Romantika ve dvou v Entrance Gallery

Entrance Gallery na pražském Břevnově odstartovala letošní sezónu výstavou Ivana Kafky a Tomáše Moravce nazvanou Hájemství marnosti. Jde o první z řady projektů, které budou v tomto roce založeny na principu spolupráce či konfrontace umělců střední či starší generace s umělci generace nejmladší, na které byl program galerie zaměřen doposud.

Jak uvedla kurátorka Tereza Jindrová ve své zahajovací řeči, potřeba výstavních prostorů, které by se soustředily na začínající umělce, je v současnosti v zásadě saturována a naopak se ukazuje, že nedostatečně reflektována je věková skupina autorů, u nichž bychom očekávali, že vzhledem k jejich vyrovnané a obecně uznané pozici na výtvarné scéně budou mít příležitostí k veřejné prezentaci své tvorby dostatek. Paradoxně tomu tak není a galerií, které se na tuto generaci umělců programově zaměřují, u nás skutečně mnoho není. Na nedostatečnost prezentace etablovaných autorů ve státních institucích důrazně upozornili i účastníci nedávného sympozia Nastavovaná současnost u příležitosti udílení Ceny Jindřicha Chalupeckého. Jejich (ne)činnost tedy suplují některé státem či městy nezřizované galerie financované převážně z grantů (v nových prostorách se k tomu chystají např. Karlin Studios, viz ZDE) nebo ze soukromých zdrojů (např. Galerie Václava Špály). Proto je i iniciativa Entrance Gallery v tomto směru rozhodně vítaná, ačkoli je jasné, že adekvátní prezentaci ve veřejných institucích nahradit nemůže.

Podstatným aspektem výstavního plánu galerie na letošní rok je však právě spojování “zralých” umělců s umělci “zelenáči”. Nejen že se tak dvě generace autorů potkávají mimo hierarchizované prostředí uměleckých vysokých škol, kde statusy studenta a učitele komplikují možnost tímto vztahem nezatížené spolupráce, může rovněž docházet k překvapivým výměnám a aktualizaci skrytého potenciálu díla jednoho či druhého umělce. Něco podobného nastalo i při vůbec prvním vystavení sbírky konceptuálního umělce a teoretika Jiřího Valocha v brněnské Fait Gallery v minulém roce, kde byla představena jak díla současných, tak již v podstatě kanonizovaných českých umělců 2. poloviny 20. století (viz recenze ZDE), a přesně to se děje i na výstavě Ivana Kafky a Tomáše Moravce.

Kdo kdy viděl nějakou instalaci Ivana Kafky ve veřejném prostoru, v galerii nebo na reprodukci v katalogu či monografii (ve skutečnosti však stačí jeho jméno vygooglit), toho zřejmě jeho dílo v Entrance Gallery, sestávající z množství dopravních značek zákazu zastavení, příliš nepřekvapí. Kafka se často vyjadřuje prostřednictvím multiplikace identických, většinou běžných, utilitárních předmětů v krajině nebo v jasně vymezeném prostoru galerie. Tyto jeho práce jsou již natolik pevně zakotveny v dějinách českého umění posledních asi 30 let, že jsme si zvykli je vnímat jako takřka muzeální, jasně klasifikované artefakty (a to ať už se na ně díváme v muzeu, nebo kdekoli jinde) a jen obtížně s nimi navazujeme bezprostřední, čerstvý vztah. Navíc se samozřejmě nabízí plno interpretačních východisek a možností srovnání: od ready made, přes minimalismus, konceptuální umění a land art až po monumentální místně specifické projekty současného umění, které se dnes projevují v mnoha různých variantách a mají vyvolávat širokou škálu emocí, od sociálního uvědomění (např. Ibrahim Mahama, Aj Wej-Wej) po čirý sentiment (např. Chiharu Shiota, abychom zůstali u příkladů z benátského bienále). Tyto komparace však spíše potvrzují, že jeden ze základních principů Kafkovy tvorby je již tak rozšířenou a tolikrát zopakovanou strategií, že díla na ní založená nás už jen těžko nadchnou nebo vyvedou z míry.

Instalace Ivana Kafky, která vyplňuje skoro celý prostor galerie a “osazuje” i travnatou plochu před bývalou oranžerií, však získává nový rozměr díky videoperformance KISS&RIDE Tomáše Moravce. O průnicích mezi tvorbou obou zúčastněných umělců píše Tereza Jindrová v doprovodném textu. Ten je mimochodem velmi příjemně napsaný, srozumitelný a čtivý, ačkoli je podle mého názoru delší, než by bylo nezbytně nutné, a co se týče interpretace, říká místy snad až příliš mnoho. Jindrová v textu zmiňuje, že jedním z podstatných pojítek mezi dílem Kafky a Moravce je motiv pohybu, potažmo dopravy. To je jistě zcela přesné, osobně bych však zdůraznila spíše jinou souvislost pohybu, než je transport, a to je čas. Ivan Kafka se k tomu, co považuji za nejsilnější rovinu výstavy, ve svém proslovu na vernisáži přiblížil, když mluvil o průběhu života a o střídání dne a noci, které divák může pomyslně zažít při průchodu výstavou. Čas jako implicitní tematickou linii uvnitř Kafkova díla pomáhá odhalit Moravcovo video, které je umístěno v zadní části galerie, až za poslední řadou dopravních značek.

V něm sledujeme vzdálenou, ve tmě zahalenou postavu třímající výrobník kouře, který v pravidelných intervalech vypouští kruh dýmu, jenž se pak valí prostorem k nám, dokud se s tlumeným “puf” někde mimo záběr úplně nerozplyne. Protože byla performance uskutečněna v prázdném prostoru téže galerie, v níž se nacházíme a kterou na videozáznamu zřetelně rozpoznáváme, urazí kouřový oblak stejnou vzdálenost, jakou jsme právě překonali my - tedy prostor mezi vchodem a protější stěnou. Prodere-li se divák až na konec lesa Kafkových značek, vrací se s kouřovým kruhem hned zase na začátek. Obrazně, zato s velkou razancí, s každým chomáčem dýmu zas a znova, přičemž chvíle mezi tím, kdy se vytratí ze záběru a kdy uslyšíme lupnutí ohlašující jeho zánik, se zdá být nekonečná. Jako by člověk několikrát po sobě zažil totéž déjà vu a pak mu nezbývalo, než si ho znovu skutečně, v reálném prostoru a čase zažít a s klapnutím dveří opustit galerii. Prvek času a procesualita, zároveň ale i pomíjivost a proměnlivost demonstrované pomocí nestálosti materiálů, to jsou vedle site-specifičnosti motivy, které v tvorbě Tomáše Moravce najdeme často (připomeňme například jeho dílo Otázka líbivosti pláště z roku 2012, v němž pozorujeme implozi plechového kanystru, k níž dochází z důvodu rozdílnosti tlaku uvnitř a vně nádoby). Moravec je na výstavě Ivana Kafky hostem, bez jeho podílu by však výstava přišla o svoji pointu. Díla Ivana Kafky a Tomáše Moravce jsou jako dva hlasy v kontrapunktu: vytváří polyfonní melodii, v níž žádný z nich není pouze doprovodný a kde právě jejich průnikem vzniká v hudbě (v našem případě na výstavě) jakási ambivalentní emoce a napětí.

Celé je to velmi romantické. Plynutí času, metafora zániku, osudové setkání… Tak romantické, že přemýšlím, jestli by vhodnějším přívlastkem nebylo “sladkobolné”. Nakonec se ale rozhoduji, že nikoli, a to v okamžiku, kdy vyjdu ven z oranžerie a ještě jednou se podívám na značky zákazu zastavení vysázené v trávě zahrady. V té chvíli si totiž uvědomím, co je to vlastně za neohrabané panáky, kteří tam tak nepatřičně, nemotorně stojí a civí na mě. A že instalace, která na fotkách působí tak ladně a samozřejmě, sestává ve skutečnosti z plechových hromotluků zatížených betonem, kteří všechen patos na to šup rozpráší na popel. A to je dobře.

Ivan Kafka a Tomáš Moravec / Hájemství marnosti / kurátorka výstavy: Tereza Jindrová / Entrance Gallery / Praha / 21. 1. - 28. 2. 2016

Foto: Entrance Gallery