Artalk.cz

In fundamine [nejen o špatných ceremoniích]

Čínská návštěva v Praze očima Ladislava Zikmunda-Lendera: „Pokud je veřejný prostor médium toho, co nás drží pohromadě, pak bychom si jeho symbolickou hodnotu neměli nechat odcizit pro pořádání špatných, neestetických a nelegitimních politických performancí, ani bychom ho neměli rozprodat v transakcích, které budou vzhledem k jeho nevyčíslitelné hodnotě vždy nevýhodné.“

12932603_1160787580600566_8193270081369910383_n
© Petr Zewlakk Vrabec, 2016

Špatné obrazy déjà vu ve veřejném prostoru

V uplynulých dnech jsme byli svědky přehlídky, která nepříjemně připomínala ceremonie, které se z politické vůle a zvůle odehrávaly před rokem 1989. Celá řada kritických komentářů psala o tom, že se ve dnech 28. až 30. března 2016 během návštěvy generálního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Číny a zároveň prezidenta ČLR rozehrála Pražanům před očima nepěkná obraznost, že jsme viděli nepěkné obrazy a byli svědky nevkusné estetiky. Oficiální, politické ceremonie a s nimi spojené efemérní umění a architektura jsou ostatně již etablovaným předmětem zájmu dějin umění především raného novověku. Je tedy úkolem a skoro až povinností těch, kteří teorii obrazů a obraznosti rozumí a mají vytrénovanou schopnost rozpoznat jejich kvalitu, aby jasně řekli, proč jsme se museli dívat na obrazy navýsost špatné.

Především je celý třídenní spektákl nutno považovat za jakýsi Gesamtkunstwerk, z nějž není možné vyčleňovat dílčí části, aniž by nám unikl jejich celkový význam. Nejde tedy o jednotlivé vlaječky, ohňostroj, prezentaci tiskového odboru od oficiálních zpráv po twitterové vzdechy prezidentova mluvčího, dělostřelecké salvy, které naposledy vítaly sovětské papaláše v 50. letech, o policejní potlačování kritických aktů po celé Praze, institucionální organizaci neustálé přítomnosti hloučků pročínských podporovatelů nebo o mediální vystupování jednotlivých aktérů, ale o celostní performanci takové státní reprezentace. Ústředním bodem se stává především to, jak je taková politická demonstrace a estetická přizpůsobivost vůči státním návštěvám realizovaná ve veřejném prostoru v našich zeměpisných šířkách nezvyklá.

12718187_1158805487465442_1420696801471407793_n
© Petr Zewlakk Vrabec, 2016

Přípravy začaly už několik dnů předem, kdy na území Prahy 6 vyměnil Magistrát hlavního města Prahy na reklamních prostorách dlouhodobě pronajatých a zaplacených soukromou firmou Samsung i přes protesty městské části a samotného inzerenta komerční reklamy za česko-čínské vlajky. Po několik dní to bylo prezentováno jako objednaný reklamní prostor soukromou firmou Smíšená česko-čínská komora vzájemné spolupráce, která organizovala tu část státní návštěvy, která se týkala podnikatelských aktivit směřujících k potenciální výměně mezi čínským a českým kapitálem. Poničení soukromého majetku byl také argument proti následnému aktivistickému ničení nebo překrývání čínských vlajek. Pravý stav věci – zabrání ploch magistrátem – byl odhalen až prohlášením samotné firmy Samsung ze středy 31. 3. večer.

V každém případě je nutné trvat na tom, že ideologický politický vstup do veřejného prostoru (ať zaplacený, nebo ještě hůř vynucený magistrátem) má poněkud jiný status než třeba reklama na vlasový šampon. Veřejný prostor je od toho veřejný, že symbolismus, který obsahuje, patří nám všem, veřejnosti. Všichni máme na veřejný prostor stejný nárok a máme právo mluvit do toho, jaké symbolické statky se v něm vyskytují. Ve veřejném prostoru se totiž odehrává většina kulturního sdílení i realizace demokratických mechanismů. Shoduje-li se většina obyvatel této země na tom, že chceme udržovat a rozvíjet kapitalistické zřízení, je tak ospravedlněno komerční využití veřejného prostoru podnikajícími subjekty. Nesmíme ale připustit, aby se zájmy soukromých jednotlivců postavily nad zájmy veřejné, aby došlo k výměně subjektu a objektu, nadřazení kapitalismu demokracii, jak o tom píše třeba ekonom Tomáš Sedláček.[1]

[1] Srov. Tomáš Sedláček, Ekonomie dobra a zla. Praha, 2012, zvl. s. 35 et al.

Veřejný prostor nemůžeme nekonečně komodifikovat a musíme si být vědomi toho, že jeho veřejnou hodnotu nelze konečně vyčíslit a je vždy astronomicky větší než součet hodnot jednotlivých reklamních ploch, parkovacích stání či čtverečních metrů zastavěných letními zahrádkami. Vstoupí-li do veřejného prostoru jakýkoli politicky ideologizovaný symbolický prvek, byť zaplacený, musí počítat s tím, že může vyvolat občanskou reakci. Je tedy něco jiného, když někdo otaguje historickou památku a přimaluje tykadla kontroverznímu politikovi, a je něco jiného, když někdo poškodí reklamní nosič firmy Samsung a čínskou vlajku o den později na tomtéž místě.

1929004_1160778880601436_4558753980839221614_n
© Petr Zewlakk Vrabec, 2016

Špatné umění nebo v širším smyslu obraznost můžeme těžko definovat. Massachusettské muzeum špatného umění jej definuje jako „umění, které bylo vytvořeno s dobrými úmysly, ale nakonec to celé vyšlo nekonečně špatně“, a podle Necyklopedie ho nelze vytvořit záměrně. Podle estetických definicí se špatné umění snaží to kvalitní napodobit na rozdíl od kýče, který jej vykrádá. Organizátoři čínského spektáklu jsou jistě přesvědčeni, že na začátku stál dobrý úmysl. V jistém smyslu se chtěli přiblížit umělecky pojatým ceremoniím, které u nás jak mezi válkami, tak třeba v 60. letech byly navrhovány předními umělci a architekty. A nakonec se něco zvrtlo a vyšlo to nekonečně špatně; dokonce tak, že celá ceremonie musela být prosazována doslova ozbrojenou silou. Byla totiž eticky problematická a svou naprostou nezvyklostí bila do očí.

Podle Pierra Bourdieua začíná politika tam, kde se vzdáme úmluvy o dodržování ustanoveného společenského pořádku, což ale nejprve porušili organizátoři bizarního čínského spektáklu. Aby společenský rituál, kterým taková politická performance v dnešní době beze sporu je, byl efektivní, musí být podle Bourdieua legitimní. [2]

[2] Srov. Pierre Bourdieu, Language and Symbolic Power. Cambridge, Massachussetts, 1991, s. 115 et al.

Aby byla jakákoli performance symbolických statků ve veřejném prostoru legitimní, musí disponovat konsenzem uživatelů veřejného prostoru. Rozhodne-li se někdo k tak radikálním činům, že chce odstraňovat nebo poškozovat propriety takového rituálu, donutí-li to stovky občanů vyjít do ulic a vyjádřit občanský nesouhlas a musí-li být ve veřejném prostoru prosazován ozbrojenými složkami, je taková legitimita, alespoň v úrovni nároku na veřejný prostor, diskreditována.

12923384_1158804604132197_6903333577169706358_n
© Petr Zewlakk Vrabec, 2016

Filozof Jürgen Habermas varuje před postupujícím vyloučením veřejnosti z neoliberální soutěže privátního a vládního sektoru odehrávající se ve veřejném prostoru, ze kterého se neustále ukrajuje a ukrajuje ten prostor, který by byl skutečně veřejný. [3]

[3] Srov. Jürgen Habermas, The Structural Transformation of the Public Sphere. An Inquiry into a Category of Bourgeois Society. Cambridge, Massachussetts, 1991. On-line dostupné ZDE.

Pokud je veřejný prostor médium toho, co nás drží pohromadě, pak bychom si jeho symbolickou hodnotu neměli nechat odcizit pro pořádání špatných, neestetických a nelegitimních politických performancí, ani bychom ho neměli rozprodat v transakcích, které budou vzhledem k jeho nevyčíslitelné hodnotě vždy nevýhodné.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *