Ve Veletržáku je vskutku na co koukat!

Souběžně s recenzí výstavy Ceny Jindřicha Chalupeckého 2016 Viktora Čecha publikujeme rovněž poznámky Ludvíka Hlaváčka nejen k prezentaci finalistů, ale rovněž k dalším aktuálním výstavám ve Veletržním paláci, především k Against Nature kurátorů Edith Jeřábkové a Chrise Sharpa a výstavě Jiřího Kovandy.

Anna Hulačová, zleva: Továrna, beton, kresba na papíře, plech, hlína, 2016; Kult osobnosti, dřevo, včelí plástve, 2016; Společenství, lipové dřevo, včelí plástve, beton, 2016

Ve Veletržáku je vskutku na co koukat!

Cena Jindřicha Chalupeckého

Kdo ví, čím to je, ale výstava finalistů Chalupeckého ceny je konzistentní do té míry, že se zdá, jakoby šlo o šest variant jednoho uměleckého díla. Jeho poselstvím je reflexe vztahu člověka ke světu, jeho kognitivních možností a nutnosti osobně se angažovat v tom nejobecnějším, totiž ve stále otevřené otázce po tom, co je to realita a jak ji poznáváme. Díla jsou tak více či méně urputným zápasem mezi rozumem a radostí, kontrolou a nasloucháním, institucí – především institucí společného jazyka – a svobodou tento nástroj komunikace aktivně formovat.

Domnívám se, že přesvědčivost uměleckého sdělení spočívá v míře, v jaké jsou síly zápasících protivníků, tj. oné rozumové kontroly a svobodné imaginace, vyrovnány. Je výborné, že byla přizvána zahraniční účastnice, nositelka jiné prestižní ceny, a to nejen proto, že taková účast umožňuje srovnání, které podle mého soudu nedopadá pro nás dobře. Škoda, že regule ceny nedovolují zařadit dílo cizinky do soutěže.

V dílech Laure Prouvost a Anny Hulačové vidím skutečný zápas dvou rovnocenných protivníků, zápas, který nás vtahuje a nerozhodnut pokračuje v nás samých. Sledujeme souboj mezi limitujícími nástroji výrazových prostředků, tj. mezi institucí obrazového jazyka, který tu před námi hledá novou výmluvnější skladbu, a závratným tajemstvím reality, která tu přes všechnu tvůrčí energii každému pokusu o vyslovení odolává.

Aleš Čermák, Druhá polovina světa, film 18', 2016

Míra, s kterou jednotlivá díla vtahují člověka do hry, není stejná a zdá se, že závisí na odvaze ponechat zmíněný zápas kognitivních možností skutečně nerozhodnutý. Jinak řečeno: při maximální kontrole rozumem nechat svobodně projevit to, co je rozumem nekontrolovatelné. U Laure Prouvost jsme tak bezvýhradně vtažení do příběhu s dostatečně jasnou narativní figurou, která se ale v každém okamžiku proměňuje v pozadí, zpřítomňující neuchopitelný celek. Provádí nás podzemím, které je svým hrobovým charakterem mnohem úděsnější než podzemí Aleše Čermáka, a přece do nás svou dynamikou vlévá energii k optimistickému zápasu se životem, stejně jako to činí i nadzemní plán a připomínky nebeské sféry odhodlaným balancováním na hranici krásy, kýče a vulgarity.

Podobnou organickou svázanost přesvědčivého vyslovení a perspektivy nevyslovitelného vidím v sochařské instalaci Anny Hulačové, kde suverénní sochařský jazyk staví oba protivníky (poznané stránky světa i tajemství reality, nebo řekněme: konstrukci a naslouchání) do situace nerozhodnutého zápasu.

Naproti tomu mám pocit, jako by sofistikovaný projekt Aleše Čermáka do jisté míry popíral sám sebe. Vizuální část díla je dost stereotypním rozvinutím asi tří motivů a verbální konstrukce, která je v díle dominantní, v nás vskutku vzbuzuje oprávněnou úzkost z ohrožení digitální realitou a z nadvlády jednoznačného logického soudu. Umělec nás staví do situace, a má k tomu dobré důvody, kdy se bojíme našeho ovládajícího poznání, které je z principu fragmentární a podmíněné a ponechává stranou podstatné momenty lidského soužití. Jenže jako bychom se tohoto strachu chtěli zbavit jen dalším ovládajícím poznáváním. Tajemství neovládnuté skutečnosti jako by tu bylo hledáno na dně dalších a dalších otevřených systémů a ne tam, kde žádné systémy ještě nebyly zkonstruovány. Tím se ale všechny možné opozice ovládajícímu rozumu ruší a jednoznačný soud, a s ním spojené násilí, se stává výhradním principem lidského soužití.

Katarína Hládeková, # ∞ ), instalace objektů, kov, textil, sklo, plast, 2016

Instalace Kataríny Hládekové je žensky něžnou věcí jak z hlediska použitého materiálu, tak hravého kombinování významových prvků. Jakkoli je dílo inspirováno Douglasem Hofstadterem, který jako konstruktér umělé inteligence ví, že nevystačí jen s matematikou, ani jen s psychologií, a praktikuje komplexní metody kognitivních věd, od uměleckého díla očekávám přece jen důslednější syntézu, než poskytuje vtipná racionální připomínka iracionálního pozadí. Vidím tu síť komplikovaných vztahů, která ale postrádá přesah k celku, ve kterém by se veškerá kombinatorika rozpouštěla ve spojujícím a otevírajícím pocitu bezmoci. Bez takového přesahu dílo sotva může vtáhnout potenciálního recipienta do procesu vlastní revitalizace.

Díla Matyáše Chocholy sleduji od jeho „vycpaných kalhot“ v Galerii Jelení (Výstava Humhala, 2008) s velkým uznáním i potěšením. I toto dílo demonstruje situaci, ve které stále dokonalejší ovládající poznání světa je provázeno chmurným stínem bloudění, ale nějak se mi zdá, že i tady je rozumu (spekulace) moc, nebo možná málo, prostě ne tolik, kolik by bylo potřeba, aby dílo příchozímu umožnilo komplexní prožitek. Možná je to tím, že tu chybí živá performance.

Film Johany Střížkové se odlišuje od ostatních pěti děl dominantním zájmem o syntaktické vztahy jazyka pohyblivého obrazu. Minimální výraz posunuje naše vnímání do roviny vyostřené pozornosti, což přináší sympatické uklidnění a soustředění na skryté, postupně se objevující vztahy. Ale tato analýza filmového jazyka se spíše podobá exemplárnímu doplňku učebnice skladby obrazového jazyka než jedinečnému uměleckému dílu, které by s námi mělo nějakým způsobem pohnout. Minimalismus záběrů kamery, střídajících zájem o prostorové vztahy s pozorností detailům, i použitých lentilek, opakujících a zároveň likvidujících dominantní modrozelený barevný akord, postrádá napětí mezi vyprávěným příběhem a světem, ve kterém se příběh odehrává.

Matyáš Chochola, Magic, Exotic, Erotic, multimediální instalace, 2016

Dalo by se možná říct, že moje kritika nemíří na jednotlivá díla, ale na obecný stav současného myšlení, který se uplatnil i při výběru finalistů a který nás nutí žít ve světě informací a pod rozhodující autoritou jednoznačného logického soudu, toho soudu, který si člověk vytvořil za účelem dosažení svých cílů. Umělecká díla tu vyrazila do boje s násilím ovládajícího rozumu, ale zdá se, že jejich nejúčinnější zbraní je zase ten ovládající rozum a ne každou logiku odzbrojující obraz.

Dodejme, že je-li recepce uměleckého díla dialogickým procesem, při němž recipient nemůže najít v díle nic, co by nesouznělo s něčím v jeho vlastní zkušenosti, pak každý kritický soud je omezen kapacitou kritikovy zkušenosti. Ale zároveň nepřekročí-li umělec hranice svého vlastního modelu světa a neotevře se plně záhadám světa společného, působení jeho poselství je rovněž omezeno.

Johana Střížková, Činitel šesti, film 12' 14'', 2016

K dalším výstavám ve Veletržním paláci

Po černé čáře se návštěvník dostane na ochozy malé dvorany, kde jej překvapí mnoho umění, které si s hodnotou prací finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého přinejmenším nezadá. Na výstavě Against Nature se setkáme s díly, která nemají tak vyhraněný cíl a demonstrují spíše individuální rozmanitost, přičemž výběr zřejmě určilo něco, co dnes s propagací kulturních průmyslů a formalismem hodnotících systémů typu RUV pomalu ztrácí na důležitosti, totiž kvalita práce. Všechna díla na této výstavě mě uchvátila, což stále považuji pro umění za rozhodující.

Kurátorský text (Edith Jeřábková a Chris Sharp) srozumitelně vysvětluje koncepci a přesvědčivě se pokouší popsat vývojové proměny uměleckého výrazu, k nimž dochází v posledním desetiletí. (Další důležité texty bychom nepochybně nalezli i v katalogu, pokud bychom si jej koupili za 1100 Kč.) Text i díla sama nám naznačují pokračující ústup osvícenského a moderního univerzalismu a my oceňujeme, že každé dílo tu je samo za sebe a jeho recepce je neopakovatelnou událostí angažující komplexní sadu našich kognitivních možností. Polarita přírody a tvořivosti demonstrovaná poukazem k Huysmansovu románu Naruby tu míří k logickému odhalení, že to, co je obsahem pojmu příroda a potažmo i pojmu skutečnost, je ve své podstatě něčím, co přesahuje možnosti našeho poznání. S tímto vědomím pak nepřekvapí, že i sebesofistikovanější verbální interpretace skutečnosti jí nevyhnutelně míjí. Tak se můžeme ptát, jak se skutečně odlišují vystavená díla od děl umělců o generaci či dvě starších, kupříkladu díla Kateřiny Holé od děl Jiřího Bartůňka, Davida Fesla od děl Františka Skály, Tatiany Nikuliny od těch, vytvořených Kurtem Gebauerem atd. Tím nechci ubrat nic na originalitě ani na kvalitě vystavených prací, jenom nemohu přehlédnout, že verbálně vyjádřené soudy a charakteristiky (např. místo kritiky hledání), včetně těch nejcitlivějších, manipulují, a to zřejmě nevyhnutelně, vinou povahy verbálního jazyka, naši komunikaci do příliš hrubých šuplátek, ve kterých je uměleckým dílům těsno. Nemůžeme se všichni stát básníky, kteří dokáží obecné významy konvenčních slov individualizovat, ale važme si umělců, kteří se s tím snaží něco udělat.

Pohled do instalace výstavy Against Nature

Z dalších současných výstav ve Veletržním paláci nemohu ignorovat tu, která je nazvána Třetí mysl (kurátor Adam Budak) a z rozhodnutí Jiřího Kovandy, odmítajícího další retrospektivu svého díla, rekapituluje historii jeho spolupráce s jinými umělci. Tématem výstavy je doslova ono spojující „s“. Mám-li někdy ještě nějaké pochybnosti o tom, že cílem uměleckého díla je probudit osobní zaujetí, či řekněme odvážně, probudit radost, tak díla na této výstavě mě takové pochybnosti zbavují. Výrazové prostředky obrazového jazyka tu jsou v ohromující souhře s neredukovanou bohatostí a intenzitou individuálního kognitivního vztahu k okolnímu světu, od jistoty centrální figury, často nápadné svou nepatrností, k expandující imaginativní otevřenosti přebohatého kontextu. A to platí jak pro Kovandova díla jako taková, tak specificky pro jeho způsob spolupráce, ve kterém jsou s radostnou přesvědčivostí vyjádřeny jak oba autorské podíly, tak jejich spojení: „třetí mysl“. Je-li hlavním rysem umění poukaz k tomu, co nás přesahuje, pak toto Kovandovo „s“ je signifikantním tématem umělecké výstavy.

Bylo by férové zabývat se alespoň ještě výstavou Start Point, která slibuje zběžnému pohledu zajímavé zážitky, ale autor už v této chvíli prostě nemá sílu věnovat potřebnou energii adekvátní dialogické recepci vystavených děl. Je nicméně dobré vidět, že se Veletržní palác pomalu probouzí a že má co ukázat.

Jiří Kovanda a Fernanda Gomez, Bez názvu, fotografie, 2016


Cena Jindřicha Chalupeckého: Finále 2016 + Laure Prouvost: C'est l'est not ouest / vystavující umělci: Aleš Čermák, Katarína Hládeková, Anna Hulačová, Matyáš Chochola, Laure Prouvost, Johana Střížková / kurátorka výstavy: Karina Kottová / Národní galerie v Praze / Praha / 5. 10. 2016 – 8. 1. 2017

Against Nature / vystavující umělci: Alžběta Bačíková, David Fesl, Ondřej Filípek, Kateřina Holá, Martin Lukáč, Tatiana Nikulina, Ondřej Petrlík, Johana Pošová, Anna Ročňová, Lucie Rosenfeldová, Martina Smutná, Rudolf Skopec, Viktorie Valocká / kurátoři výstavy: Edith Jeřábková a Chris Sharp / Národní galerie v Praze / Praha / 5. 10. 2016 – 15. 1. 2017

Třetí mysl. Jiří Kovanda a (Ne)možnost spolupráce / vystavující umělci: Jiří Kovanda, Edith Jeřábková, Jiří David, Markéta Othová, Katarína Hládeková, Stanislava Karbušická, Richard Nikl, Denisa Lehocká, Eva Koťátková, Barbora Kleinhamplová, Zbyněk Baladrán, Vladimír Skrepl, Tomáš Svoboda, Silvina Arismendi, Nina Beier, Fernanda Gomez, Guillaume Désanges / kurátor výstavy: Adam Budak / Národní galerie v Praze / Praha / 5. 10. 2016 – 15. 1. 2017

Foto: Peter Fabo, Národní galerie v Praze

Ludvík Hlaváček | Narozen 1940, vystudoval dějiny umění na FF UK, pracoval v památkové péči, v ÚTDU ČSAV, v podniku České dráhy, byl redaktorem Výtvarného umění, samizdatu Někdo Něco, ředitelem SCSU Praha. Dnes působí jako ředitel Nadace pro současné umění a jako pedagog FUD UJEP. Zajímá se o záhady současného umění a světa.