Artalk.cz

Mezi médii: pohyby ve fotografii

Nakladatelství Vysoké školy uměleckoprůmyslové odstartovalo na konci roku 2017 svou novou edici P.S. titulem Zobrazení bez reprodukce? Fotografie a performance v českém umění sedmdesátých let 20. století od teoretičky Hany Buddeus. Tereza Rudolf se ve svém příspěvku zabývá jednak přínosem edice, která se soustředí na vydávání dizertačních prací, a jednak rozebírá samotnou knihu, která podle autorky recenze významně přispívá do diskuze o českém akčním umění 70. let.

Mezi médii: pohyby ve fotografii

Rozhodnutí Vysoké školy uměleckoprůmyslové vydávat „výjimečné“ dizertační práce formou knihy v edici P.S. vnímám jako ambivalentní z důvodů, které nastíním níže. Na druhou stranu vydání dizertační práce Hany Buddeus – v atraktivním hávu řadícím se vzhledově mezi publikace o současném umění a teorii – se jeví jako smysluplný počin. Ovšem právě hned na začátku při čtení samotného textu, který jsem měla možnost pročítat již v (elektronické) formě dizertace, se musím ptát, na koho chce edice P.S. vlastně cílit? Kdo je čtenářem zevrubného popisu a rozboru performancí několika předních českých umělců, srovnávací analýzy se světovým přesahem a představení nové teorie pohledu na fotografii v rámci performance i mimo ní?

Práce „Zobrazení bez reprodukce? Fotografie a performance v českém umění sedmdesátých let 20. století“ patří bezpochyby k významnému počinu na poli historie umění a psaní o umění druhé poloviny 20. století. To, že je z publikace cítit, že za výsledným textem stojí roky bádání, průzkumů archivů a osobních rozhovorů nejen s českými aktéry rozplétaného příběhu fotografie a performance v 70. letech, ale i promyšlený přístup k psaní, v němž se snaží vědomě vyvarovat chyb svých předchůdců věnujících se podobným tématům, považuji za obrovský přínos s dávkou šprťáckého půvabu, který však dokáže docenit (a kéž bych se velmi mýlila) jen několik málo čtenářů z oboru.

Buddeus se na začátku své práce noří hluboko do teorie související s tématem fotografie performance. Jakkoliv tvorba vybraných zahraniční i domácí autoři příhodně přiléhá k autorčiným vstupním argumentům, musí to být pro čtenáře, jenž není uvyklý na stylovou formu diplomových a dizertačních prací, na rozehřání docela velké sousto. Tím se dostávám k ústřední otázce, která se mi stále vracela: kdo tuto edici skutečně využije? Nebylo by daleko lepší investovat dané peníze do překladu „výjimečných“ dizertačních prací a propagovat je online? Neměly by být online přístupné všechny dizertační práce a ideálně i ty diplomové – alespoň jedná-li se o roční práce studentů teorie UMPRUM? Nepopírám sice, že je příjemné držet v ruce tištěnou knihu a stejně tak, že podporovat vydání zajímavých textů je minimálně zadostiučiněním pro jejich autory, ale není nakonec jediným smyslem to, že se publikace lépe cituje než dizertační práce? Protože právě daná kniha bude nejspíš zajímat především badatele v dané oblasti a její první strany stěží přesvědčí širší čtenářstvo.

Přesto bych ráda přispěla ke čtení této knihy, protože jasně artikuluje myšlenky, které nebyly v domácím kontextu ještě jasně usazené. Je tedy třeba předeslat, že ve chvíli, kdy Buddeus opouští teorii a popisuje vývoj praxe takových performerů, jako jsou Petr Štembera, Jan Mlčoch nebo Karel Miler a akce Vladimíra Boudníka nebo Milana Knížáka, stává se kniha daleko přátelštější. Stejně tak přívětivé jsou mnohé – v jiných publikacích často složitě podané – výklady myšlení zahraničních i domácích teoretiků (např. Petr Rezek). Možná je tedy škoda, že pro vydání neprošel text daleko větší a přísnější editací, kde by byly teoretické podklady a teze od počátku více promíseny s příklady a mezinárodními souvislostmi. Autorka totiž zajímavým způsobem předkládá teorii o primárním a sekundárním divákovi – tedy o tom, kdo je přítomný živé akci a komu je akce zpřítomněna až fotografickou dokumentací – a ilustruje ji příklady. Podobně stěžejním motivem je proměna vztahu performance a fotografie, kterou autorka popisuje jako klíčovou v průběhu 70. let na vývoji praxe vybraných umělců. Jedná se o posun od performativní fotografie k dokumentované performance. Zatímco v prvních případech, které jsou historicky současné s „obratem k fotografii“, probíhá performance v intimní skupině přátel nebo pouze pro fotografa a výsledkem je fotografie jako artefakt, v druhém případě se na záznam nevztahují přílišná kritéria a často jde spíše o důkaz toho, že se performance odehrála.

Další stěžejní myšlenkou, kterou kniha výstižně formuluje, je chápání fotografie performance jako suplementu, čímž se Buddeus dostává právě k onomu otazníku v názvu dizertace. Podle autorky totiž nelze jednoznačně oddělit funkce, které fotografie ve vztahu k performanci má. Především v situaci, kdy z důvodů nemožnosti předvést akci před větším publikem primárních diváků vzrůstá důležitost diváka sekundárního, je nejednoznačnost významu fotografie podtržena. Fotografie performancí tak zůstávají v rovině mezi reprezentací události a bytím události.

Kniha Hany Buddeus současně není ani knihou o performanci, ani o fotografii. Jednak pojednává o obojím, ale především se zabývá metodologií – hledáním vhodného přístupu ke zkoumání performance skrze fotografii a přemýšlením o reprodukovatelnosti jedinečné události. Současně text přináší nový pohled na dané období a akční umělce, když se zabývá rolí institucí. Důležitým zjištěním je, že samu dokumentaci lze vnímat jako svého druhu instituci. Médium fotografie tedy neslouží pouze k předání informace, ale současně k upevnění performance v rámci umělecké scény a jako prostředek, skrze nějž je možné efemérní akce zanést do dějin umění. Buddeus dobře vyvrací romantickou představu vžitou skrze práce dobových i pozdějších historiků umění, a sice že se v případě akčního umění jednalo o chování nezávislé na uměleckém trhu a že osobnosti tvořící v částečné ilegalitě neměly žádný zájem na tom, aby byly vystavovány či sbírány a aby se jejich práce stala veřejně známou. Autorka naopak poukazuje na intenzivní propagaci dokumentace performance v zahraničních časopisech a galeriích a na kontakty, které jednotliví umělci korespondenčně, ale i osobně, udržovali. Československá performance tak byla daleko známější ve světě nežli v domácím prostředí. Střet s popularitou či komerčním prostředí vedl pak až v konečném důsledku některé umělce (Karel Miler nebo Petr Štembera) k přehodnocení, změně či zanechání způsobů své dosavadní tvorby.

Kromě revize pojmů, které ale Buddeus nechce nijak rigidně upevnit, ale spíše na základě představení velice individuálních přístupů polemizuje se snahou o fixní pojmosloví, přináší text jasnou a konkrétní představu o propojení východní a západní výtvarné scény, čímž dokazuje daleko menší izolovanost Československa, než jaká je místnímu prostředí dějepisem umění přisuzována.


Hana Buddeus / Zobrazení bez reprodukce? Fotografie a performance v českém umění sedmdesátých let 20. století / UMPRUM / 2017 / 150 s.

Foto: autorka recenze

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *