Artalk.cz

Kdo je romský umělec?

K příležitosti otevření Knihovny Romafuturismo v kanceláři iniciativy tranzit a zahájení činnosti Evropského romského institutu pro umění a kulturu (ERIAC) vydáváme postupně na Artalku tři příspěvky, které se zabývají tématem romského umění a nově vzniklých institucí. V září 2017 začal v Berlíně fungovat institut ERIAC, který na konci února zpřístupní rozsáhlou databázi a archiv věnovaný romským umělcům, již teď ale inicioval programy podporující romské umění i v dalších evropských městech. V následujícím rozhovoru vysvětluje výkonná ředitelka institutu Tímea Junghaus úlohu této instituce a přibližuje historii i kontext jeho vzniku. Ve čtvrtek bude publikován příspěvek Anežky Bartlové, který se vrátí k výstavě Vesmír je černý / O kosmos hino kalo a zhodnotí diskuzi, jež výstava podnítila, a v pátek tuto minisérii zakončí společný dialog výtvarnice Ladislavy Gažiové a kurátorky Terezy Stejskalové, tedy autorek, které stojí za vznikem Knihovny Romafuturismo.

V jednom rozhovoru jste prohlásila, že Evropský romský institut pro umění a kulturu (ERIAC) je výsledkem úsilí čtyř generací romských aktivistů. Jak vypadala historie jeho vzniku?

Romské hnutí lobovalo za svůj vlastní prostor již od 60. let, snahou bylo vybudovat kulturní instituci na evropské úrovni, která by propojila romské komunity napříč Evropou a zviditelnila různé iniciativy. Kulturní hnutí si vždy velmi chránilo své pojetí romského umění a já věřím, že právě ERIAC naplňuje tato očekávání a uznání romského umění a kultury. Samotná instituce je výsledkem tříletého lobování šestnácti romských intelektuálů, které nakonec došlo zdárného konce díky spojení podpory od Rady Evropy, Nadace Otevřená společnost a Evropského romského institutu. Tak vznikla kancelář ERIACu v Berlíně. ERIAC je nekomerční asociace, která promlouvá o romském umění ze samého jádra romské subjektivity.

Proč byl vybrán právě Berlín jako sídlo institutu?

Lokalitu jsme si vybrali sami a měli jsme několik kritérií, podle kterých jsme se orientovali. Chtěli jsme fungovat někde, kde je velmi živá současná umělecká scéna a kde bude přátelské prostředí pro existenci takového institutu. Je nám jasné, že v některých zemích východní Evropy bychom nebyli takto vřele přijati, navíc zde můžeme získat podporu německé vlády a Spolkového ministerstva zahraničí. Důležitým aspektem je také zdejší mezinárodní teoretický diskurz, a to především teorie dekolonizace Evropy, která hraje pro ERIAC zásadní roli, stejně jako možnost uznání romského vedení, které přejímá zodpovědnost za fungování institutu.

Co je přesně úkolem ERIACu ve vztahu k mezinárodní současné umělecké scéně? Co je jeho cílem?

Romské umění má své místo v dějinách umění, diskuze o něm zde existuje, ale díla romských umělců nejsou rozpoznávána autory samotnými, ale spíše sběrateli, folkloristy a etnografy, kteří se na tomto poli orientují. Je to poměrně nedávno, kdy se začalo přihlížet také k diskurzu, jenž přiznává roli autora a zohledňuje jeho subjektivitu. A to ať už se jedná o romského umělce, uměleckého producenta nebo hudebníka. ERIAC zde v Berlíně není samozřejmě jenom kancelář, jedná se o místo, kde se můžeme potkávat. Konečně máme místnost a stůl, u které mohou zasednout romští intelektuálové, vůdčí osobnosti, byznysmeni a zasedací rady, které mohou rozhodovat o směřování institutu. Můžeme tak postupně usilovat o budování vlastní budoucnosti, která nebude definována gádži, ale Romy samotnými.

Tímea Junghaus. Foto: Akos Stiller

Jak budou vypadat aktivity institutu? Mluvila jste například o zviditelňování romského umění, jaké jsou vaše strategie?

ERIAC spolupracuje se sítí romských umělců a organizací a pokouší se zachycovat vše, co se v Evropě děje za zajímavé romské umělecké akce. Víme proto o výstavě Ladislavy Gažiové, o projektech Roberta Gabriše, Emílie Rigové a sledujeme také rozvoj pojmu Romafuturismo, o kterém jsem již slyšela právě od Roberta Gabriše. Právě rozjíždíme program přesahující samotné sídlo ERIACu, během ledna a února iniciujeme události a aktivity v šesti evropských městech, kde se zabýváme rozličnými lokálními otázkami. V Seville se například věnujeme kultuře španělských romských umělců (gitanos) a diskutujeme zde o odkazu a vlivu romské kultury na španělskou historii. Jak se stalo, že flamenco – klasický prvek romské kultury – je dnes chápaný jako španělské kulturní dědictví? Flamenco je ale primárně romské kulturní dědictví. To je jen příklad, neříkám, že bychom jej chtěli vyjmout ze španělské kultury, chceme ale klást otázky po tom, jak důležitá je romská kultura ve vztahu k evropské kulturní identitě. Zajímá nás, jak přispěla k rozličným národním kulturám v tomto regionu. Existuje mnoho úžasných příkladů, kdy romští a cikánští hudebníci ovlivnili maďarskou nebo rakouskou klasickou hudbu. Je třeba na tuto historii upomínat a reflektovat ji. Také díky tomu bude moci romská kultura dojít uznání.

Když připravujete výstavu o romském umění, jak se vypořádáváte s otázkou dělení uměleckých děl na základě národnosti nebo etnicity? Pracujete kriticky s určitým nebezpečím identitární politiky? Máte k tomu nějaké nástroje dekonstrukce?

V mé kurátorské práci je pojem romské umění zcela centrální a ano, pracuji často s umělci, kteří se ztotožňují s romskou identitou. Je třeba být ale pozorný ke kontextu, v jakém vystavujete. ERIAC právě takové rozvíjení kritického diskurzu umožňuje. Například ve vchodu do institutu vystavujeme dílo od umělce Alexandra Schikowského, který nezůstává u jedné identity Roma, ale překonává ji. Schikowski je v podstatě „čestným Romem“ v komunitě obce Tatárszentgyörgy, kde byl v roce 2009 zastřelen rasistickými útočníky Robert Csorba a jeho pětiletý syn. Schikowski vytvořil do zahrady místní školky památník na tuto událost, který byl však zamítnut městskou radou. V rámci výstavy ERIACu vystavujeme model tohoto památníku. Idea překonání romství jako etnické identity je také přítomná v umělecké praxi, protože právě umělecký diskurz se může nejcitlivěji a nejpřesněji vyjadřovat zevnitř romské subjektivity. A určitý univerzální humanismus je vlastní naší identitě. V rámci romského hnutí je moje pozice spíše radikálnější, mnoho členů deklaruje, že je třeba mluvit z pozic komunity, romsky, ukazovat etnické charakteristiky. Pro mě ale není idea romské identity něco esenciální, trvalého, je třeba ji spíše zkoumat v rozšířeném měřítku, lze ji chápat pouze jako fluidní, proměnlivou kategorii.

Ve Vaší kurátorské praxi kladete důraz na postkoloniální teorii. Když však zacházíme s postkoloniální literaturou, je třeba být na pozoru, protože vznikla v prostředí černošské západoevropské a angloamerické kultury. Pakliže postkoloniální teorii aplikujeme na situaci Romů ve střední a východní Evropě, nedopouštíme se dezinterpretací?

Ano, východní i jižní Evropa nemá koloniální minulost, historicky se liší, ale my již dnes víme, že i v rámci těchto regionů existovaly vnitřní kolonie. Rada Evropy před lety vydala mapu, kde je možné tyto vnitřní romské kolonie vidět. V kontextu současné umělecké scény – a já pocházím z tohoto prostředí, proto je zcela legitimní se o tom tak vyjadřovat – je Rom onen „Druhý“ v oblastech východní a jižní Evropy. Jsou podobně exotizováni, jako byli obyvatelé Asie a Afriky exotizováni v době modernity západoevropskými umělci, kteří jezdili na Tahiti a do Afriky studovat a zpodobňovat cizí kultury. Východo- a jihoevropští umělci se obraceli do svých vnitřních kolonií, které jim byly nejblíže: do romských osad. Ve výtvarném umění 19. století se v těchto oblastech právě takový „primitivizující“ pohled na Romy objevuje. Právě ve vizuálním umění se toto epistemologické násilí vyjevuje nejlépe. Pro mě dnes opravdu není otázkou, zda se takový kolonialismus směrem k Romům udál nebo ne. Je důležité studovat, jak začaly civilizující aktivity Evropanů vůči Romům v 18. století, pokračovaly přes habsburskou politiku a jsou pozorovatelné dodnes v evropských programech pro integraci, asimilaci a vzdělávání Romů. Zároveň historie Romů nebyla psána Romy samotnými a instituce věnující se romské kultuře nebyly vedeny Romy. Kde jsou dnešní platformy produkující vědomí o Romech? Nikde. Určitá koloniální moc je stále viditelná také dnes, kamkoliv jdu, tak ji vidím. Cílem naší činnosti je ptát se, jak tomu můžeme zabránit a čelit.

Jakou úlohu v dekolonizačním procesu hraje Akademie Barvalipe, kterou ERIAC inicioval?

Akademie Barvalipe je důležitou součástí institutu, protože zastupuje pozici ředitele. Já jsem sice zaměstnána v ERIACu jako ředitelka, ale to proto, protože gádžové jsou zvyklí mít ředitele, ale ERIAC je instituce založená na členské základně. Program ERIACu není na mě, máme různé tematické sekce, které se zodpovídají akademii. Základem je členství, do kterého se může kdokoliv přihlásit, vyplnit aplikaci a souhlasit s příspěvkem. Každý člen by pak měl přispívat do fungování institutu svými nápady a prací a vyjadřovat se k tématům, které jsou zde řešeny (historie vzpomínání, umění a kultura, akademická sekce a média a publikace). Jednotlivci i organizace se mohou přihlásit odkudkoliv z celé Evropy a nominovat své návrhy do jednotlivých témat, které zpracovává Akademie Barvalipe a ta také nominuje zástupce za tato témata, kteří tvoří radu institutu. Mou rolí je předsedat této radě a zvát romské vůdčí osobnosti ke společnému stolu.

Teď bych se ráda na chvíli přesunula více do minulosti. Vy jste v roce 2007 iniciovala založení prvního romského pavilonu na 52. Benátském bienále a připravila jste v rámci něj výstavu Lost in Paradise. Jak hodnotíte vývoj romského umění – ve vztahu k mezinárodní umělecké scéně – od roku 2007 do dneška?

Myslím, že první i druhá (v roce 2011) výstava v romském pavilonu pomohla výrazně k viditelnosti romských umělců a že jsou čím dále více součástí mezinárodního trhu s uměním i velkých přehlídek, což považuji za skvělý úspěch. Ačkoliv romský umělec je pouze dočasný pojem, protože se zrealizováním idey o úplné rovnosti a uznání všech minorit už bude pojem romský umělec zcela nadbytečný, do té doby se však jedná o důležité pojmenování v rámci romského uměleckého kontextu. Dle mého názoru se toho ale od prvního pavilonu změnilo opravdu mnoho, protože romské umění dostálo pozornosti, byly rozpoznány umělecká gesta, performance, protesty, neziskové organizace. Tyto všechny úrovně generují artefakty a poznání a zapisují se do mapy současného umění.

Jaká byla kurátorská idea výstavy Lost in Paradise?

Byla to výstava zaměřená na Evropu. Ale naší hlavní snahou bylo pracovat s transnacionálním diskurzem, protože struktura Benátského bienále ještě stále vězela ve své představě o konstruktu národů z 19. století. Byli jsme vlastně první, kdo přišel s ideou transnacionálního pavilonu. Nešlo jen o spolupráci umělců, ale chtěli jsme ukázat evropskou transnacionální identitu skrze pohled největší evropské minority. Podařilo se nám ukázat naši představu o sjednocené, transnacionální unii Evropanů, které spojuje boj proti hranicím, nacionalismu, vzrůstajícímu anticiganismu, rasismu a spoluvytvářejí prostředí komunity.

Když jste žila v Budapešti, pomáhala jste založit několik důležitých iniciativ spojených s romským uměním: Evropskou romskou kulturní nadaci, což je nezávislá nadace zastřešující Gallery 8 – Prostor pro romské současné umění, editovala jste publikaci o evropském romském umění nazvanou Meet Your Neighbours – Contemporary Roma Art from Europe (2006), nebo jste připravila výstavu nazvanou The Hidden Holocaust v budapešťské Kunsthalle (2004). Jaká je situace v Maďarsku dnes? Mohla byste dnes podnikat podobné aktivity jako před 12 lety?

 Maďarsko je, dle mého názoru, dobrým příkladem toho, kam Evropa spěje. Je proto dobré věnovat mu pozornost, protože kamkoliv Maďarsko míří, poukazuje na to, co se brzy stane. Velkým problémem Maďarska bylo krátké období, přibližně kolem roku 2008, kdy politici povolili nenávistné proslovy ve veřejném prostoru. Jednalo se o nehorázně nenávistné výroky proti Romům, které procházely pod zástěrkou svobody slova. Ve veřejném prostoru i v médiích bylo možné říci, že jste osobně pohoršen Romy a jejich činy, chováním, barvou kůže apod. Protože tento způsob mluvy získal ve veřejném prostoru místo, infiltroval následně také politické proslovy a později i privátní sféru. Maďarsko je dnes velmi nepřátelským místem pro Romy a neziskové organizace, které jsou statečné a schopné veřejně vystupovat. Zvětšuje se zde mezera mezi bohatými a prekarizovanými, ale na úplném dně skupiny prekarizovaných jsou Romové. To, jak s touto situací pracuje vláda nebo oblast sociální práce je nejen velmi ošidné, ale ve skutečnosti nelidské a stigmatizující. Proto pracovat dnes v instituci, jako je Gallery 8, v jejíž radě jsem byla společně s dalšími maďarskými intelektuály, není záležitostí elitářství nebo nadbytečnosti. Galerie se nachází v 8. obvodu, kde žije mnoho romských komunit, a utváří jakousi opozici tomu, co proklamují politici, kteří stále mluví o humanitárních intervencích a blahosklonně chodí navštěvovat děti do dětských domovů. Gallery 8 se například věnuje studiu traumatu ve své lokalitě a podporuje místní současné umělce, což se dnes jeví jako vrcholně politická záležitost.

ERIAC by zřejmě v Budapešti sídlit nemohl.

Na jednu stranu je důležité budovat také instituce v místě, kde je prostředí nepřátelské, protože právě romské umění a kultura je jedním z našich nejsilnějších nástrojů odporu a vytrvání. Už během prvního Světového romského kongresu v roce 1971 se jednalo o potřebě uznání romských umělců a obzvláště dnes, kdy vzrůstají extrémně pravicové projevy, které samozřejmě doprovází také vizuální propaganda, je třeba povzbuzovat romské umělce, jejich umělecká vyobrazení, kulturu a hudbu. Také považujeme za velmi důležité vzdělávat v těchto oblastech nové generace. Otázkou tedy není, zda by bylo možné fungovat v Budapešti či nikoliv, zřejmě bychom v tomto kontextu museli dělat jinou činnosti, otázkou spíše je, jak udržet takový institut samotný, protože se jedná o velmi křehkou instituci. Prostor, který má k dispozici, je velmi malý, stejně tak i náš rozpočet a očekávání jsou velmi vysoká. Nejen ohledně programu, ale především se od nás očekává, že vybudujeme něco pevného, co bude mít výrazný politický dopad.


Tímea Junghaus (*1975) působí ve funkci výkonné ředitelky Evropského romského institutu pro umění a kulturu v Berlíně od září roku 2017. Dříve byla Junghaus členkou pracovní skupiny pro kritické teorie na Institutu dějin umění na maďarské Akademii věd (2010–2017). Ve své výzkumné práci se věnovala souvislostem moderního a současného umění se zvláštním zřetelem k otázkám kulturních rozdílů, kolonialismu a menšinové reprezentace. Právě dokončuje své doktorské studium v ​​oblasti kulturní teorie na univerzitě Eötvös Lóránd v Budapešti. V roce 2008 získala za svou kurátorskou činnost cenu Kairos, což je evropská kulturní cena od Alfred Toepfer Stiftung FVS. Mezi její významné kurátorské počiny patří část o romském umění na výstavě Skrytý holocaust v budapešťské Kunsthalle (2004), výstava Paradise Lost v prvním romském pavilonu na 52. Bienále současného umění v Benátkách (2007), archiv a vědecká konference věnované romskému hiphopu (2010), výstavní a vzdělávací programu (Re-)Conceptualizing Roma Resistance – Hellerau v Drážďanech (2015) a v Goethe institutu v Praze (2016). Je kurátorkou sekce vizuálního umění v rámci projektu RomArchive – digitální archiv Romů, financovaný Kulturstiftung des Bundes (2015–2018). Junghaus byla jednou ze zakládajících členek galerie Gallery8 – prostor pro současné romské umění, kde působila v letech 2013–2017. V roce 2014 získala od maďarské pobočky Tranzit ocenění Catalyst Contemporary Art Award a Cenu Otta Pankoka od nadace německého spisovatele a literárního laureáta Nobelovy ceny Güntera Grasse.


Nepopsané fotografie:  pohled do instalace výstavy romského umění v Evropském romském institutu pro umění a kulturu. Autor snímků: Nihad Nino Pušija, © ERIAC.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *