Artalk.cz

Kdo se bojí, kritiku nenapíše

Je již tradicí, že na Artalku vychází každoročně rozhovory s laureáty Ceny Věry Jirousové, letos však organizátoři udělili ocenění pouze v kategorii etablovaných kritiků, a to Tomášovi Pospiszylovi. Proto následující rozhovor probíhá pouze mezi Pospiszylem a loňskou laureátkou CVJ v kategorii začínajících kritiků, Terezou Rudolf Hruškovou. Spolu v rozhovoru zabrousili nejen k současnému stavu výtvarné kritiky, ale také k pozici mladých kritiků a kritiček a k otázkám formy samotného kritického psaní. 

A0010947 copy
Tomáš Pospiszyl během vyhlášení Ceny Věry Jirousové, 13. 10. 2017, foto: Adéla Waldhauserová

Vzbuzuje dnes výtvarná kritika na umělecké scéně rozruch?

Ale jo, vzbuzuje. Umělci stále čtou, co se o nich nebo o práci jejich kolegů píše. Určitý rozruch někdy vzniká. Mám něco jmenovat?

Já totiž nemám pocit, že by to bylo nějak intenzivní.

Napadl mě text Josefa Ledviny z říjnového čísla Art & Antiques o Krištofovi Kinterovi. Autor článku mi řekl, že se dočkal negativní reakce nejen od umělce, ale i ze širšího pole výtvarné komunity. To bych za určitý rozruch považoval.

Krom toho, že jsi publicista, kurátor, teoretik a pedagog, tak jsi rovněž historik umění. Jaký úsek 20. století je podle tebe pro výtvarnou kritiku zásadní? I v návaznosti na tu první otázku – kdy kritika formovala scénu nebo kdy názor kritika byl tak zásadní, že mohl přerušit kariéru umělce nebo naopak? Pokračuje to?

Kritika vždycky hrála důležitou roli. Jen se mění její formy a média. Když se podíváme na začátek 20. století, tak výtvarná kritika byla v podstatě literární formou, což už dnes tolik neplatí. V polovině minulého století byli zase aktivní normativní kritici, jejichž prohlášení, že je nějaká práce špatná, mohlo zničit kariéru umělce. To má ale dodnes svoji platnost, a myslím, že jsou pro kritiku zajímavá i historická období, kdy umělecká kritika o něčem mlčí. Je zajímavé zjistit, proč výstavy nebo díla, která my dnes považujeme za podstatné, původně proběhly bez povšimnutí. I proto je existence výtvarné kritiky důležitá, ať už má formu internetového blogu nebo textu v knize.

Možná je to mojí neznalostí historie kritiky, ale nemáš pocit, že v současnosti se daleko více umělců staví do role kritika, že se pozice promíchávají? Je to nějaká změna oproti minulosti?

I pro umělce 20. století bylo důležité formulovat své vlastní postoje, psát manifesty, publikovat kritické reflexe. Nevím, jestli otázkou nenarážíš na projekt Metakritika? Ten jasně demonstruje, že i dnes někomu záleží na tom, jak se o umění píše.

Letos tedy Cenu Věry Jirousové nezískala žádná začínající kritička nebo kritik. Hlavním důvodem byl údajně malý počet přihlášených, myslíš ale, že mladým autorům a autorkám něco chybí? A čteš mladé kritiky a kritičky?

Čtu. Jenom k té ceně: Trošku jsem se vylekal, když jsem se dozvěděl, že budu jediný, kdo ji dostane, navíc v situaci, kdy se kritikou již několik let moc nezabývám.

Ale ta Cena jde určitě do minulosti…

Doufám, že nebudu vnímaný jako hrobař Ceny. Existuje přitom spousta zajímavých mladých kritiků. A proč nejsou víc vidět? Je to tím, že se mění tradiční platformy, kde svůj kritický pohled mohou uplatňovat. Je to celosvětový trend. Noviny, které zaměstnávaly kritiky na plné úvazky, se jich postupně zbavily. Důležitější jsou specializované časopisy, kde ovšem taky došlo k proměně způsobu, jakým se kritika píše. Je tu nově internet, to je skvělá příležitost reagovat rychle, krátce a relativně levně. Blogování či psaní mimo tištěná média ale nemusí každému vyhovovat. Součástí know how kritika by také měla být schopnost přesvědčit média, aby jej tiskla. Přesvědčivě vysvětlit, že to, o čem píšu, je důležité. Tento tlak ze strany kritiků jsem v době, kdy jsem v tištěných médiích pracoval, necítil. Mám pocit, že spousta z nich to vzdá, ještě než to zkusí. Kritik nebo kritička si musí vydobýt své pole.

Teď poukazuješ na své působení v Lidových novinách a mě by v této souvislosti zajímalo, jak jsi začínal ty jako recenzent výtvarné scény? Jaké bylo tvé první médium nebo jaká byla tvoje motivace se tím začít zabývat?

Obecně mě vždy bavila reflexe umění. Z dnešního pohledu to může znít jako bizár, ale v letech 1993–1994 jsem byl zaměstnaný v Reflexu, kde jsem psal o výtvarném umění.

V té době Reflex začínal, předpokládám.

Plus mínus ano. Existoval od roku 1990 nebo 1991. Pro mě bylo zajímavé vidět, jak se časopis tvoří, a pochopit, co je pro veřejné psaní důležité po praktické stránce. Zásadní vlastností dobrého kritika je schopnost odevzdat text včas. Je to stejně podstatné jako originální úsudek. Psaní do Reflexu mělo rozměr volných textů. Ve smyslu novinářské etiky to bylo často za hranou. Střet zájmů nikdo neřešil. Běžně jsme psali pod pseudonymy, abychom si vyrobili protinázory. Potom jsem odjel do USA, kde jsem žil následující tři roky. Byl s tím spojený kulturní šok a nutnost vypořádat se s uměním, se kterým jsem se setkával. To byl okamžik, kdy jsem k psaní o umění začal přistupovat vážněji. Na dálku jsem publikoval v Lidových novináchAteliéruDetailuUmělci a dalších časopisech. Chytlo mě to, začal jsem psát pravidelně. To bylo mimochodem v letech, kdy mojí „styčnou“ redaktorkou v Lidových novinách byla právě Věra Jirousová. Od té doby se v různých vlnách intenzity žurnalistikou a kritikou zabývám.

_R5A4127
Výstava Krištofa Kintery v Galerii Rudolfinum, 7. 9. – 27. 10. 2017. Foto: Martin Polák

Když navážu na otázku formy, vychází z toho nějaká potřeba historizace a srovnání? Což je možná platné i pro tvou publikační činnost. Je určitá „návodnost pro čtenáře“ a popsání kontextu tvou vědomou volbou nebo je to způsob uvažování? Je to totiž jiný druh kritiky než ten, který zaujímají autoři vynášející formální a estetické soudy. To ty moc neděláš, řešíš spíše kontext, historizaci a určité provedení čtenáře. Přemýšlel jsi nad tím někdy, analyzoval jsi svoje vlastní psaní?

Do hloubky ne, ale myslím, že určitá návodnost je na místě, obzvlášť pokud člověk píše pro širší publikum. Předpokládám čtenáře, který nemusí historický kontext znát, proto považuji za důležité jej zmínit. Na druhou stranu si uvědomuju důležitost vynášení soudů, o což se také snažím. Není to nic příjemného, zvlášť pokud píšu o lidech, které znám a jsou to moji kamarádi.

Na to rovnou navážu. Když byl v roce 2009 publikovaný rozšířený text o tvorbě Davida Černého Promrdaný roky, přejatý z Umělce, byl v té době tento autor už svým způsobem zavedenou ikonou umělecké scény. Jak jde skloubit to, že ty lidi znáš hrozně dlouho a najednou o nich píšeš historickou monografii?

S Černým se znám od dětských let a umění jsme coby teenageři objevovali spolu v intenzivním a divokém dialogu. Myslím, že to reflektovala i forma zmíněné knížky, jakýsi volný deník nebo záznam toho, co se událo. Svým způsobem jsem si to zjednodušil tím, že v podobném formátu prostor pro kritickou analýzu vlastně není.

Ještě ale obecně ke kritice, ani ne tak knižní, jako spíš časopisecké: Je velmi důležité, aby kritik nepsal jen o tom, co se mu líbí nebo se mu z nějakého důvodu hodí – měl by se zabývat pokud možno vším. Důvodem, proč dnes můžeme vnímat určitou krizi ve výtvarné kritice, je skutečnost, že se hodně kritiků psaní o určitých lidech vyhýbá. Anebo když už se tomu nevyhne, tak to udělá tak nešikovným způsobem jako zmíněný Josef Ledvina v případě Kintery.

Ten problém tu byl asi i dříve, ale určitě existují nějaké vztahy mezi institucemi a deníky, ten vztah není založený jen na tom, jestli někdo chce recenzovat nebo ne, ale zároveň jsou domluvená určitá partnerství a tedy i nutnost recenzovat vybrané výstavy. Možná i v tom může být háček.

Přijde mi nešťastné, když šéfredaktor časopisu, který se u nás jako jeden z mála uměním zabývá, hned v úvodu napíše, že tvorba Krištofa Kintery je něčím, o čem by běžně nepsal. Ještě před tím, než se tu kritik pustil do práce, daného autora vyřadil z kontextu hodnotného umění. To mi přijde jako faux pas.

Přečetl sis někdy kritiku své vlastní výstavy, která by tě buď úplně psychicky rozložila, protože byla popsána jako špatná, nebo by naopak tě posunula někam dál, k dalšímu uvažování?

Nikdy není příjemné číst negativní kritiku na vlastní práci. Je ale důležité se z vnějšího pohledu dozvědět, co člověk dělá dobře nebo špatně. Já výstavu dělám většinou jednou do roka. Beru to spíš jako doplněk než hlavní činnost. Velice často se z kritiky dozvím i spoustu praktických věcí typu, že popisky byly moc malé a nešly přečíst. Když dáme stranou koncepční rovinu, tak i ta praktická je důležitá. Vy máte nějakou představu o tom, jak vaše výstava působí, a potom se ukáže, že je to úplně jinak.

Zdá se, že současná domácí scéna za posledních pár let prožila přerod. Možná je to jenom můj dojem, ale zrekonstruovaly se instituce, objevily se nové prostory v regionech a zároveň velké instituce přijímají nebo reflektují kritiku, leč v závislosti na své vnitřní časové dynamice. Co si o tom myslíš? Je to pravda, je to správný dojem? A co tě na současné scéně štve, co by bylo dobré do budoucna změnit?

Nové generace by měly nejen zakládat vlastní instituce, ale vstupovat i do těch starých a reformovat je. Mladí kritici a historici umění by měli víc psát. To myslím vážně. Na naší scéně je řada mladých lidí, kteří mají na to napsat rozsáhlejší knižní práci. Má delší působnost, je to statement, který usazuje dobové generační hodnoty. Jan Wollner, Hana Buddeus, Václav Magid a mnozí další už dávno měli mít knížku. Publikační zdrženlivost vypovídá o proměně doby. Máme tady originální autory, kterým táhne na 35, a pořád se jen plácají po časopisech. To mi přijde škoda.

_R5A7373 web_preview
Výstava ČS koncept 70. let ve Fait Gallery, 11. 10. 2017 – 13. 1. 2018. Foto: Martin Polák.

Možná trochu generická otázka, ale opravdu mě zajímá, jaké tři výstavy ti za poslední rok utkvěly v paměti?

Teď jsem se vrátil z Brna, kde jsem viděl přehlídku československého konceptu 70. let., což mi přišlo jako velmi zajímavě udělaná výstava i proto, že autorky nabídly pohled, který nepokračuje v kodifikované představě o tom, jak vypadalo naše konceptuální umění. Viděla jsi tu výstavu?

Viděla, a právě jsem překvapená, že z ní máš pozitivní pocit. Protože já osobně jsem z ní žádný pohled nebo postoj nebyla schopná vyčíst.

Výstavu by bylo možné kritizovat, třeba její architekturu. Co bych ale vyzdvihl, je schopnost podívat se na patnáct let vývoje tohoto umění achronologicky. Nezačíná se roku 1965 a nepokračuje do roku 1980. Jednotlivá období jsou smíchaná, stejně jako generace. Mě by nikdy nenapadlo dát vedle sebe práce Karla Milera a Vladimíra Havlíka, protože je vnímám jako osobnosti pohybující se ve dvou různých generačních a geografických vesmírech. A na výstavě vidím, že tam zajímavá souvislost je. Hodně jsem toto léto také přemýšlel o nové expozici v Tate Modern v Londýně, která se pokusila o globální perspektivu dějin umění. Jde o velice neuspokojující výsledek. Když si expozicí projdete, tak vám nedává žádný smysl. Na druhou stranu znám teorie a kritéria, ze kterých podobná snaha vychází: pojďme dehierarchizovat svět, pojďme konstruovat horizontální dějiny umění. Pak se o to někdo pokusí a výsledek je podobně tristní. Máme se vrátit k hierarchickému modelu dějin umění, nebo je to jen blbě udělané?

Těžko najít silné kurátorské stanovisko v současných výstavách současného umění.

Možná je to tím, jaké současné umění je. Po silných formálních gestech z počátku 21. století a vlně společensky angažovaného umění mám pocit, že dnes umělci směřují někam dovnitř, a to i formálně. Snaha jít ven směrem ke společnosti nebo někam posouvat podobu umění mizí a otáčí se směrem ke zkoumání ornamentů nebo metafor.

Já mám pocit, že scéna je velmi homogenní, že cokoliv, co jde mimo, je těžko zachytitelné, i kritikou, je to špatně popsatelné a člověk se i bojí…

Ale nemusí. Pro mě bylo šokující zjištění Metakritiky, jak se v mainstreamových médiích píše jen o tom, o čem už bylo psáno. Téměř do nich nevstupují nová jména. Myslím, že to není jejich vůlí, ale tím, že jim nová jména nikdo nesdělil. Není tu nikdo, kdo by vysvětlil, že je tady úžasná nová umělkyně nebo umělec.


Tomáš Pospiszyl (*1967) je historik umění, kritik a kurátor žijící v Praze. Zabývá se českým a světovým uměním 20. a 21. století. Má za sebou bohatou publikační činnost: sestavil antologii americké výtvarné teorie Před obrazem (1998), s Laurou Hoptmanovou editoval antologii východoevropských textů o umění druhé poloviny 20. století Primary Documents (2002). Napsal monografii Josefa Bolfa (2009), knihy Octobriana a ruský underground (2004), Srovnávací studie (2005) a Asociativní dějepis umění (2014). Mezi jeho významné kurátorské výstavy patří přehlídka děl Aléna Diviše (Rudolfinum, 2005), výstava Planeta Eden (Dům umění města Brna a Centrum současného umění DOX, 2010), monografie Vladislava Mirvalda (Západočeská galerie v Plzni, 2010/2011) a performativní přehlídka Archiv Júliuse Kollera: Badatelna (Galerie Tranzitdisplay, 2012). Od roku 2003 je odborným asistentem na FAMU v Centru audiovizuálních studií a od roku 2012 učí na Akademii výtvarných umění v Praze. Od jeho založení spolupracuje s iniciativou tranzit.cz. Jako výtvarný kritik pracoval v Reflexu (1993–1994) a externě spolupracoval s Lidovými novinami, jeho texty vyšly v předních českých výtvarných časopisech: v Umělci, Ateliéru, Detailu, Art&Antiques, na Artalku a v dalších periodicích.

Komentáře

  1. Nevim jak Tereza Hruskova, ale nechal jsem si poslat text Josefa Ledviny sefredaktora Art & Antiques, o kterem se hned dvakrat (!) v rozhovoru zminuje Tomáš Pospiszyl. Ac jsem se snazil a radeji text i dvakrat precetl, nikde v nem J.Ledvina, nejen ze nepise, ale ani nijak dvojsmyslne a pod. nenaznacuje, to co Tomas P. rekl, cituji: Přijde mi nešťastné, když šéfredaktor časopisu, který se u nás jako jeden z mála uměním zabývá, hned v úvodu napíše, že tvorba Krištofa Kintery je něčím, o čem by běžně nepsal. Ještě před tím, než se tu kritik pustil do práce, daného autora vyřadil z kontextu hodnotného umění. To mi přijde jako faux pas.
    Takze, pro mne je to faux pas T.P (bud text necetl a nebo v nem videl, to co chtel?)., kdyz ho to takto, navic verejne, dezinterpetuje. Je to vlastne i neduslednost (pohodlnost?) tazatelky, ze Tomase neupozornila, ze to neni pravda. Ale chapu, ze ne vse se musi poctive procitat.Takze Terezo a Tomasi, zde je onen uvod Josefa Ledviny, cituji: „Priznávám se, že jako cloveka, který je zvyklý psát o tématech podstatne méne populárních, me na práci Krištofa
    Kintery fascinuje a provokuje práve její popularita a obecná prístupnost. Kintera nápadne vybocuje z rozšíreného, ac nepresného obrazu soucasného umení jako
    exkluzivní záležitosti vyhrazené zasvecencum. Fakt popularity, skutecnost, že umelcovo dílo má schopnost promlouvat k velmi širokému publiku, si, myslím,
    zaslouží poctivou reflexi, nikoli apriorní odmítnutí z elitistních pozic, nebo naopak prijetí z pozic populistických“.
    Osobne povazuji cely text Josefa Ledviny, za velmi zajimavy (byt i pro mne v necem polemicky, coz je v poradku) inspirativni, fundovany, neodbity a tak znacne na nasi chudsi kriticke scene prinosny. Jestlize T.P. v uvodu rozhovoru cituje J.L., ktery mu sdelil, ze ,cituji : Autor článku mi řekl, že se dočkal negativní reakce nejen od umělce, ale i ze širšího pole výtvarné komunity…..pak je to tady na nasi scene opravdu hrube lokalni a podobne (ne)chtene(?!) faux pas k tomu jenom zbytecne nahravaji.

  2. T. P. písal dlhý čas pre časopis Týden, čo bolo tiež dôležité rozšírenie dnes skôr ekonomicko-spoločenského plátku. to keby sa zabudla zostavovateľa rozhovoru pozrieť sa trošku bližšie na životopis T.P.

Napsat komentář: Jiri David Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *