovit návštěvníky galerie na samé periferii města Ústí nad Labem.

To, že chodby Domu umění zely ve všední den odpoledne prázdnotou, není žádným překvapením. To se ostatně stává i v Národní galerii. Nemohla jsem se ale zbavit pocitu, že může být taková výstava pro zbloudilého návštěvníka zklamáním. Doprovodný textový materiál je sice pěkně a podrobně provedený, o historii Rumunska se toho však příliš nedozvíme a naladit se na tempo děl vyžaduje přímo zenovou přípravu. Od Kolečka je jistě záslužné, že se nebojí vybírat umělce méně známé a nekřiklavé, je však na škodu, že s nimi nepracoval více kontextuálně nebo aktuálně – čemuž by třeba pomohla přítomnost lokálního umělce či umělkyně nebo spolupráce v rámci místního prostředí. Nicméně použít v jedné z instalací české noviny je asi tak osvěžující jako zátiší olejem na plátně. Možná tentokrát neměli Vatamanu s Tudorem dostatečnou odvahu vyjádřit se tak výrazně, jako tomu bylo v případě jejich intervence ve vídeňské Secesi, kde se na přelomu let 2009/2010 prezentovali na výstavě All Power to the Imagination. Na fasádu galerie tehdy vyvěsili velký provokativní transparent s nápisem „Ať žije a prospívá kapitalismus“ a uvnitř se v rámci drobné instalace zabývali červenou barvou jako symbolem protestu proti hegemonnímu řádu. Pro Ústí však umělci připravili umírněnou prezentaci, jejíž forma dobře vypadá v čisté white cube, avšak výrazně zmírňuje jakýkoliv konflikt při práci s různými metodami čtení historických událostí. Tím se bohužel promarnila příležitost seznámit se blíže s postkomunistickou situací Rumunska a věnovat čas kontextu, o kterém se u nás málo píše i vystavuje.

Pohled do instalace výstavy v Domě umění Ústí nad Labem. Foto: Jáchym Myslivec

Mona Vatamanu a Florin Tudor / THIS IS NOT ABOUT SUGAR / kurátor: Michal Koleček / Dům umění Ústí nad Labem / Ústí nad Labem / 29. 3. – 19. 5. 2018

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *