Kancelář prekarizované současnosti

Letošní architektonické bienále v Benátkách vzbudilo zájem i v českém prostředí. O rozruch na domácí scéně se postaralo nejprve samotné téma, posléze z hloubky procesu vyhřezlé problémy spojené s realizací. Ladislav Zikmund-Lender se v komentáři zamýšlí nad tím, co všechno vlastně ovlivňují pracovní podmínky a jak zásadní je podpora instituce.

Kancelář prekarizované současnosti: Česká expozice v Benátkách

Tematické rámování letošního Bienále architektury v Benátkách, jehož hlavní kurátorkou je Lesley Lokko, ghansko-skotská architektka, akademička a spisovatelka, zní „Laboratoř budoucnosti“. Kombinace jejích tří profesí je pro porozumění kurátorského přístupu klíčová: bienále před nás staví tvůrčí výstupy, je předmětné, máme před sebou kaleidoskop věcí, za nimiž vznikla uhlíková stopa, současně výstava zkoumá stav ambivalentního světa a vypráví příběhy. Jak píše Lokko v úvodu katalogu: „architektonická výstava je současně moment a proces“. Předmětem jí kurátorovaných částí letošního bienále je Afrika jakožto fyzický prostor i původ fluidních kultur, které v ní a z ní vycházejí. Afrika tu hraje i roli zdroje poučení z koloniálních a extraktivistických praxí, kterých se zde zbytek světa dopouštěl a dopouští, i pozitivních vzorů, které nám světadíl s nejnižší uhlíkovou stopou přepočtenou na obyvatele nabízí. Do národních prezentací pak vstupují i obecnější zkušenosti s exploatací půdy, zdrojů, ekosystémů, kultur, zvířat i lidských bytostí, ale také reflexe obecnějších stereotypů jinakosti (otherness) či polarit „my a oni“. Téma (resp. témata) letošního bienále se může záměrně jevit poněkud vágní, ale přinutilo řadu vystavujících k potřebné reflexi fungování hlavně zemí globálního Severu.

Lotyšská expozice na letošním benátském bienále architektury patří nepochybně k nejironičtějším. Svou kritiku obrací vůči samotnému formátu bienále a v něm obsaženým národním exhibicím, bez nichž by bienále pozbylo své funkčnosti. Národní přehlídky přirovnává k produktům v metaforickém supermarketu bienále. Návštěvník je postaven do role zákazníka, který si v jednotlivých regálech (= kurátorské koncepty jednotlivých ročníků) vybírá zboží (= národní přehlídky a expozice), za které pak u pokladny s funkčním pokladním pásem symbolicky zaplatí a dostane účtenku. Jakkoli kurátorský tým Ernests Cerbulis a Uldis Jaunzems-Pētersons a vystavující Ints Meņģelis a Toms Kampars přiznávají aspekt zábavy, kritické sdělení je až přímočaře mrazivé: Veletrh myšlenek, které se v potápějících se Benátkách sejdou, nás pokaždé stojí účet, který zaplatíme později. Je jen na „spotřebitelích“ těchto myšlenek, co si z této dechberoucí skrumáže vyberou, jestli je dobře zpracují, zužitkují, anebo je nechají zkazit, aby je po čase jen vyhodili do koše.

Budeme-li následovat tuto trefnou metaforu, je na místě otázka, jaké zboží letos v regálu laboratoře budoucnosti nabídla česká expozice organizovaná Národní galerií v Praze a jakým způsobem se vztáhla k hlavní perspektivě bienále. Abych zákazníka nenapínal klamavou reklamou, stručné odpovědi zní: nic moc a pramálo. Zeptáme-li se ale, proč tomu tak je, je pochopitelně odpověď složitější a zdaleka nelze vinit jen autorsko-kurátorský tým. Téma celého bienále bylo zveřejněno až v době, kdy soutěž na zhotovitele*zhotovitelku české expozice již byla vypsaná. Přestože se v doplňujících podkladech objevila poznámka, že by bylo adekvátní na téma bienále reagovat, v zadávací dokumentaci to už nijak upřesněno ani požadováno nebylo.

Bylo už jasné, že v česko-slovenském pavilonu od architekta Otakara Novotného z roku 1927 umístěném v Giardini expozice neproběhne, protože v létě roku 2019 spadla na pavilon větev stromu a od té doby je uzavřen. Zadávací dokumentace počítala se dvěma variantami: buď bude česká expozice převedena do digitálního prostředí a s fyzickým bienále bude propojena jen prostřednictvím předprostoru pavilonu v Giardini, nebo se odehraje v pronajatém prostoru v Arsenale. Ze zadávací dokumentace nicméně nebylo zřejmé, jaký konkrétní prostor v Arsenale bude české expozici vyčleněn, v dodatečném vysvětlení NGP uvedla, že se bude jednat „spíše o kóje/haly pravidelného tvaru“, takže detaily v době otevření soutěže neměla z komisariátu bienále ani samotná NGP. Výsledný koncept, na němž dle vlastních vyjádření pracovali architektka a kurátorka Karolína Plášková, architektka a výzkumnice Eliška Havla Pomyjová a designér Jan Netušil, propojil všechny tři prostory. Národní galerie přistoupila k rozhodnutí pronájmu prostoru v Arsenale.

Zároveň platí, že rozšíření prezentace do dalších prostor, ať už jde o Arsenale, nebo další historické paláce v centru Benátek, není hodnotově neutrální volba. Je to právě zhodnocování areálu bývalých doků prostřednictvím pronájmů jednotlivým vystavovatelům v rámci elitistických akcí, jakým jsou bienále, co přispívá k segregaci a sociální exkluzi města, na což upozornila řada dřívějších kauz.

Všechny tyto okolnosti se propsaly do výsledné prezentace, která byla otevřena s názvem The Office for a Non-Precarious Future (Kancelář neprekarizované budoucnosti). Před pavilonem byla umístěna obrazovka, kde ve smyčce hraje video hrozivých výpovědí mladých frustrovaných profesionálů a profesionálek pracujících v oboru architektury. V Arsenale se pak nachází interaktivní prezentace virtuálního projektu, delší smyčka výpovědí těchto mladých frustrovaných architektů a architektek a odpočinková zóna. Kromě toho jsou zde stojany pro prezentaci výstupů z rezidenčních pobytů, které v průběhu trvání výstavy česká prezentace organizuje, a na speciálním webu pak najdeme atraktivně předvedené údaje sesbírané z kvantitativních i kvalitativních výzkumů českého prostředí.

Špatné pracovní podmínky pro práci především mladých architektů a architektek jsou nepochybně závažným tématem, hodným diskuse a změny. Domnívám se však, že to není téma vhodné pro prezentaci na tomto bienále, jehož téma se obrací k pracovním podmínkám méně šťastných lidí zemí globálního Jihu. Architekti a o něco méně i architektky jsou lidé v pozicích, které jsou všeobecně privilegované, mají kvalifikaci i platformu pro veřejné angažování za lepší zaměstnanecké podmínky a platové ohodnocení těch, kteří takové možnosti nemají, což je i jedno z hlavních témat celého bienále: artikulace emancipačních snah pro ty, kteří k tomu nemají hlas, prostřednictvím architektury.

Volba tématu prekarizace v architektuře navíc vytváří klamný dojem, že k hlavním tématům bienále nemáme co jiného říct. Témata ekologická, reprezentovaná stále živými hrozbami modernistických utopií, jako byl kanál Dunaj–Odra–Labe, ale i témata kulturní kolonizace a apropriace ve vztahu k minulosti (vztah Čechů ke Slovensku a Čechoslováků k Podkarpatské Rusi), oprese menšin, materializovaná třeba Čunkovými unimobuňkami pro Romy či podmínkami v detenčních táborech pro uprchlíky nehladí návštěvnictvo po srsti, ale poskytuje tolik potřebnou sebereflexi, jíž můžeme demonstrovat své sebevědomí. I k hlavnímu tématu bienále bychom měli co říct zajímavými sondami a reflexemi: ať jsou to aktuálně probíhající výzkumy migrace z a do Afriky před rokem 1989, výstavba environmentálně problematických infrastruktur financovaných Československou vládou a stavěnou československými inženýry a dělníky nebo řada dalších zásahů na úrovni zahraniční politiky i konkrétních komunit v Africe – více či méně souvisejících s prostorovým vnímáním, stavební kulturou, kulturní kolonizací atd.

Teprve až na místě po vstupu do expozice v Arsenale unavený návštěvník docení, že se autorský tým, který se nakonec ustálil na složení Eliška Havla Pomyjová, Jan Netušil, architekt David Neuhäusl a kurátorka za NGP Helena Huber-Doudová, rozhodl expozici pojmout jako odpočinkový prostor s možností pohodlného sezení. Výstava je také, nejspíš díky dotaci z Národního plánu obnovy v dosud nevídané výši 9 milionů Kč – z čehož však něco přes polovinu šlo na pronájem prostor –, architektonicky a designérsky velmi precizně provedená. Nicméně obsahová náplň, kterou současná přehlídka nabízí, vyvolává spíše řadu otázek. Obsah je ale převzatý z výzkumu, který vznikl v roce 2020 s jiným účelem a za jiných okolností, ptát se tedy můžeme hlavně po tom, jakou přidanou hodnotu, kromě překladu, nám expozice na bienále nabízí. Tím jsou hlavně výroky autorit, jako je Peggy Deamer, Sergia Ferra a feministický kolektiv Matrix, klíč k jejich výběru se ale nedozvíme. Nedozvíme se ani nic o možných příčinách celého problému. Právě historická perspektiva a mezigenerační dialog o podmínkách mladých architektů a architektek mohl být dobrou přidanou hodnotou expozice. Sice jsem na toto téma systematický výzkum neprováděl, ale protože jsem historikem architektury první poloviny 20. století, jeví se mi, že kořeny vykořisťování mladých profesionálů leží právě v tomto období vrcholného kapitalismu. A jaká řešení tohoto problému výstava nabízí? Opravdu tkví jen ve změně chování a jednání samotných architektů a architektek? Anebo je potřebná strukturální změna toho, jak všichni pracujeme, jak zaměstnáváme a jak se necháváme zaměstnat?

Součástí expozice jsou i rezidenční programy, v době mé návštěvy na konci srpna zde byly prezentovány výsledky dosud proběhlých rezidencí několika jednotlivců a týmů. Informace o datech rezidencí a jejich plánovaných výstupech ale v expozici nejsou a jejich celková prezentace není příliš přesvědčivá. Není například jasné, jak probíhal výběr rezidentů a rezidentek, jaké bylo zadání, zda měli zúčastnění férové pracovní podmínky či za jakých okolností vznikaly výsledné výstupy.

Jsme-li jako historikové a historičky umění přesvědčeni, že osvětlení okolností vzniku díla napomáhá jeho porozumění, a současně vnímáme-li výstavu jako svébytné médium hodné našeho zájmu, pak nelze opomenout kromě výchozích podmínek i další okolnosti vzniku české expozice. Jejich odkrytí iniciovala spoluautorka původního záměru Karolína Plášková, když dne 29. června zveřejnila rozsáhlý text Proč nejsem kurátorkou českého pavilonu. Ze své perspektivy v něm popisuje události, které vedly k tomu, že byla ze spolupráce nakonec vyloučena, a především podmínky, které i v průběhu realizace externímu autorstvu a kurátorstvu nastavila NGP a které se jeví v rozporu se samotným vyzněním obsahu české expozice. V návaznosti jsem požádal o reakce kurátorku NGP Helenu Huber-Doudovou a jednu z vystavujících Elišku Havlu Pomyjovou jako další aktérky. I přes obsáhlou korespondenci se Eliška Havla Pomyjová rozhodla, že nakonec žádné stanovisko neposkytne a místo osobní reakce Heleny Huber-Doudové zaslala oficiální stanovisko NGP, což je vzhledem k její pozici pochopitelné. Stanovisko NGP vyznívá poněkud alibisticky vzhledem k tomu, že NGP nastavuje podmínky spolupráce, zatímco externí spolupracující a kurátoři a kurátorky expozice je z podstaty nemohou změnit.

Poučením je, že NGP by měla napřít všechny síly do hledání alternativ v najímání kurátorstva a autorstva pro bienále, protože přenastavení jejich pracovních podmínek bude do budoucna prospěšné všem: těm, kteří se o přípravu prezentace ucházejí a jsou ochotní se do podobně dobrodružných výzev hlásit, samotné NGP, i diváctvu. Současný stav je jednoznačně nevyhovující.

Benátský supermarket idejí, vrátíme-li se k lotyšské metafoře, nám tedy v českém regále nabízí zboží, jehož téma je trochu mimo běžný sortiment, asi jako bublifuk v potravinách, jenž byl ale vyroben dělníky a dělnicemi najímanými a pracujícími v nedůstojných podmínkách, kteří a které se ale nedokázali včas emancipovat.

The Office for a Non-Precarious Future / komisařka výstavy: Helena Huber-Doudová / autoři/autorky výstavy: Eliška Havla Pomyjová, David Neuhäusl, Jan Netušil / 18. mezinárodní výstava architektury La Biennale di Vennezia / Benátky, Itálie / 20. 5. – 26. 11. 2023

Foto: Národní galerie Praha