V zajetí zrcadel

V Domě umění Českých Budějovic je možné aktuálně zhlédnout výstavu Václava Ciglera a Michala Motyčky, jíž dominují zrcadlové a skleněné plochy jako podstatný prostorový, výrazový i významový prvek. Petra Lexová v recenzi připomíná záměry autorů a zabývá se působením instalace na diváka.

V zajetí zrcadel

Českobudějovický Dům umění prezentuje prostorovou instalaci Václava Ciglera v názvem Akčytom Relgic. Michal Škoda se zde vrací k začátkům svého kurátorského vedení galerie, kdy vystavoval mimo jiné práce velkých osobností českého umění 2. poloviny 20. století. Václav Cigler je bezpochyby jednou z nich. Výstavu připravil spolu s architektem Michalem Motyčkou, se kterým spolupracuje od roku 1999, kdy se podíleli na realizaci skleněné terasy s lávkou pro Museum Kampa (Místa setkávání, dokončeno 2009). Zatímco Cigler v posledních letech bývá zpravidla ideovým tvůrcem výstavy, Motyčka domýšlí její realizaci v samotném prostoru. Jak uvedl v našem rozhovoru, jeho spolupráce s Václavem Ciglerem je založená na dlouhých dialozích, v nichž krystalizuje konečná instalace pro dané místo. Současná výstava představuje hru samostatně i proti sobě stojících skleněných ploch.

Hned při vstupu je divák konfrontován se zrcadlem, jehož povrch je pokryt matnou fólií a obraz pozorovatele se tak rozpíjí do tmavé skvrny. O místnost dál nabírá jasných linií, když se ocitáme mezi dvojicí protilehlých zrcadel, která se v sobě odráží navzájem a vytváří iluzi enfilády. Jako bychom stáli uprostřed tunelu, na jehož konec není možné dohlédnout. Podobné dvojice jsou ve výstavě čtyři. Zrcadlové plochy se střídají s tabulemi skla, kde se lidská postava objevuje v různých hloubkách ostrosti.

Michal Motyčka výstavu popsal jako metaforu života, kdy důmyslně rozestavěná zrcadla a skleněné plochy mají symbolizovat jeho etapy. V trojici za sebe postavených skleněných tabulí, v nichž se kontury našeho těla rozmlžují, lze v jednom z odrazů zahlédnout obrysy postavy ostré jak břitva. Výstava je především prostorovou optickou hrou, kdy se v systému důmyslně rozestavěných zrcadel můžeme pozorovat z různých úhlů, což nám samotný pohled do zrcadla nedovolí. Je však otázkou, zda je nepoučený návštěvník schopen tuto metaforu rozkrýt.

Václav Cigler o své tvorbě kdysi prohlásil: „Organizuji prostor, vymezuju jej a otvírám, člověk je mně formou i obsahem, všechno je mně člověkem.“ [1] V jeho tvorbě je od 60. let patrná upřímná snaha tomuto krédu dostát. Obrovské množství skic, které k jednotlivým projektům vytváří, i velká řada realizací jsou důkazem o hluboké meditaci nad dílem a jeho vztahem k prostoru a následně k člověku, který je s ním konfrontován. Jeho projekty lávek, pavilonů na vodě i studánek vybízejí diváka k introspekci.

Chvíli jsem postávala v galerii a namísto sebe pozorovala návštěvníky, kteří výstavou procházeli. Zajímalo mě, zda se budou zastavovat a rozjímat před zrcadly. Jedna část se zabývala optickou hrou rozestavěných skleněných ploch, druhou tvořili diváci s chytrými telefony, kteří jakmile měli pocit, že se nikdo nedívá, začali se před zrcadly upravovat a fotit. Ovidius v Metamorfósách popisuje příběh Narcise odsouzeného za svou sebelásku k posedlosti svým obrazem ve vodní hladině, v níž se následně utopí. Příběh skvěle vystihuje, jak snadné je kouzlu vlastního odrazu podlehnout. I výstava, kde jsme jen my a náš zrcadlový obraz, k tomu snadno svádí.

Motiv zrcadla nacházím v posledních letech na výstavách často. Někdy se objevuje primárně jako efektní prvek instalace (Květa Pacovská: Maximum Contrast, GHMP, 2015-2016), jindy jako důležitá součást díla (Jiří David: Apoteóza, Bienále v Benátkách, 2015) nebo představuje dílo samotné (Ján Mančuška: První retrospektiva, GHMP, 2015). V roce 2015 jej využil i kurátor Domu umění Michal Škoda při intervenci v kostele sv. Salvátora v Praze. V době popelce umístil těsně před vchod rozměrné zrcadlo, které směrem do ulice odráželo její čirý ruch a dovnitř vracelo obraz bohatě zdobeného barokního kostela. Škoda celou intervenci popsal jako podnět k pohledu do sebe v době před Velikonoci. V divákovi vyvolávala instalace pocit, že je obklopen výzdobou monumentálního barokního kostela zrcadlícího se před ním, který sám o sobě vybízí ke kontemplaci. V případě budějovické výstavy je však zapotřebí velké míry zapojení a troufám si říci i citlivosti ze strany diváka, aby zamýšlené rozjímání mohlo nastat. Množství zrcadlících ploch více svádí ke zkoumání jejich optických kvalit, než aby přiměly k introspekci.

[1] Václav Cigler - Michal Motyčka - Jana Šindelová (eds.), Prostory Projekty, Praha 2009, s. 200.

Václav Cigler a Michal Motyčka / Akčytom Relgic / Galerie současného umění a architektury / Dům umění České Budějovice / České Budějovice / 19. 2. - 18. 3. 2016

Foto: Martin Vičan