Artalk.cz

Opožděné finále

Viktor Čech nabízí v recenzi svůj pohled na letošní finálovou výstavu Ceny Jindřicha Chalupeckého v Národní galerii v Praze. Výběr pětice finalistů hodnotí jako vesrkze nevyhnutelné potvrzení pozice na místní scéně již etablovaných uměleckých osobností, přičemž to skutečně nejaktuálnější z českého umění CJCH letos dle autora nepředstavuje. Vedle recenze věnujeme prostor také komentáři Ludvíka Hlaváčka, který se ve svých zápiscích z aktuálních výstav ve Veletržním paláci zabývá v první řadě právě prezentací finalistů CJCH.

21
Pohled do instalace výstavy, zleva: Katarína Hládeková, Anna Hulačová, Johana Střížková

Opožděné finále

Oznámení finalistů i následné vyhlášení vítěze Ceny Jindřicha Chalupeckého je událostí, která každoročně určuje prestižní pozice na výsluní místní umělecké scény. I sebevětší nepřítel „konceptualistů“ či příslušník jakékoliv jiné vyhraněné skupiny na mapě lokálního uměleckého minisvěta zná jména oněch pěti vyvolených. Je to přitom právě selekce této skupiny nominovaných, která v případě řady ročníků leccos napověděla o aktuální situaci na české umělecké scéně. V historii ceny bychom však našli i výjimky, většinou spojené s opožděným nominováním již déle viditelných umělců. A přesně takto dopadl dle mého názoru i letošní výběr finalistů.

Zatímco Aleš Čermák se ve finálové pětici objevuje již podruhé, což je pochopitelné vzhledem k jeho výrazným mezioborovým aktivitám v několika posledních letech, volba Kataríny Hládekové upozornila na její doposud nepříliš reflektovanou přítomnost na zdejší scéně. V případě Anny Hulačové se rovněž jedná o v podstatě nutnou, ale již poněkud opožděnou reakci na její nepřehlédnutelnou pozici a tvorbu, která exemplifikuje současnou situaci sochařského média. Matyáš Chochola byl nevyhnutelnou volbou již díky jeho letošní účasti na Manifestě. Další, na místní scéně déle působící, ale jaksi zapadlou a v rámci CJCH tedy „objevenou“ osobností, je pak Johana Střížková.

1
Aleš Čermák, Druhá polovina světa, film 18′, 2016

Ve výběru finalistů poněkud chybí svěží vánek tvůrčího přístupu současné nastupující umělecké generace, která si v poslední době již vydobyla výraznou pozici svým zájmem o (post)humánní, sociální i politické rozměry současného světa, v němž se střetávají zombie ideologie s nově formulovanou technologickou realitou. Aktuální uvažování tohoto typu není na CJCH reflektováno volbou některého z mladších autorů, nicméně jeho odrazy můžeme spatřit v pracích Aleše Čermáka a Matyáše Chocholy, kteří se tímto směrem vydali každý dle svého založení. Zatímco Čermák se k němu blíží prostřednictvím monologu vyvěrajícího z bohatého intelektuálního diskurzu v pozadí jeho práce, Chochola reflektuje tento (jeho vlastními slovy) „trend“ jako formální výzvu, se kterou se ve své instalaci utkává až v epických rozměrech.

Prostor, v němž je prezentován letošní ročník výstavy finalistů CJCH, byl sám o sobě určitě dobrou volbou a pozitivní změnou oproti omezujícímu a před publikem schovanému vrchnímu patru ochozu Malé dvorany. Svým optickým otevřením do ulice a situováním většiny prací do poměrně rozlehlého, souvislého prostoru výstava umožňuje přímou konfrontaci a tedy bezprostřední srovnání jednotlivých uměleckých děl. Většina prezentovaných realizací svým charakterem nicméně naplňuje označení instalace a v ideální situaci asi nadále zůstává nejlepším řešením jejich vystavení řada od sebe opticky oddělených a rozlehlých „white cubes“. Velké rozpaky nad nejednotností výstavní koncepce může v tomto ohledu vyvolat především umístění i rozměry práce Matyáše Chocholy, jenž sám pro sebe získal prostor několikanásobně větší než zbytek vystavujících dohromady, avšak situovaný v zadní části Veletržního paláce, do nějž se i kvůli absenci navigace velká část návštěvníků ani nepodívá.

13
Anna Hulačová, zleva: Zátiší s motýlem, keramika, digitální tisk, dřevo, vosk, hlína, 2016; Společenství, lipové dřevo, včelí plástve, beton, 2016

Anna Hulačová a Aleš Čermák tuto konfrontační situaci vyřešili vytvořením vlastních vymezujících rámců, jež jejich práci oddělují od okolí. Konstrukce obklopující Čermákovo video jako jakýsi aparatus definující fyzickou pozici diváka připomíná instalační experimenty ve světovém umění posledních let (například v práci Christophera Rotha), v našem prostředí jsme se s tímto typem adjustace mohli nedávno setkat v tvorbě loňské laureátky CJCH Barbory Kleinhamplové. Tuto hru s kontrolou a manipulací diváka dovedli pak ve své letošní římské výstavě do extrému Eva a Francesco Mattes. V rámci Čermákovy instalace návštěvník sedá na tvrdou trubku, obklopen oním podivně studeným rámcem, aby sledoval podobně existenciálně bezvýchodné video, v němž je, v tomto případě možná poněkud nepřesvědčivě, pomocí známé herecké tváře a postprodukce zprostředkovávána autorova „zpráva“ o stavu současného světa. Přišlo mi trochu škoda, že Čermák zde nevyužil výrazněji své schopnosti překračovat svět vizuálního umění do prostoru divadla či inscenované performance, v nichž je konfrontován text s živými performery. Onen silný dojem, jenž svými experimentálními inscenacemi spojenými s intelektuální i mediální koláží autor vyvolává, se zde smrskl do příliš distancovaného a zaměnitelného projevu na jedné ploché obrazovce. Působivější by možná byla živá, několikrát v průběhu výstavy opakovaná inscenace či jiné autorovi blízké formy. Jeho instalace v rámci finále CJCH 2013 byla v mnoha ohledech přesvědčivější.

18
Anna Hulačová, Společenství, lipové dřevo, včelí plástve, beton, 2016

Anna Hulačová pojala „svůj“ prostor jako vůči okolním rovným, funkcionalistickým liniím a bílé sterilitě se vymezující dynamický barevný zámotek, do nějž divák vstupuje jako do scény, na níž jsou rozmístěny figurativní skulptury. V nich autorka rozvíjí ve své práci dlouhodobě přítomný antropomorfní sochařský projev v tradičních přírodních materiálech, jako je dřevo či hlína. V jejím pohledu na tělo jako objekt se mísí dědictví tradičního sochařství v jeho modernistické civilistní variantě s osvěžující energií „primitivnosti“ a „naivity“ lidového umění. Ta se zde dostala ke slovu v jejích sochách-úlech, jež stále obsahují včelí plástve. V tomto velkolepě pojatém instalačním celku je možné spatřovat i určitou inscenovanost, což ještě zdůrazňují gesta některých soch. Přesto zde však cítíme především statický klid ručně opracované plastické hmoty, která je kontrastem k dvojrozměrnosti naší současné mediální reality. I když je zde přítomný určitý prvek binární konceptuální hry (plasticita hlíny versus plocha fotografie, sochařsky definovaná hmota versus organická geometrie úlu) a svou roli zde hraje i v posledních letech tolik řešený moment materiality a objektových vztahů, autorčin projev je charakteristický autentickou suverenitou, přičemž tato témata lze považovat za pouhý jeho doplňující kontext. Anna Hulačová není jistě na mezinárodní scéně jedinou tvůrčí osobností schopnou využít tradičního sochařského média velice aktuálním způsobem a současně si zachovat výrazný individuální profil. Řadí se nicméně k těm několika výjimkám, pro něž jen těžko hledáme kongeniální paralelu. V rámci této výstavy v její prospěch jistě mluví i sdělnost vůči nepoučenému divákovi, zároveň ji však vlastně jako jedinou nemůžeme podezírat z onoho eklektického následování „trendů“, jako například již zmíněného Matyáše Chocholu.

28
Matyáš Chochola, Magic, Exotic, Erotic, multimediální instalace, 2016

Chocholova velice rozsáhlá instalace, zahrnující zdevastovaný Mercedes, na vernisáži přítomnou „živou složku“ v podobě tanečnic u tyče a množství videoprojekcí a objektů, vrcholících scénou s mečem, odkazující k artušovské legendě, se stala pravým opakem koncentrované a pokorné prezentace Hulačové. Jeho parafráze aktuálních přístupů spojujících kult těla, virtualitu obrazu a práci s materiálem nese zjevný otisk jeho performativně založené tvůrčí osobnosti. Celek působí trochu jako spoušť po kreativním uragánu, nasávajícím fragmenty aktuální estetické řeči a životního stylu a spoléhajícím na samozřejmou jistotu svého improvizovaného gesta. Je otázkou, nakolik můžeme autorovi věřit, že se ve své práci skutečně pouští do hlubšího zkoumání naznačených témat. Do popředí zde neustále vystupuje otázka současného postavení muže-umělce a kanonického modelu kreativního génia, jehož roli hraje Chochola – prostřednictvím výtvarné řeči – s lehkostí popové hvězdy. Osobně mám spíše dojem, že umělec zde nechal svoji tvůrčí polévku trochu překypět a vypěnit, přestože lze tuto jeho exaltovanost vnímat jako součást vědomé stylizace do jakéhosi kněze či šamana trousícího kolem sebe v rituálním opojení výtvarné formy. Není ovšem jisté, zda či do jaké míry nás tento projev dokáže přesvědčit o integrálním a výjimečném pohledu na dnešní svět.

38
Johana Střížková, Činitel šesti, film 12′ 14“, 2016

Johana Střížková ve své videoprojekci, ke které diváka dovede křehký instalační prvek v podobě linie nalepených lentilek, rozvíjí téma, jež je v její tvorbě dlouhodobě přítomné. Objevuje se v ní intimita drobných tělesných a předmětných situací, spojených se specifickou nervní atmosférou. Řeč její práce navazuje na v českém umění již delší dobu přítomný diskurz, který se projevil například v tvorbě bývalých finalistek CJCH Terezy Velíkové a Daniely Baráčkové. Střížková dodává tomuto světu „věcných stavů“ (jak jej kdysi vymezil Václav Magid) svoji specifickou příchuť, která ho spolu s důrazem na technickou kvalitu obrazu do jisté míry aktualizuje. Tělo a jeho divnost v drobných, všedních situacích a konfrontacích s předměty by snad v tomto případě bylo možné chápat i v kontextu aktuální diskuse o posthumánní situaci, v níž je tělo považováno za pouhou další věc. V kontextu autorčina díla mám však přece jen pocit, že jde spíše o návaznost na onu zmíněnou starší vlnu zdejší tvorby.

Katarína Hládeková na rozdíl od Čermáka či Hulačové svoji práci neuzavřela do vlastní ulity, ale naopak využila otevřeného prostoru a prezentuje zde tři objekty, které v něm hrají aktivní roli. Na půdorysu grafických znaků dvojitého křížku, ležaté osmičky a závorky zde s divákem rozehrává hru založenou na vztahu znaku a obrazu. Kovové konstrukce s potištěnými závěsy však dnes už nepůsobí jako příklad svěžího formálního přístupu a i přes preciznost technického provedení a jistotu tematického zaměření vyvolává práce spíše dojem poněkud odtažitého akademismu, který své výrazové prostředky čerpá, stejně jako řada dalších prací umělkyně, ze středoevropského kontextu postkonceptuálního umění kolem roku 2000 a jeho západních vzorů z let devadesátých.

10
Katarína Hládeková, # ∞ ), instalace objektů, kov, textil, sklo, plast, 2016

Pokud bych měl jako kritik přistoupit k oné vždy nevyhnutelně subjektivní loterii a vybrat si své vítěze, určitě bych volil mezi Alešem Čermákem, jenž dlouhodobě vyniká svojí tvorbou rozkročenou mezi vizuální umění, divadlo, literaturu či vydavatelskou činnost (jeho práce na této výstavě ale bohužel natolik přesvědčivě nepůsobí), a především pak Annou Hulačovou, která se zde představila jako suverénní tvůrčí osobnost, v jejíž práci se spojuje přesvědčivost, autenticita a sdělnost. Na druhou stranu, jak jsem zmínil na začátku recenze, letošní finále CJCH se zdá být poněkud distancované od aktuálního dění v mezinárodním kontextu (viz např. kritická diskuze nad letošním Berlínským bienále či již déle aktuální proud tvorby přesahující směrem k experimentálnímu divadlu atd.) a jeví se spíše jako poněkud statický a velice roztříštěný pohled na lokální tvorbu posledních několika let. Určitou nejistotu lze přitom vycítit už z výběru finalistů – česká scéna bezesporu nabízí celou řadu dalších výrazných uměleckých osobností, z nichž některé snad dokonce o něco lépe reprezentují to nejaktuálnější z českého umění.


Cena Jindřicha Chalupeckého: Finále 2016 + Laure Prouvost: C’est l’est not ouest / vystavující umělci: Aleš Čermák, Katarína Hládeková, Anna Hulačová, Matyáš Chochola, Laure Prouvost, Johana Střížková / kurátorka výstavy: Karina Kottová / Národní galerie v Praze / Praha / 5. 10. 2016 – 8. 1. 2017

Foto: Peter Fabo