Hra s otevřeným koncem

V pražské etc. galerii běží výstava Jiřího Skály s názvem Hřiště, dokumenty volného času, nehonorované práce, rekreace a lenosti, přičemž titul výstavy takřka beze zbytku vystihuje témata, jimiž se autor aktuálně zabývá. Způsob, jakým se k problematice na výstavě vztahuje, reflektuje ve své recenzi Tereza Hrušková. 

Hra s otevřeným koncem

Jiří Skála se v rámci své výstavy v etc. galerii ujímá velkého (a nelehkého) úkolu. Jak sám dokládá v textu, který je jak fyzickou součástí výstavy, tak i teoretickým zastřešením celého projektu, přistupuje k tomuto úkolu zodpovědně. Jeho snahou je přispět do diskuze týkající se nehonorované práce a jejího vztahu k tomu, co je označováno jako volný čas. Skála si jako médium svého průzkumu zvolil na internetu dostupné fotografie. Tento materiál sbíral na základě defaultních názvů snímků, jejichž počáteční písmena jsou odvislá od výrobců aparátů, jimiž jsou fotografie pořizovány. Skála si na základě důvodů, které popisuje v textu, vybral pět výrobců fototechniky (Leicu, Fujifilm, Apple, Nikon a HTC) a s jejich snímky pracoval.

V ideálním případě by tak z internetu postahované fotografie – kterých autor vybíral vždy prvních sto od jednoho defaultního označení – přehrávané na pěti monitorech umístěných v galerii měly být vizuální odpovědí na to, co je to volný čas. Jiří Skála se totiž na základě svého zkoumání domnívá, že schopnost společnosti vztahovat se k volnému času podléhá paradoxu, kdy zatímco o placené práci jsme schopni mluvit, o volném čase mluvit neumíme, ale za to ho, na rozdíl od aktivit finančně ohodnocených, fotograficky dokumentujeme. Již tento moment je problematický a řada z nás tuto zkušenost jednoduše nesdílí, neboť mluvit o výletě na Kokořín je přeci posluchačsky přitažlivější než vysvětlovat denní rutinu ve firmě zabývající se programováním. Možná Skála dostatečně nevysvětluje, kdy a kdo o neplaceném čase nemluví.

Fotografie tak představují trochu bizarní (jako internetové archivy), ale zábavný a vizuálně přitažlivý (ve smyslu obrázkové přehlídky) doplněk k něčemu podstatnějšímu, co však na výstavě vidět není. Právě to, co je neviditelné, schované v mezeře mezi tím, o čem podle Skály mluvíme, a tím, co fotíme, by mělo být stěžejním tématem výstavy. Touto neviditelnou a přitom nedozírnou trhlinou v současném systému je nehonorovaná práce. Přestože Skála naznačuje, že ho toto téma, které krouží ve vzduchu již delší dobu, zajímá, těžko se k němu zvoleným způsobem dostává.

Jeho rozdělení fotografií podle značek však přeci jen může přinést určité odpovědi v rámci dané problematiky a je škoda, že autor, přestože se sám tázal, nebyl schopný tyto otázky lépe předat divákovi. Na základě Skálových předchozích projektů, v nichž se zabýval mimo jiné vlastnictvím strojů, se nabízí otázka, kdo je majitelem aparátů, které fotografie pořídily? Jednotlivé značky se totiž neliší pouze výslednými tematickými okruhy pořizovaných snímků, ale především cenou svých produktů. Fotoaparát Leica se tak spíše než Nicon nebo Fujifilm proletí se svým majitelem do exotické destinace. Ti druzí budou naopak dokumentovat charitativní akci nebo konzumaci svačiny na pěším výletě. Snímky tak vypovídají především o sociálních nerovnostech a zavdávají otázku, zda ten, kdo fotí, má moc vizualizovat, co volný čas je, anebo zda platí domněnka Viléma Flussera, že snímek je již předen daný aparátem – zde ve smyslu naší představy toho, co má a co nemá být foceno. Tak či tak by definice toho, co je jaký čas, náležela vlastníkům aparátů.

Na rozdíl od snímků promítaných na monitorech, jejichž použití není v rámci výstavy úplně domyšleno, jediná fotografie zavěšená na zdi galerie shrnuje výstavu a umělcovo snažení takřka dokonale. Jedná se o již zmiňovaný mnohostránkový text, jehož jednotlivé vytištěné a očíslované listy jsou rozložené a vyfocené na nahrubo uklizeném pracovním stole. Fotografie textu, nehledě na její vizuální kvality svádějící k přemýšlení o holandském zátiší 21. století, narušuje tok snímků stažených z internetu. Divákovi musí být jasné, že se nejedná o dokumentaci volného času, neboť k napsání daného textu, k artikulaci myšlenek je nutná práce. Zároveň tuto práci vykonával umělec a je otázkou kdy. V jakém čase? V čase peněz, nebo čase zábavy? Ani jedna z odpovědí nebude správná, a tak právě tato fotografie naplňuje nejlépe Skálův požadavek nového uvažování o práci. Její klasifikace způsobem, jakým to dělá výstava, je od počátku nedokonalá a podtrhuje tak fakt, že „mnozí z nás nedokáží odlišit volný čas od nehonorované práce“, jak píše Skála. I proto je na místě se učit o práci uvažovat bez využívání starších kategorií vzniklých pro jinou než současnou situaci. Výstava Jiřího Skály je tak nakonec především podnětným pokusem – jedním z experimentů – které by měly nové způsoby tázání se prověřovat.

Jiří Skála / Hřiště, dokumenty volného času, nehonorované práce, rekreace a lenosti / kurátoři výstavy: Markéta Vinglerová a Radim Langer / etc. galerie / Praha / 13. 7. - 21. 8. 2016

Foto: Michal Czanderle a Michal Králíček