Pozvaní - nepozvaní: ale záleží, jestli vůbec někdo přijde

MeetFactory představila 8. prosince výstup ze svého čtyřměsíčního projektu, v rámci něhož měli pozvaní umělci možnost zabývat se otázkami mobility v Evropě. Toto široké téma nakonec zacílilo k současné diskuzi a problémům spojeným s tím, o čem se hovoří jako o migrační krizi.

MeetFactory není rozhodně první uměleckou institucí, která cítí potřebu se k aktuální vlně a s ní spojené sociálně politické situaci vyjádřit. Residenti i hosté přizvaní k diskuzi se však téma snaží uchopit v historických souvislostech, což projekt vymezuje od některých osobnějších uměleckých manifestů posledních měsíců. A ač mají všechny přístupy určitou váhu, nabízí se mi stále stejné otázky. Na koho vlastně dané projekty míří, mají šanci zasahovat vně umělecké scény a danou situaci ovlivňovat? Do jaké míry jsou důsledkem neadekvátního přístupu na politické úrovni a jakou mají šanci na základě grantů dané politické ústrojí suplovat?

Během večerní diskuze v MeetFactory zazněly podnětné názory na možnosti uměleckého zapojení se do zlepšení podmínek lidí, kteří se ocitli v pozici imigrantů, a to především ze strany Jany Svobodové a Moritze von Rappard. Příklady jejich přístupu, založeného na dlouholeté práci v terénu postavené na performativní bázi, jsou důkazem, že v podobných situacích může být lepší jednat než vytvářet působivou videoinstalaci tíhnoucí svou vizualitou k pozdějším pracím Billa Violy, která však ve výsledku neříká nic víc, než že žijeme ve světě plném různých lidí, kteří by měli překonat ostych a více spolu mluvit. Taková zpráva je samozřejmě důležitá, ale měla by zaznívat na jiných veřejnějších místech, než jsou umělecké instituce. To je věc, kterou si organizátoři, umělci i aktéři deseti rozhovorů uvědomují. Všichni si přejí, aby byla daná práce vidět i jinde než jeden večer na smíchovské periferii, zdá se však, že nikdo moc neví, jak toho docílit.

To, že jsou umělecké přístupy vhodným nástrojem k ovlivňování společenských situací, s jejichž řešením či neřešením ze strany státních orgánů někteří z nás nesouhlasí, je poměrně jasná věc. Na druhou stranu ale většina uměleckých organizací, ať už je to MeetFactory, či její berlínský partner v tomto projektu ZK/U, nebo pražská Artwall, čerpá finanční podporu od státních institucí či je na jejich rozhodnutích jinak existenčně závislá. Mohou pak být takové instituce skutečně kritické, anebo jim někdy nezbývá než se uchýlit k polemizování a diskuzi v „otevřeném“, ale nutně limitovaném okruhu? Potřebná flexibilita tak nakonec chybí jak jim, tak jejich neziskovým protějškům v sociální sféře, kteří jsou nuceni naplňovat závazky grantů a nemohou se prostě sebrat a s naloženými dodávkami či individuálně odjet na rumunské hranice.

Vrátím-li se ještě k diskuzi a k postřehům Jany Svobodové, zdá se, že samotný současný systém se stává k umělecké (ale i mimoumělecké) angažovanosti stále více nedůvěřivý a autoritářský. Připomenu zrušení (odstoupení od smlouvy o pronájmu) právě galerie Artwall v roce 2008 nebo nedávné až komické nařčení autonomního centra Klinika z účasti na „řízené invazi uprchlíků“ ze strany zastupitele MČ Mojmíra Mikuláše. Jana Svobodová pak upozornila na změnu přístupu, který jako performerka a iniciátorka uměleckých projektů v (tehdy ještě) uprchlických táborech, zaznamenala. Zatímco kolem roku 2005 se uskutečnila řada akcí se schválením autorit daných táborů, v současné době je mnohem těžší se do jakéhokoliv detenčního tábora s uměleckým projektem dostat. Dodává také, že práce v terénu je o to složitější ve chvíli, kdy tábory slouží pouze jako krátkodobá stanoviště pro lidi, které „tu stejně nechceme“.

O neustálém bezdomoví a bezmocnosti přistěhovalců tváří v tvář byrokratickým aparátům mluví velice poutavým způsobem hra a s ní související video umělkyně Jany Ullrich No Man’s Land, v němž se bezbranná animovaná postavička z Eastlandu snaží získat stejná práva jako legitimní a legitimovaní obyvatelé Regulandu. Na konci příběhu si ale musíme opět přiznat, že jsme to my, kdo volí ty, kdo takové aparáty vytvářejí, pod tíhou strachu z neznámého, které nám hrozí.

NOT / INVITED by mohl být důležitým projektem, ukazujícím na snahy ke komunitnímu směřování a rozšiřování působnosti MeetFactory za své institucionální hranice (tak jak se to daří právě berlínskému ZK/U). V tomto případě šlo však skutečně více o snahu, jejíž naplnění, tedy zpřístupnění videorozhovorů a imigrační hry těm, kdo do galerií nechodí, čeká snad kdesi v budoucnosti. I pokud by k tomu došlo, jednalo by se o uměleckou popularizaci problému, jehož řešení, nebo alespoň kroky vedoucí k jeho zlepšení, leží někde jinde.

____________________________________________________

NOT / INVITED: komponovaný večer na téma kulturní mobility a migrace v Evropě / MeetFactory / Praha / 8. 12. 2015

____________________________________________________

Foto: archiv MeetFactory