TZ: Galerie Jelení otevře nové prostory výstavou Ladislavy Gažiové

Ladislava Gažiová: Oblak v kalhotách / Galerie Jelení – Centrum pro současné umění Praha / kurátorka výstavy: Gabriela Kotiková / 24. 2. – 10. 3. 2016 / vernisáž: 23. 2. 2016

NCSU_Praha

Vernisáž výstavy Ladislavy Gažiové se uskuteční v novém prostoru Nadace a Centra pro současné umění Praha na pražské Letné (Dukelských hrdinů 25a), kam se Galerie Jelení přestěhovala. Vedle samotné galerie, Nadace a Centra v tomto objektu již nyní sídlí řada dalších uměleckých organizací – Společnost Jindřicha Chalupeckého, spolek Skutek, Fair Art či Are. Další instituce a projekty budou v blízké budoucnosti následovat. Objekt bude postupně rekonstruován a zpřístupňován veřejnosti.

Ladislava Gažiová: Oblak v kalhotách

Mlha visí kolem jako těžká neprostupná masa. Nebo je to dým? Shluky předmětů chaoticky rozházené po vyprahlé půdě mají stejné šedohnědé zbarvení jako vzduch, co se na ně lepí. Na horizont nelze dohlédnout. Je tu větrno i dusno zároveň. Nevypadá to jako vlídné místo k životu. Mihotavá světla, jež mlhu sem tam prozařují, neubírají scenérii na její pochmurnosti.

Náhlý závan ostrého kouře odněkud zprava mne nutí se rozkašlat. Pootočím se, nakolik mi to ztuhlá ramena dovolí, a vidím proti světlu obrys člověka sedícího ve shrbené poloze. Těžce dýchá, je slyšet, jak sípe. O něco dál rozeznávám siluety ještě několika lidí, také sedících. Někteří z nich se mátožně pohupují. Je ale předčasné rozhodnout, jestli jde o známky života nebo o posmrtnou křeč. Co když to jsou zombie? Nesmím se hýbat, aby si mne nevšimli. Uvědomuji si, že sedím podobně jako ostatní: hlava bezvládně svěšena mezi rameny, předloktí opřena o hladkou šedou plochu pokrytou chuchvalci popela a lepkavými skvrnami. Nyní o něco lépe rozeznávám předměty kolem sebe. Jsou to kusy tmavě hnědé, zřejmě zrezlé konstrukce, jež se tyčí do vzduchu jako kosti ohlodané mršiny. Mezi sedícími stíny bez ustání přebíhají drobné postavy. Trajektorie jejich pohybu nemají na první pohled žádnou logiku. Vypadá to, že se snaží získat azyl u těch, kdo již jsou usazeni na svých místech, ale vždy jsou odmítnuty a musejí pokoušet štěstí jinde. Každá z těchto krátkých interakcí jako by hrozila, že se přelije v konflikt. Vždy, když se přelétavé figurky přiblíží k nějakém stínu, ozývá se kovové cinkání doprovázené štěkavými hlasovými projevy. Občas lze zaslechnout pár artikulovaných slabik, většinou se ale hlasy mísí do nesrozumitelné kakofonie. Zvukovou kulisu dotváří otupující těžký rytmus, jako by za rohem někdo v pravidelných intervalech narážel beranidlem do skřípajících dveří. Hluková stěna působí stejně hutně jako vzduch prosycený chorobnými výpary.

Je mi úzko a nevolno. Potřebuji se napít. Zašmátrám rukou po ploše, o níž jsem se dosud opíral, a popadnu jakousi malou nádobu. Prudkým trhnutím ji přiložím k ústům a vpravím dovnitř její obsah. Tekutina je teplá a hořká. Cítím po ní ještě větší žízeň. Její zbytky na dně hrnku jsou tmavě hnědé. Dochází mi, že spektrum barev je v tomto prostoru redukováno na odstíny špíny a hniloby; že místo střídání ticha a slov zde uslyším pouze neutichající hukot; že tu neukojím žízeň ani se pořádně nenadechnu. K jaké katastrofě tady došlo, že učinila toto prostředí tak neobyvatelným? A jak jsem se tu ocitl? Není to jen výplod denního snění, ovlivněný dystopickými vizemi děsivé budoucnosti, kterých je naše kultura plna?

Postavím hrnek od vypité kávy na stůl. Objednám si ještě něco, stačí přivolat číšnici. Mezitím si mohu užívat pasivního kouření, protože pán u vedlejšího stolu si opět připaluje. Kavárna je poloprázdná, mezi elegantně zvlněnými tonetkami a věšáky sedí jen pár dalších návštěvníků skloněných, podobně jako já, nad svými laptopy. Monotónní rytmus upozaděné hudby mi umožňuje lépe se soustředit na psaní. Naštěstí blízko mě nikdo nekonverzuje, takže mi cizí slova nevstupují do proudu úvah. A tak si mohu v pohodlí kavárny pohrávat s otázkami, které mi samovolně přicházejí na mysl.

Není na aktu pití kávy cosi vznešeného, vezmeme-li v potaz, že se vyváží ze zemí, kde kvůli jejímu pěstování ubývá půdy na výrobu potravin pro místní obyvatele? Nemáme z kouření o to větší požitek díky morbidním obrazům rakoviny rozežírající plíce – obrazům, jež nás měly odstrašovat, ale záhy nám zevšedněly? Nesedí se na kavárenských křeslech tím pohodlněji, čím větší jsou počty lidí, kterým je odepřeno vízum do země, kde se tato křesla nacházejí? Nemáme pocit, že nám oblečení tak dobře padne mimo jiné díky tomu, že textil je prosycen potem dělnic a dělníků pracujících v klimatu, kde takřka žádné oblečení nepotřebují? Není záření obrazovek našich laptopů ještě vábivější, když si představíme, že vychází až z hlubin dolů, kde se těží nerosty, bez nichž by elektronická zařízení nemohla fungovat? Rozlévá se nám teplo po těle příjemněji, když na fotografiích pořízených z ptačí perspektivy pozorujeme šrámy na těle Země způsobené plundrováním zdrojů energie? Nemáme snad čistší hlavu v důsledku toho, že smog v okolí kavárny je o něco řidší, než na magistrále o dva bloky vedle?

Katastrofa už nastala, ale ještě nám to úplně nedochází. Máme zatím to privilegium, že o ní můžeme fabulovat, jako bychom nebyli její součástí. A dívat se u toho na obrazy.

autor textu: Václav Magid

NOVÁ ADRESA !!!

Galerie Jelení Dukelských hrdinů 25a
Praha 7 – Letná
otevřeno: st – ne, 12 – 18 h
(galerie se nachází na dvoře)

Galerii Jelení podporuje MK ČR, Magistrát hl. m. Prahy, Státní fond kultury ČR a MČ Praha 7

Mediální partneři: Artycok.tv, ArtMap, jlbjlt.net

Poděkování: UMA: You Make Art

ilu485