Artalk.cz

Kolaborativní bienále jako protiváha institucionální moci

V Budapešti momentálně doznívá druhý ročník OFF-Biennále, otevřené, nezávislé umělecké přehlídky. Bienále, organizované svépomocí a založené na lokální a mezinárodní spolupráci, prezentuje práce 120 umělců a umělkyň, aniž by bylo financováno ze zdrojů veřejných nebo nestátních uměleckých institucí. Hlavní téma tohoto ročníku, Gaudiopolis 2017 – the City of Joy, připomíná příběh „Republiky dětí“, jež vznikla po skončení druhé světové války v Budapešti z iniciativy pastora Gábora Sztehlo, poskytla přístřeší stovkám osiřelých dětí a stala se vzdělávacím i sociálním experimentem. Jakub Gawkowski se v Budapešti setkal s jednou z jeho zakladatelek, kurátorkou Hajnalkou Somogyi, a hovořil s ní o institucionálním a finančním rámci bienále, o jeho koncepci a minulých i současných vizích kurátorského týmu.

Souběžně publikujeme recenzi bienále od Šimona Kadlčáka.

HSomogyi_OrbitalStrangers
Hajnalka Somogyi, foto: Orbital Strangers

Kolaborativní bienále jako protiváha institucionální moci

Než jste se postavila do čela OFF-Biennále, byla jste kurátorkou v Ludwig Museum. Proč jste odtud odešla?

V roce 2010 jsem odešla na mateřskou dovolenou. Pro muzeum jsem i nadále pracovala externě a jako kurátorka jsem se spolu s dalšími více než 50 dobrovolníky podílela na výstavě prací Yony Firedman v roce 2011 – byla to svým způsobem příprava na to, co děláme nyní. Na začátku roku 2013 vypršela pětiletá smlouva tehdejšímu řediteli muzea, Branabási Bencsikovi, a vzhledem k tehdejší politické situaci bylo takřka jasné, že svoji pozici neobhájí, ačkoli se do konkurzu přihlásil. Nechtělo se mi připoutat se k instituci, která stála na pokraji hluboké proměny, k níž nakonec došlo o půl roku později.

Kdy jste přišla s nápadem na uspořádání OFF-Biennále?

Když začala vláda restrukturalizovat kulturní, umělecký a institucionální systém, výtvarná scéna reagovala především přímými protesty, jako byla například devítidenní demonstrace u Ludwig Museum. Umělecká komunita se pokoušela sjednotit své jednání, tyto akce však nevzbudily zájem veřejnosti a proto nedokázaly dotlačit vládu ke změně kurzu. Nicméně ani kdyby byly všechny tyto protesty sebevynalézavější a sebekreativnější, nemohly ničeho docílit, neboť vláda nebyla ochotná diskutovat. Taky bylo zřejmé, že veřejné peníze nebyly využívány podle jakýchkoli myslitelných profesionálních kritérií. Na podzim roku 2013 scéně pomalu docházela energie a všichni jsme byli frustrovaní. Kritizovat situaci už mi nepřipadalo dostačující, cítila jsem potřebu rozhlédnout se a najít způsob, jak bychom v těchto podmínkách mohli pracovat.

Proč jste se rozhodli pro formát bienále?

V té době vláda oznámila záměr zorganizovat Budapešťské bienále. Působilo to jako naprosto vykořeněná, přinejlepším naivní myšlenka, typická pro způsob, jak politická reprezentace postupovala v oblastech, kde jí scházela skutečná odborná kvalifikace. Z toho se zrodil tak trochu rozhněvaný nápad, že když už má být v zemi bienále, pak bychom ho měli dělat my – aktéři umělecké scény. Jinými slovy, že bychom měli tu přehlídku ukrást. Žádné Budapešťské bienále se nicméně samozřejmě nikdy nekonalo.

Naše hlavní motivace však byla jiná. Návrh zorganizovat široce pojaté bienále, které by zastřešovalo mnoho různých uměleckých projektů, měl za cíl provětrat lokální scénu a posílit její kolaborativní potenciál. Stále zde bylo hodně lidí, skupin a malých galerií, které investovaly spoustu energie do uměleckých projektů, jimž se ale nikdy nedostalo patřičné pozornosti. Říkala jsem si: pokud zkoordinujeme všechno toto úsilí a nazveme to prostě bienále, bude mnohem snazší vzbudit zájem i za hranicemi místních uměleckých kruhů. Můj návrh rovněž počítal s myšlenkou vzdát se maďarských veřejných financí a spolupráce s veřejnými institucemi.

OffBiennale_GladenessDemo_PhotoZsoltBalázs_3
Tót Endre, Gladeness Demo, OFF-Biennále Budapešť, foto: Zsolt Balázs

Proč, nechtěli jste ani zkusit získat nějaké dotace?

Zranitelnost umělecké scény spočívala do velké míry v závislosti na jednom jediném zdroji. Neexistovala významná alternativa ke státnímu financování výtvarných umění, ani 23 let od pádu státního socialismu. A v dlouhodobém horizontu se zdálo, že by scéna měla větší šanci navázat dialog nebo partnerský vztah s budoucí vládou, kdyby svou závislost na ní omezila. Samozřejmě šlo také o politické stanovisko, neboť za této vlády byly okolnosti, za jakých bylo možné veřejné peníze získat, nepřijatelné. Jak jsem říkala, důvody jsou často spíše politické než profesionální.

Podporovali vás lidé od začátku?

Ano, prvotní nápad se setkal s všeobecným nadšením. Lidé chtěli něco dělat, byla to cesta, jak zvrátit situaci a přestat se cítit odcizení a totálně šikanovaní. To ale samozřejmě nestačilo k tomu, aby se projekt opravdu uskutečnil. Přizvala jsem kolegyně Nikolett Erőss a Katalin Székely, ty oslovily další lidi a na začátku roku 2014 jsme měli kurátorský tým o sedmi lidech. (Tento tým se za poslední čtyři roky hodně proměnil, my čtyři – já, Bori Szalai a dvě zmíněné kolegyně – jsme v něm pořád.) Tato původní skupina kurátorů se sešla s více než stovkou lidí a skupin, aby s nimi prodiskutovala myšlenku, která se pochopitelně v průběhu rozvíjela a proměňovala.

Když jste se rozhodli nežádat o státní podporu, jak jste bienále financovali?

Toto rozhodnutí nás donutilo najít jiné zdroje. V případě prvního ročníku pocházela většina financí, které jsme získali, nikoli z fondů určených pro umění, ale z těch na podporu občanské společnosti. Naším hlavním zdrojem byly Norské fondy, jejichž finance přerozdělují maďarské nezávislé neziskové organizace. Tomuto způsobu fungování maďarská vláda silně oponovala a nakonec jej napadla. Okamžitě jsme se dostali na black list – stali jsme se „jedním z těch norských spolků“. Skandál kolem Norských fondů byl prvním násilným krokem ve vládní politice zaměřující se na stigmatizaci občanské iniciativy a mezinárodní podpory. Dalším programem, který nás podpořil, byla Open Society Initiative for Europe (jež byla spolu s dalšími spřízněnými institucemi rovněž agresivně napadena vládou). Významně nám přispěla nám také ERSTE Stiftung a soukromí donátoři ­– především sběratelé.

Brzy jsme si uvědomili, že bublina institucionálního systému kolem nás splaskla. Byli jsme jednou z mnoha malých neziskovek, které na vlastní pěst pracovaly pro demokratické hodnoty, soutěžily mezi sebou o ty stejné ubohé zdroje a odolávaly sílící proti-neziskové kampani a jejím důsledkům. Ucházet se o granty určené k posílení občanské společnosti nebo demokracie znamená dostát kritériím, na jejichž základě je posuzována skutečná relevance vašeho projektu v těchto oblastech, přičemž si nevystačíte se stručnými průpovídkami o osvobozující síle umění. Někdy to může být frustrující (když máte svůj úspěch měřit), nakonec však byly všechny tyto procesy a diskuse, které vyvolaly, velmi poučné.

Iniciovat takový projekt může být cesta, jak aktivizovat nějakou mezinárodní síť. Na začátku jsme doufali v mnohem víc než jen v solidaritu – v profesionální dialog. Měli jsme zato, že i když všemi zdroji a infrastrukturou disponovaly pouze státní instituce, naší jednoznačnou výhodou byla vlastní profesní síť – kolegové a umělci, s nimiž jsme pracovali v minulosti a k nimž jsme si vybudovali vztah důvěry a respektu. Právě tyto kontakty se rovněž ukázaly být důležitými zdroji.

Ale ani toto všechno by nestačilo bez obrovského objemu dobrovolné práce, kterou jsme do OFF-Biennále vkládali a stále vkládáme – i když jsme nikdy nepočítali její hodnotu, je to bezesporu největší zdroj tohoto projektu, a nejen finanční.

OffBiennale_PeoplePlayers_Photo_BoglarkaZellei_19
Pohled do instalace výstavy People Players, OFF-Biennále Budapešť, foto: Boglarka Zellei

První ročník bienále byl statement, demonstrace energie a způsob, jak aktivovat lokální scénu.

Když jsme dělali první ročník, moc jsme nepočítali s tím, že bychom v projektu pokračovali každé dva roky. Spíš jsme to považovali za jednorázovou akci, kterou za „bienále“ označujeme z taktických důvodů. Když ale první OFF-Biennále skončilo, místo abychom si řekli, že jsme udělali, co bylo v našich silách, pocítili jsme zodpovědnost v tom pokračovat. Šlo o společné úsilí tolika lidí, museli jsme zkrátka něco udělat s tou momentální energií, která tam byla.

Jak se původní idea proměnila od prvního k druhému ročníku?

Původní myšlenka, že má jít o všeobecný, zastřešující projekt umožňující lidem prezentovat svoji práci, se nezměnila. V obou ročnících platilo pravidlo, že kdo se přihlásil, musel si svůj projekt sám zorganizovat – my pro tyto projekty nesháníme peníze, ani je neřídíme. Nechceme se stát superinstitucí, která by převzala veškerou zodpovědnost. Vytváříme obecnou strukturu projektu, koncipujeme jeho jednotící téma, hodnotíme přihlášky a potom se věnujeme koordinaci a komunikaci, včetně tvorby a údržby všech nezbytných platforem a materiálů, dokumentace, mezinárodního zasíťování. A kromě toho kurátorský tým rovněž připravuje a organizuje vlastní projekty. Tak jako tak je to velmi komplexní a dominantní úloha. Na začátku, když jsme se rozhodli spolupracovat s mnoha účastníky z lokální scény, byli jsme všichni prakticky ve stejné situaci, a tak bylo férové očekávat ode všech, že zrealizují své vlastní projekty, zatímco my se budeme starat o „všechno ostatní“, co ze všech těchto akcí udělá koherentní a rozpoznatelné bienále. Prvním dvěma ročníkům se nicméně podařilo projekt etablovat do té míry, že získat na něj peníze je jednodušší, než je tomu u individuálních uměleckých projektů. Protože je však toto uznání bienále společným úspěchem všech jeho účastníků, musíme nyní požadavek úplné nezávislosti jednotlivých projektů přehodnotit – nyní uvažujeme nad tím, že by byla smysluplná síťová kolaborativní struktura se sdíleným rozpočtem a zodpovědností.

Podstatnou změnou oproti minulému ročníku je, že před dvěma lety vzniklo v rámci bienále mnohem méně nových prací. Lidé většinou prezentovali to, co už měli. V dlouhodobém výhledu se však OFF-Biennále muselo chopit úkolu vytvářet nová díla a posílit tak umělecký diskurs – proto letošní ročník představuje mnohem více nových realizací a má tematický rámec, který prvnímu vydání chyběl. Spolupracujeme s Galerie für Zeitgenössische Kunst v Lipsku, která je financována Německým federálním kulturním fondem, což také znamená, že mnohé z našich projektů se pak přesunou do Lipska, a umělci tak mají perspektivu nějakého pokračování.

Kromě umělců, jsou lidé podílející se na výstavách v rámci OFF-Biennále za svou práci placeni?

První ročník byl realizován zcela bezplatně, pokud jde o kurátorský tým a mnoho dalších klíčových organizátorů, ani nemluvě o mnoha dobrovolnících, jejichž přispění bylo zásadní. Jednou a v dané době jsme něco takového udělat mohli – taky jsme bienále považovali za jednorázovou akci – ale tento způsob práce je naprosto neudržitelný. Nemůžu říct, že jsme ten problém vyřešili, ale aspoň jsme zvládli vyplatit drobné honoráře většině členů týmu, přinejmenším těm, kteří do projektu vložili víc času a odborné kvalifikace, než se běžně očekává od těch, kdo zastávají dobrovolnické pozice. Na druhou stranu jsme i tentokrát pracovali s mnoha skvělými dobrovolníky, většinou vysokoškolskými studenty. Je třeba zdůraznit, že honoráře, které jsme vypláceli, kompenzovaly práci vykonanou pro celek projektu, tedy ve prospěch všech účastníků, a nikoli organizaci jednotlivých programů. Také všichni umělci, které oslovil kurátorský tým, dostali honorář. A protože zúčastněné projekty mají vlastní rozpočty, nevíme, jestli byli jejich organizátoři schopni zajistit honoráře nebo nikoli.

Nakonec, personálním problémem takového bienálního projektu je, alespoň pro nás, že nemůžeme poskytnout kontinuální platy a že množství práce, kterou vykonáváme, je také velmi nerovnoměrné. Lidé proto musí mít jiná zaměstnání. Ale jak je pak chcete dostat zpět, když je OFF-Biennále zase potřebuje? Jsme velmi malá scéna, která se kvůli migraci ještě zmenšuje, pracovních míst je nedostatek a lidé si je pokouší udržet.

www.vegeldaniel.com
Pohled do instalace výstavy Somewhere in Europe, OFF-Biennále Budapešť, foto: Daniel Vegel, www.vegeldaniel.com

Co pro OFF-Biennále znamená nezávislost? Jedním z vašich sponzorů je banka, druhým je Polský institut.

Kromě samozřejmé nezávislosti na státě jde pro nás o intelektuální nezávislost a skutečnost, že vás nikdo k ničemu netlačí. Výhodou skromné podpory plynoucí z mnoha různých zdrojů je, že nezakládá pochybnosti o možném vlivu sponzora na projekt. Můžeme-li vůbec mluvit o nezávislosti (a já myslím, že v tomto smyslu můžeme), mít různorodé zdroje a partnery je dobrým způsobem, jak si ji udržet.

Hlavním tématem letošního ročníku je Gaudiopolis 2017 the City of Joy.

Jak už jsem zmínila, věříme, že OFF-Biennále by mělo být katalyzátorem veřejného diskursu. Byla zde témata, o nichž jsme se domnívali, že se jimi musíme zabývat, a to pro jejich naléhavou relevanci nejen v Maďarsku, ale i jinde v Evropě a mimo ni. Příběh Gaudiopolis podnítil letošní projekty k tomu, aby se dotkly témat, jako je občanská statečnost, převzetí zodpovědnosti, budování komunit, vzdělávání, péče a solidarita a aby se zaměřily na vztah těchto otázek k celosvětové krizi těchto demokratických ideálů a na to, co mají děti, hry a umění společného s těmito hodnotami a problémy.

Výstavy hovoří rovněž o způsobech výchovy a výuky.

Opakující se otázkou našeho programu, ale i maďarského veřejného diskursu, je, jak vychovávat děti, jak o nich uvažovat: mají být partnery, nebo budoucím předmětem mocenské manipulace? V posledních letech jde o skutečně bolestný problém, veřejný vzdělávací systém v Maďarsku byl demoralizován a restrukturován podle autoritářského, segregativního a koncepčně zastaralého modelu. Autonomie učitelů byla umenšena a jejich zranitelnost naopak stoupla, přičemž celému systému chybí zdroje. Osnovy byly přepracovány a centrálně předepsány. Demokratický model Gaudiopolis a jeho koncepce skutečné přírody a vzdělávání se mě osobně dotýká, protože moje dcera právě začala chodit do první třídy.

Myšlenkou Gaudiopolis bylo vzdělávat děti prostřednictvím důvěry a svěření moci. Nechat je rozhodovat a učit se z toho. I umění zde mělo podstatnou roli. Nejlepší básníci děti navštěvovali a pracovali s nimi. Příběh Gaudiopolis nám také říká, že i ve složitých situacích jsou kreativita, hra a schopnost být šťastný hodnotami, které bychom si měli uchovat. V současné společnosti, která je mentálně tolik závislá na vůdcovství a jeho propagandě strachu a podpory, je na čase, aby se volná hra a radost vymanily z kouta, do nějž byly uvrženy.

Jak vidíte budoucnost bienále a své místo v něm?

OFF-Biennále by mělo zůstat motorem nezávislých aktivit v umění. Doufám, že budeme schopni v této činnosti pokračovat, i když struktura a měřítko naší práce se může samozřejmě změnit. Tento projekt nezmění výsledky voleb příští rok, myslím ale, že může změnit způsob, jak o nich a o našich společných problémech lidé přemýšlejí. To je nejvíc, co od bienále můžeme očekávat – aby kladlo otázky a vytvářelo situace, které lidi donutí zvážit, o jaké hodnoty stojí za to se zasadit. Vzhledem k tomu, že OFF-Biennále přesunulo umění z institucí do veřejného prostoru, do výloh a každodenních lokací, že se dotýká problémů, k nimž se lidé mohou vztáhnout a že je jednoznačně nezávislé na politické propagandě, mohlo by oslovit i lidi, kteří se se současným uměním jindy nesetkávají.

Nyní si nedokážu představit, že bych pracovala v nějaké maďarské státní instituci. Pracovat s lidmi podle zásad, na nichž jsme se dohodli, které jsou uspokojivé a jichž si ceníme, všechna přátelství, důvěra a přínosné rozhovory, které realizaci projektu umožňují navzdory zřejmým pnutím a obtížím – díky tomu všemu je život tady snesitelnější. Sama skutečnost, že je možné dát něco takového dohromady, svědčí o tom, že to stojí za dlouhodobý závazek.

www.vegeldaniel.com
Pohled do instalace výstavy Taking Time – Imagine Budapest, OFF-Biennále Budapešť, foto: Daniel Vegel, www.vegeldaniel.com

Hajnalka Somogyi je maďarská kurátorka. Od roku 2014 stojí v čele nezávislé umělecké iniciativy OFF-Biennále Budapešť. V letech 2009–2014 působila jako kurátorka v budapešťském Ludwig Museum, v letech 2001–2006 v galerii současného umění Trafó. Vystudovala kurátorství a teorii a dějiny umění na ELTE Budapešť a na Bard College v New Yorku.


Rozhovor s Hajnalkou Somogyi byl původně publikován v angličtině na komentářovém webu PoliticalCritique.org.


Foto: archiv OFF-Biennále Budapešť

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *