Malá velká premiéra

Výstava FOR YOUR EYES ONLY v brněnské Fait Gallery MEM je výběrem ze sbírky významného teoretika, kurátora a umělce Jiřího Valocha. Kurátorské úlohy se zhostil Ondřej Chrobák, do konkrétní podoby výstavy však zasáhl i Valoch sám.

Chrobák v doprovodném textu píše, že Valochův soubor děl zejména konceptuálního umění je “legendární” a co do rozsahu “kolosální”. Před více než deseti lety se Jiří Valoch rozhodl věnovat více než tři tisíce děl Národní galerii v Praze a významný přírůstek do sbírky čeká i Moravskou galerii, která na příští rok plánuje velkou výstavu Valochovi věnovanou. FOR YOUR EYES ONLY patří do cyklu prezentací českých privátních uměleckých sbírek s názvem OKA MŽIK a v dramaturgickém plánu Fait Gallery se tak objevila zcela logicky, nicméně fakt, že její kurátor je zároveň hlavním kurátorem Moravské galerie, ji trochu zbytečně, ale bohužel docela citelně definuje jako “předzvěst” jejího vlastního projektu. A to je, jak ještě uvidíme, docela škoda.

Předem stanovit, co a podle jakých kritérií by měla kritika takového druhu výstav, s nímž zrovna máme tu čest, hodnotit, je poměrně nesnadné a ošemetné. Jak k tomu totiž správně přistoupit, jsme-li vyzváni posoudit kvalitu výběru, který byl sice proveden odborně, avšak čerpá ze subjektivně a zřejmě do určité míry nahodile budované sbírky, která měla sloužit především jako osobní studijní a dokumentační archiv? Buď bychom museli znát Valochovu sbírku od A do Z a snažit se zhodnotit reprezentativnost výběru (a to neznáme, takže nic), nebo se skrze malý fragment souboru pokoušet odhadnout jeho úplnost a výpovědní hodnotu ve vztahu k umělecko-historickému výseku, který pokrývá, tedy poslední asi čtyři desetiletí. Druhá cesta by byla pochopitelně ještě riskantnější a vlastně nesmyslná, neboť hlavní ambicí Jiřího Valocha evidentně nebylo “posbírat všechny pokémony”, i když se mu to jistě mohlo podařit. A tak tedy co s tím. Z důvodu těchto metodologických trablí jsem se nakonec rozhodla o výstavě krátce poreferovat prizmatem zcela aktuální osobní situace.

Jsem studentkou dějin umění a v rámci přípravy na státní zkoušky se snažím pojmout do hlavy asi 1500 let uměleckého vývoje, do nějž zasáhlo velké množství dnes kanonicky ukotvených děl a osob. Jiří Valoch je už dnes pro dějiny umění obrovský pojem: vezmete do ruky téměř libovolný katalog výstavy českého (nebo i slovenského) konceptuálního umění a v něm je Valochův text, dost možná jste také zažili nějaký jeho příliš dlouhý úvod k výstavě nebo příliš dlouhou přednášku. Některé kapitoly jeho práce jsou dnes již uzavřeny, sám o nich pojednal v akademických Dějinách českého výtvarného umění a jeho práce se tak stává povinným studijním materiálem, bez kterého jsou osnovy českého umění posledního půlstoletí nemyslitelné. A totéž platí o umělcích, o něž se zajímal a kteří jsou svými díly zastoupeni i na výstavě FOR YOUR EYES ONLY, jako Zdeněk Sýkora, Adriena Šimotová, Radoslav Kratina, Václav Boštík, Dalibor Chatrný a mnozí další.

Naše základní nastavení při vnímání prací těchto autorů v galerijním prostředí se značně liší od způsobu, jakým se díváme na nedávnou tvorbu žijících autorů, jejichž dílo dosud nebylo uzavřeno. Obraz Linie 25 Zdeňka Sýkory z roku 1985 je nám povědomý, protože podobné jsme viděli v knihách. Prohlížíme si ho s pochopením, neboť známe souvislosti a umění, které mu předcházelo a které následovalo. Takové čtení je čtením “expertním”, nicméně i nepoučený divák bude dílo vnímat jako součást historie, kterou mu možná někdo objasní, možná si o ní později něco přečte. Intuice nám automaticky říká, že tento obraz je již uzavřený, stokrát interpretovaný a jeho umělecká hodnota určená. Toto historické čtení pak osvěží anekdota podobná kunsthistorickým “špekům” a povídačkám, které máme tak rádi, tedy že obraz je v porovnání s obdobnými Sýkorovými pracemi tak malý proto, aby se vůbec k Valochovi do bytu vešel. Díla současnějších, stále tvořících autorů vnímáme odlišně, v zásadě mnohem kritičtěji. Jsme vůči nim obezřetnější, držíme si odstup, snažíme se odhadnout jejich význam a kvalitu v kontextu ostatního současného umění. I o těchto umělcích, jako je Jan Šerých nebo Tomáš Vaněk, se píše a všeobecně ví, avšak nejsou ještě učebnicovým materiálem kunsthistoriků. V porovnání se starším uměním je snazší dívat se na ně bez clony definic, a tak mnohem příměji podněcují naše myšlení. Sbírka Jiřího Valocha a výstava z ní vyplývající je pozoruhodná v tom, že se v ní díla kanonických i dosud ne zcela kodifikovaných umělců organicky mísí a tím se dává do pohybu i naše základní nastavení: čtení výstavy a jednotlivých objektů či obrazů je dynamické a jindy příliš vymezené interpretační přístupy se prolínají a zůstávají otevřené. Určitá zažitá schémata vnímání si zároveň lépe dokážeme uvědomit a podrobit je kritice.

Do hry vstupuje rovněž prostor galerie a “fyzická kondice” vystavených sbírkových předmětů. Fait Gallery MEM je velmi složitý prostor tvořený spoustou různých materiálů, členěný zábradlími a schody. Ačkoli se architekt zřejmě snažil, white cube se z galerie prostě nevyklubala. V případě výstavy, jako je právě výběr se sbírky konceptuálního umění, to však vůbec není na škodu. Díla, která v běloskvoucím muzeálním prostoru mohou působit odtažitě a nepřístupně, se tady zdají být docela neškodná a vstřícná. Dojem jakési domácké intimnosti navozuje taky způsob instalace, tam, kde je to možné, kolážovitý a pocitově narušující mocnou auru díla, která vzniká, vymezíme-li pro něj velkorysý, ničím nerušený prostor. Tento způsob adjustace jistě není všeobecně využitelný, ale tady funguje. Na vyznění výstavy má svůj podíl i skutečnost, že mnohé artefakty jsou tak trochu špinavé, pokřivené nebo otlučené, což svědčí o tom, že jsou opravdovou součástí něčího života a není s nimi zacházeno v rukavičkách jako v muzejním depozitáři. Opět samozřejmě nelze říct, že nakládat takto s uměním je obecně správné a že bychom měli Růžencovou slavnost pověsit někam do kavárny, v tomto případě se ale stav děl významně podílí na jejich zdánlivé přístupnosti a způsobu, jak je divák vnímá.

Sbírka Jiřího Valocha byla touto výstavou představena veřejnosti vůbec poprvé. V souvislosti s jejím nesporným významem je však zarážející, že probíhá velmi tiše, bez výrazné odezvy médií či větší diskuse odborníků. I proto bohužel do značné míry působí jako pozvánka na chystanou velkolepou výstavu v Moravské galerii. Otázka pak tedy zní, jestli má vůbec takováto malá předehra smysl. Myslím, že ano, protože si, na rozdíl od už jaksi závazné výstavy ve státní instituci, může dovolit experimentální charakter, nedořečenost, otazníky. Mám však dojem, že v tomto ohledu Fait Gallery potenciál této malé velké premiéry trochu prospala. Vůle po experimentu zde není nijak výrazně přítomná, což by až tak nevadilo, výstava si nicméně nedělá ani velké ambice ve směru teoretickém nebo kunsthistorickém. FOR YOUR EYES ONLY by si rozhodně zasloužila bohatší doprovodný program, diskusi a reflexi, která by stvrdila její význam i odbornou relevanci pořádající galerie.

______________________________________________________________

Sbírka Jiřího Valocha / kurátor: Ondřej Chrobák / Fait Gallery / Brno / 22. 11. 2014 - 15. 1. 2015

______________________________________________________________

Foto: Martin Kacvinsky

Klára Peloušková | Narozena 1991, absolvovala bakalářské studium dějin umění a teorie interaktivních médií na FF MU v Brně a magisterské studium teorie a dějin moderního a současného umění na UMPRUM v Praze, kde nyní pokračuje v doktorském programu. V letech 2013–2014 byla koordinátorkou rezidenčního programu studios das weisse haus při organizaci pro současné umění das weisse haus ve Vídni a v letech 2016–2018 působila jako šéfredaktorka Artalk.cz. Nyní pracuje jako metodička na Katedře designu UMPRUM a zabývá se současnou teorií designu. Je laureátkou Ceny Věry Jirousové pro mladé kritiky výtvarného umění do 28 let.