TZ: 27. ročník Ceny Jindřicha Chalupeckého míří do finále

27. ročník Ceny Jindřicha Chalupeckého míří do finále / Národní galerie v Praze: Veletržní palác / Praha / 22. 11. 2017

27. ročník Ceny Jindřicha Chalupeckého míří do finále

Již 27. ročník prestižního ocenění pro české výtvarné umělce, Cena Jindřicha Chalupeckého, míří do svého finále. Na probíhající společné výstavě ve Veletržním paláci se setkávají nová díla letošní pětice finalistů, Aleše Čermáka, Kataríny Hládekové, Anny Hulačové, Matyáše Chocholy a Johany Střížkové. Slavnostní ceremoniál, během něhož porota vyhlásí jméno letošního laureáta, proběhne 22. listopadu 2016 ve Studiu Hrdinů ve Veletržním paláci v budově Národní galerie v Praze pod taktovkou Víta Klusáka a Marianny Stránské, podle námětu loňských finalistů Ceny. Ceremoniál bude živě přenášen Českou televizí.

Pětice finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého vybrala mezinárodní porota z více než devadesáti přihlášených. Na základě výstavy finalistů, s přihlédnutím k celému portfoliu daného umělce, vybírá nyní porota již 27. laureáta tohoto prestižního ocenění pro mladé výtvarníky. „Nový laureát získá sto tisíc korun na realizaci výstavy, publikace či jiného autorského projektu, šestitýdenní stipendijní pobyt v New Yorku a naši podporu při realizaci výstav a projektů v české republice i v zahraničí. Chybět nebude ani hmotná cena navržená předním českým designérem Maximem Velčovským, kterou jsme letos jako štafetový kolík, který její tvar připomíná, vyslali na dobrodružnou cestu mezi umělce napříč českou scénou. Ti s ní rozličnými způsoby interagovali a „nabíjeli“ ji jako amulet, který nakonec během ceremoniálu doputuje k laureátovi,“ říká Karina Kottová, ředitelka Společnosti Jindřicha Chalupeckého a dodává, že zajímavou odměnu obdrží také vítěz divácké soutěže. „Letošním partnerem tradiční divácké ceny jsou opět Česká centra. Podle výsledků hlasování návštěvníků vítěz Ceny Českých center získá rezidenční pobyt v jednom z evropských Českých center. Hlasování probíhá online, vysvětluje Kottová.

Vyvrcholením 27. ročníku bude slavnostní vyhlášení vítěze, které proběhne 22. listopadu 2016 ve Studiu Hrdinů ve Veletržním paláci Národní galerie v Praze. Režie večera se ujme Vít Klusák a Marianna Stránská, kteří koncepci ceremoniálu připravili podle námětu pětice loňských finalistů, tedy Vojtěcha Fröhlicha, Lukáše Karbuse, Barbory Kleinhamplové, Pavly Scerankové a Pavla Sterce. Večer bude navíc živě přenášen Českou televizí.

Kdo získá titul letošního 27. laureáta rozhodne odborná porota v čele s Markem Pokorným, uměleckým manažerem Galerie města Ostravy PLATO. Členy poroty dále jsou výtvarník Jiří Kovanda, teoretička umění a ředitelka Slovenské národní galerie Alexandra Kusá, Islanďan Gunnar B. Kvaran, ředitel The Astrup Fearnley Museum of Modern Art v Oslu, teoretička umění a kurátorka Pavlína Morganová a Marina Shcherbenko, kurátorka a odborná poradkyně v Bottega Gallery a Shcherbenko Art Centre v Kyjevě.

Ocenění udělí porotci poté, co si prohlédnou společnou výstavu Cena Jindřicha Chalupeckého: Finále 2016, která ve Veletržním paláci Národní galerie probíhá až do 8. ledna. Novinkou letošní výstavy je také účast zahraničního hosta, jímž je umělkyně Laure Prouvost, která jako první Francouzka získala prestižní britskou Turner Prize.

Více informací o letošních finalistech a hlavním i doprovodném programu naleznete na www.cjch.cz.

Popis finálových prací:

Videoinstalace Aleše Čermáka přináší vrstevnatý obraz naší doby, nedávné minulosti i (potenciální či blízké) budoucnosti. Očima dronu se zavrtáváme hluboko do důlní šachty, zatímco místy zmutovaný a nelidský hlas vypravěčky představuje nespojité (a přece spojitelné) události – založení Inteligentního investičního fondu a explozi v tureckém dole. Lidský ekosystém závisí na propojené síti vztahů, které bychom sotva mohli označit jako rovnoprávné. Vzdáleni od sebe skrze mocenské struktury a technologické inovace chvílemi zapomínáme, že i pro nás platí přírodní zákony a přílišné narušení principu rovnováhy nutně vede k dominovým efektům napříč systémy. Prostředníky k meditaci o komplexitě světa a o dopadech našich aktivit jsou v Čermákově videu postavy lékaře a pacienta. Jejich promluvy spojující poetičnost, filozofii a prorocké vytržení jsou další metaforou bloudění a hledání odpovědí. Otázek, které před nás snímek klade, je řada – od sociální solidarity přes ekologii k možnostem či impotenci medicíny a umělé inteligence. Samotný způsob, jak je video instalováno, nám pak nedává příliš šanci se odvrátit a ignorovat je. Jsme uprostřed víru.

Katarína Hládeková vytvořila instalaci sestávající ze tří objektů, jejichž konstrukce opisuje tři typografické znaky: hashtag, ležatou osmičku a závorku. Tyto znaky samotným svým tvarem evokují ústřední téma celé instalace, jímž je uzavřenost, cykličnost, rovnováha a symetrie. Tvary, které svým měřítkem, volbou materiálů i barvou reagují na architekturu specifického výstavního prostoru Korza ve Veletržním paláci, navíc slouží jako nosné konstrukce pro instalaci dalších prvků. Velkoformátové tisky na textilním podkladu využívají nalezené fotografie, fyzicky manipulované a přefocené autorkou, případně pracují s pro Hládekovou typickými papírovými modely, které se zploštěním do dvou dimenzí skrze fotografický objektiv ještě více cyklí do vztahů realita – iluze. V prostřední části kompozice je soubor fotografií, které Hládeková začala sbírat na základě knihy I Am a Strange Loop amerického vědce Douglase Hofstadtera. Fotografie znázorňují právě uzavřené a cyklické shluky banálních předmětů. Významový „kruh“ instalace se pomyslně uzavírá s motivem pohledu, zrcadlení a samotného fotografování. Celá instalace tak svým způsobem vytváří „modelovou situaci“ uzavřeného okruhu reprezentace a recepce.

Anna Hulačová vystavuje soubor soch a sousoší, které jsou zasazeny do architektonického prostředí spojujícího organické a krystalické tvary. Tento rámec připomínající buňku nás uvádí na úroveň makro i mikro kosmu, v němž se prolínají složité sítě vztahů. Každá socha má v tomto univerzu své místo a svou roli, svou symboliku, jejíž čtení ovšem umělkyně divákovi nepředepisuje s definitivní platností. Mezi jednotlivými díly můžeme tušit vzájemnou hierarchii – rostliny a zvířata mají úlohu služebnou, nebo dokonce pouze dekorativní, vztah nadřazenosti a podřazenosti pak funguje i mezi lidskými figurami navzájem. Jako celek je soubor významově bohatý a množství odkazů je pro jednotlivce téměř nepojímatelné (antická symbolika včely spojená se smrtí, počítačové „atributy“ v rukou postav, rytířská a náboženská motivika převedená do znázornění pracovního vztahu, žlutá barva evokující modernu stejně jako exotiku). K této bohatosti připojme ještě historické odkazy (civilismus, Otto Gutfreund) a rozmanitost použitých materiálů a technik. Přesto má instalace Hulačové zvláštní soudržnost a vedle řady motivů, které se nenásilně dotýkají aspektů dnešního světa, nabízí divákům i čistou radost ze samotných sochařských forem.

Instalace Matyáše Chocholy je od zbytku výstavy záměrně oddělena, protože má podle autora diváka dovést skrze útroby Veletržního paláce do prostředí vyvolávajícího zážitek „změněného stavu vědomí“. Prostor připomínající vylidněný noční klub nebo dokonce jeho ruiny nás přivádí blíž k „temné straně“ lidské přirozenosti s její sexualitou, kultem tělesnosti nebo touhou po nebezpečí a rychlosti a současně asociuje hlubiny okolního vesmíru. Individuální a univerzální je v Chocholově tvorbě nedílně spojeno. Ačkoli Chochola často využívá performanci přímo před publikem, pro finále CJCH realizoval několik živých akcí, které jsou na výstavě cíleně zahaleny do série experimentů s možnostmi a formou dokumentace – od videozáznamů a videoinstalací až po materiální pozůstatky performancí, které se odehrály přímo v tomto prostoru. Je tak zdůrazněno napětí mezi živou akcí a jejím záznamem a současně posílen dojem prostředí, které zachycuje už proběhlé dění a zároveň může sloužit jako scéna pro další potenciální události, jejichž rozvinutí ovšem záleží na představivosti a kuráži diváka. Z labyrintu, který nemá daleko k dekadentnímu chrámu ani ke smetišti, na nás můžou z mnoha stran vyskočit naše vlastní stíny.

Johana Střížková natočila pro výstavu finalistů CJCH novou videoesej a vytvořila prostorovou instalaci z lentilek. V obou případech jde svým způsobem o fragmenty – fragmenty potenciálně většího celku, nebo dokonce příběhu. V krátkém snímku s filmově koncipovanými záběry sledujeme „obyvatele“ neznámého bytu, kteří beze slova vykonávají činnosti na pomezí bezúčelných kratochvílí a melancholických, až surreálních rituálů. Kamera ohledává detaily jejich těl, jako by se jich chtěla dotknout. Tyto hmatové asociace jsou ve videích Střížkové prostředkovány díky tělesné interakci s okolním prostředím a předměty v něm. Instalace před black-boxem pak rozvádí filmové motivy do předmětné dimenze. Je tvořena lentilkami dvou barev, jejichž pigment ale „stekl“ na podložku a odhalil tak vnitřní cukrovou krustu. Zvolená barevnost koresponduje s abstraktním „obrazem“ v závěru filmu, který může připomínat filmařská pozadí stejně jako minimalistickou krajinu. Drobné sladkosti nás ve vzpomínkách vracejí zpátky do dětství, jejich odbarvený vzhled ale můžeme vnímat i jako metaforické odkrývání podstaty a společného základu. Střížková s velkou citlivostí kombinuje až naivní hravost s absurditou, což může vést i k existenciálním úvahám o smyslu lidského počínání, o mezilidských vztazích i o našem místu ve světě.

Finalisté Ceny Jindřicha Chalupeckého 2016

Aleš Čermák (1984) je absolvent Akademie výtvarných umění v Praze (Ateliér intermediální tvorby II/ škola Jiřího Příhody). Strávil studijní stáž na Cooper Union School of Art v New Yorku a na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Je zakladatelem nakladatelství Ausdruck Books. Pro jeho tvorbu je klíčová práce s textem a obrazem v nejširším slova smyslu, jako s angažovaným protipólem žité skutečnosti. Autor vytváří publikace, výstavní a dramatické situace, které se zabývají globalizovanými sociopolitickými podmínkami a jejich vztahem k hybné síle jednotlivce nebo komunity. Svou tvorbu představil v českém i mezinárodním kontextu: například v rámci Bienále fotografie a vizuálního umění Liège, v Muzeu současného umění Taipei nebo v Czech China Contemporary v Pekingu. Na divadelních projektech spolupracoval s pražskou MeetFactory, Studiem Alta a Experimentálním prostorem NoD. Absolvoval rezidenční pobyty mj. ve Vídni a Lipsku. Ve finále CJCH se objevil již v roce 2013.

Katarína Hládeková (1984) je absolventka Fakulty umení Technické univerzity v Košiciach (Ateliér grafiky a experimentální tvorby Rudolfa Sikory) a brněnské Fakulty výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně (Ateliér malířství III Petra Kvíčaly). Strávila studijní stáž na Akademii Sztuk Pieknych im. Jana Matejki v Krakově. Doktorské studium zahájila na Katedře elektronického obrazu Univerzity J. E. Purkynĕ v Ústí nad Labem a v současnosti v něm pokračuje na brněnské FaVU. Pracuje zejména v médiích objektu, instalace a fotografie, přičemž ústředním tématem její práce je model: monumentální prostorová realizace v malém měřítku, která je často představena právě skrze fotografii. Autorka zkoumá proměnlivý vztah mezi realitou a jejím obrazem (či předobrazem), který se sám o sobě stává novou skutečností. Svou tvorbu představila v mnoha českých a slovenských výstavních institucích, v poslední době například v Kabinetu T ve Zlíně, brněnské Galerii TIC, Make Up Gallery v Košicích nebo Fait Gallery v Brně. V roce 2013 reprezentovala Slovensko v rámci Henkel Art Award.

Anna Hulačová (1984) je absolventka Akademie výtvarných umění v Praze (Ateliér sochařství/ škola Jaroslava Róny a Ateliér intermediální tvorby II/ škola Jiřího Příhody). Strávila studijní stáž na Korean National University of Arts v Soulu v Jižní Koreji a na Gray School of Art v Aberdeenu. Ve své sochařské tvorbě aktualizuje tradiční řemesla a do jazyka současného umění překládá inspiraci nalézanou ve starých mytologiích, východních kulturách, ale také českých lidových tradicích a původní křesťanské symbolice. Převážně figurativní práce ztělesňují osobitou estetiku na pomezí starodávných idolů, gotické dřevořezby a plošného minimalismu grafického designu a fotografie. Své dílo Hulačová představila v mnoha renomovaných českých výstavních institucích, jako jsou Národní galerie v Praze, pražská MeetFactory či Hunt Kastner Artworks. Zahraniční publikum mělo možnost se s její tvorbou seznámit mj. na Bienále Gherdëina v italském městě Ortisei nebo veletrhu Art Basel v sekci Liste. Absolvovala rezidenční pobyt v CEAAC ve Štrasburku, kde také letos otevřela výstavu svých prací.

Matyáš Chochola (1986) je absolvent Akademie výtvarných umění v Praze (Ateliér malířství II/ škola Vladimíra Skrepla). Strávil studijní stáž na Universität der Künste v Berlíně a na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Chocholova tvorba se pohybuje zejména v médiích instalace a performance. Představuje pestře komponované univerzum, jehož nedílnou součástí je postava samotného autora. Chochola experimentuje s postinternetovou estetikou, neortodoxní, ale promyšlenou kombinací symbolů současnosti a jejích pradávných kořenů. Trashové objekty se potkávají s precizními sklářskými technikami, rozlitá barva s malbou na hedvábí, poezie šamanismu s devadesátkovou diskotékou. Svou tvorbu představil v řadě výstavních institucí v České republice i zahraničí, například na Manifesta 11 v Curychu, v berlínském Grimmuseu, v pražské galerii SVIT nebo v Národní galerii v Praze. V roce 2012 získal Chochola cenu Václava Chada v rámci VI. zlínského salonu mladých.

Johana Střížková (1984) je absolventka Akademie výtvarných umění v Praze (Ateliér intermediální tvorby III/ škola Miloše Šejna, Ateliér nových médií II/ škola Veroniky Bromové a Ateliér intermediální tvorby II/ škola Jiřího Příhody). Strávila studijní stáž na Cooper Union School of Art v New Yorku. Těžištěm tvorby Střížkové je performance a videoperformance, ale také objekt a fotografie. Charakterizuje ji jemné uchopení tělesnosti člověka, jeho každodenních úkonů i předmětů, s nimiž manipuluje a které ho obklopují. Autorce je vlastní čistá, minimalistická estetika, která představuje (ne)všední realitu jako křehkou symbiózu živých bytostí a neživých objektů. Střížková svou tvorbu představila zejména v českých nezávislých galeriích, jako je Galerie Emila Filly v Ústí nad Labem, Galerie Ferdinanda Baumanna, Galerie 35m2 a Galerie Berlinskej model v Praze. V roce 2013 absolvovala rezidenční program v rámci nadace FONCA v Mexico City.

Složení mezinárodní poroty:

Marek Pokorný, výtvarný kritik a kurátor, umělecký manažer Galerie města Ostravy PLATO, Česká republika, předseda poroty

Jiří Kovanda, umělec, Česká republika

Alexandra Kusá, teoretička umění a ředitelka Slovenské národní galerie, Bratislava, Slovensko

Gunnar B. Kvaran, ředitel The Astrup Fearnley Museum of Modern Art, Oslo, Norsko

Pavlína Morganová, teoretička umění a kurátorka, Česká republika

Marina Shcherbenko, kurátorka a odborná poradkyně v Bottega Gallery a Shcherbenko Art Centre, Kyjev, Ukrajina