TZ: Zaostřeno na neurčito

Josef Achrer, Jana Bernartová, Daniel Hanzlík, Václav Kopecký, Václav Krůček, Jiří Lindovský, Richard Loskot, Lukáš Machalický, Martina Machová, Jiří Matějů, Jaromír Novotný, Patrik Pelikán, Jan Poupě, Jaroslav Prokeš, Jitka Svobodová, Jan Šerých / Zaostřeno na neurčito / kurátor: Karel Srp / Topičův salon / Praha / 13. 12. - 26. 1. 2017

ZAOSTŘENO NA NEURČITO

Kurátor výstavy: Karel Srp

Architekt výstavy: Lukáš Machalický

Vystavující autoři: Josef Achrer, Jana Bernartová, Daniel Hanzlík, Václav Kopecký, Václav Krůček, Jiří Lindovský, Richard Loskot, Lukáš Machalický, Martina Machová, Jiří Matějů, Jaromír Novotný, Patrik Pelikán, Jan Poupě, Jaroslav Prokeš, Jitka Svobodová, Jan Šerých

Místo: Topičův salon, Národní 9, Praha 1, www.topicuvsalon.cz

Termín: 13. 12. 2017 – 26. 1. 2018

Vernisáž: úterý 12. 12. 2017 v 18:00 h

Tisková konference: úterý 12.12. 2017 v 17:00 h

Výstavu pořádá Společnost Topičova salonu, z.s.

Kontakty: mail: info@topicuvsalon.cz , telefon: +420 721 462 414 (Anna Kučerová)

V teoretických spisech o základech a předpokladech výtvarné tvorby, pocházejících často od umělců samých, se při výkladu většinou přecházelo od prázdného čistého pole přímo k bodu, čáře, hraně či obrysu. Zpětně se však ukázalo, že toto propojení není bezprostřední, že obsahuje mnoho okamžitě smyslově nenahlédnutelných mezivrstev. Jejich šev vyjevuje dosud opomíjenou a nepojmenovanou trhlinu, označitelnou za neurčito, udržující v napětí oba kontrastující stavy. Neurčito obklopuje přirozený svět jako pomyslná hranice zorného pole, ve kterém vnitřní světlo vplývá v okolní temnotu. Jeho přítomnost byla dlouho přehlížena, dokonce se předstíralo, že neexistuje. Zjednávalo si své místo mezi protiklady, aniž by se dalo přiblížit nějakým výstižným adjektivem jako nezřetelné či nejasné. Není uvnitř, ani vně, nicméně umožňuje přechod jednoho do druhého. Nedá se ztotožnit s prázdnem, nevedou jím žádné horizontály obzoru nebo vertikály spojující nebe a zemi. Je téměř nemožné k němu přiřadit jakýkoli odstín barvy, i když by mu mohla stát nejblíže šedá, jak si počátkem dvacátých let minulého století povšiml Paul Klee. Neurčito se ocitalo mimo souřadnice určitého, náležející poznání, jež lze pojmově vymezit, i vně opaku určitého. Tkvělo uvnitř listu papíru, jehož přední stránku vidíme, kdežto zadní je zraku nepřístupná. Neurčito přetrvává v umělecké tvorbě jako nechtěný přívažek, podvracející vytčené cíle; zmizelo v něm rozlišení na blízké a vzdálené, minulé a budoucí, neobsahovalo něco, oč by se mohl zrak opřít. Zastupovalo bezrozměrnou oblast, jež nemá své přesné místo, ačkoli přetrvává v naší bezprostřední blízkosti, takřka nadosah ruky, ztrácí se však ve chvíli, kdy by se jej měla dotknout. Neurčito vstoupilo mezi názor a pojem, soustřeďuje se ve vlastním dění se, kdy hmota nabývá i pozbývá svůj tvar, kdy z celku se stává zlomek a z nicoty se vynořuje podoba. Stalo se skrytou fólií, jíž prochází pohyb utváření a mizení.

Neurčito, ovlivňující původně naši zkušenost jen podprahově odkudsi z okraje vědomí, zůstávalo dlouho jen doprovodným rysem umělecké tvorby. Teprve pozvolna, téměř nenápadně a z různých stran, se vynořilo jako její hlavní téma, od nějž se odráželo vše ostatní. Jeho působení vyvolala odosobněná digitalizace, silně oslovující nejmladší umělce, ze které se vytratily rozdíly povrchu a hloubky, přežívající rozpory, stále polarizující moderní umění. Neurčito splynulo s podkladem, jenž se stal nositelem objektivizovaných dat.

Současná výstava soustřeďuje protikladné výrazy: osobní zkušenost, podržující si odkaz k metafyzice, a zobecněnou strojovou techniku, činící si stále důraznější nároky na lidský život. Krajní rozpětí oživilo zájem o Fibonacciho číselné posloupnosti, pocházející ze středověku, či o novodobou Möbiovu pásku, sloužící za příklad hmatatelného projevu neeukleidovské geometrie a za zárodek topologie. Zatímco tyto číselné a geometrické postupy vysunuly neurčito v umění kamsi na okraj vztahu racionálního a iracionálního, technická reprodukce jej paradoxně přivolala zpět. Neurčito prostupuje datové informace a přetrvává i v post smyslovém období, aby opět obnovilo souvislost s nedohlednem, potřebu zmizet v nepojmenovatelnu a touhu rozplynout se v nepostižitelném.

Karel Srp