In fundamine (nejen o identitě památkáře)

Národní památkový ústav udílel ceny za pozitivní příklady a příběhu v oblasti památkové péče. Jednu z nich získal guvernér České národní banky Miroslav Singer za pokračování v emisích zlatých pamětních mincí. "Opravdu je to, že guvernér pouze nezarazil vydávání mincí třeba s motivem astronomické věže Klementina, papírny ve Velkých Losinách, zdymadla pod Střekovem či řetězového mostu ve Stádlci, srovnatelné s přínosem památkové péči třeba prof. Durdíka?" ptá se Ladislav Zikmund-Lender.

And the winner is…

Je to jako každý rok. Červené koberce, cvakání fotoaparátů, záře reflektorů, proudy šampaňského, předražené šaty, všude brokát, kašmír či satén a ultralesklé smokingy. Kdo přibral? Kdo má novou plastiku? Kdo vyměnil milence za ještě mladší model? Vteřiny napětí… and the winner is… Famfáry, slzy dojetí. „Tak to jsem vůbec nečekala, děkuji Bohu, rodičům a Akademii!“ Ano, každoroční udílení cen Národního památkového ústavu Patrimonium pro futuro je tady.

Ceny v oblasti památkové péče udílelo svého času Ministerstvo kultury, přestalo s tím však před více než deseti lety, udílely se u příležitosti Mezinárodního dne památek a historických sídel. Platilo prý nepsané pravidlo oceňovat jednu živou osobnost a druhou in memoriam. Samovolným upuštěním od této akce tak unikla příležitost ocenit řadu odborníků, třeba prof. Mojmíra Horynu, v oblasti, která jim byla bytostně vlastní; řadu obnov, konverzí atd. Mezeru, kterou více než desetileté neudílení ministerských cen vytvořilo, se pokusila zaplnit před dvěma lety generální ředitelka Národního památkového ústavu s novou cenou Patrimonium pro futuro. Udělena byla zatím dvakrát, za rok 2013 a za rok 2014. „Rádi bychom tímto způsobem ocenili všechny, kteří vnímají památky a jejich kulturní potenciál jako nezpochybnitelnou hodnotu, uvědomují si význam kulturního dědictví pro naši identitu a prostředí života a přistupují zodpovědně k jeho zachování,“ vysvětlila založení ceny generální ředitelka NPÚ Naděžda Goryczková.

Udílení takových cen je pochopitelně dobrá příležitost propagace a popularizace památkové péče, to nikdy není na škodu. Daleko důležitější je ale její význam směrem dovnitř. Státní odborná pamáková péče (tedy mamutí organizace NPÚ, zaměstnávající přes 2 tisíce zaměstnanců) je instituce zajišťující obrovský počet zákonem ukládaných úkonů, jako je vydávání stanovisek k zásahům do památek a do památkově chráněných území, vedení seznamu památek, jejich evidence a dokumentace, správa více než stovky hradů a zámků, péče o největší mobiliární sbírku u nás, provoz vědecké a popularizační činnosti atd. Výkon této památkové péče stojí na byrokraticky přesných procesech, vertikálním rozdělení, kdo co může a nemůže. Oběh tun spisů, složité řídící mechanismy, posloupnost velení, skoro by se chtělo věřit, že v tomto systému není prostor pro jakoukoli nadhodnotu. Ve skutečnosti zde však pracuje obrovské množství vnitřně motivovaných lidí, kteří mohou privilegovaně prohlásit, že jejich práce je zároveň jejich hobby. Vedle toho existuje velká skupina památkových úředníků na obecních úřadech a neopomenutelná, tekutá oblast památkového aktivismu, který celému systému dodává jakousi dynamiku a sebekontrolu. Je podstatné, že drtivá většina lidí ze všech těchto oblastí dýchá pro totéž – zachování hmotného kulturního dědictví. A právě pro podporu identity památkáře – ať už toho institucionalizovaného, nebo neinstitucionalizovaného – slouží mimo jiné ony ceny. Představují ojedinělou příležitost subverze onoho vertikálního, tuhého systému památkové péče vyzdvihnutím jednotlivosti, pozitivní hodnoty, ať už se nachází v jakémkoli táboře a na jakékoli úrovni. Takto institucionalizované pozitivní příklady tak mnoha stovkám lidí v památkové péči připomínají, že z jejich pohledu často neperspektivní snažení má smysl; potvrzují, že identita památkáře, který věčně nemá čas, věčně nemá peníze a věčně má spoustu nevyřízených spisů a nenapsaných odborných textů, je legitimní a hodnotnou společenskou rolí.

Cena je, podobně jako v úvodu parodované udílení Oskarů, členěna do několika kategorií: obnova památky a restaurování; objev či nález roku; prezentace hodnot (výstava, nová instalace, publikace); záchrana památky; osobnost památkové péče a generální ředitelka může udělit i mimořádné ocenění. Letos byla do hlasování zapojena i veřejnost, což zvyšuje společenskou kredibilitu celé akce. Cena tak deklarativně nechce být počinem realizovaným jen „mezi námi hochy, co spolu chodíme“. Překračování hranic udílející instituce (tedy široký rozhled po památkové péči v celém jejím barvitém spektru) je klíčovou hodnotou celého projektu. Hledání pozitivních, normotvorných příkladů je sice činem zodpovědným, na druhou stranu to ale není zas tak těžké: můžeme být rádi, že se u nás každý rok najde nějaká ta mimořádná kniha, výstava, obnova, konverze či nečekaný objev (letošní laureáti, loňští laureáti). Pro zmiňované budování společenské prestiže a identity památkáře je pak nejzásadnější ocenění jednotlivých osobností, jednoduché určení, kdo je autorita, kdo zaslouží respekt a čí názor má váhu. Loňský ročník ověnčil plaketou in memoriam prof. Tomáše Durdíka, mimořádného, vskutku světoznámého a hlavně neúmorného kastelologa. Nepochybný dluh mu byl splacen, nicméně ceny by se měly předávat hlavně živoucím legendám. Překvapení v tomto směru přinesl ročník letošní.

Podle tiskové zprávy „generální ředitelka NPÚ ocenila guvernéra České národní banky Miroslava Singera, díky jehož iniciativě ČNB pokračuje v emisích zlatých pamětních mincí zobrazujících nejhodnotnější zástupce kulturního dědictví České republiky“. Činnost pana guvernéra je bezpochyby záslužná, ale opravdu je to, že guvernér pouze nezarazil vydávání mincí třeba s motivem astronomické věže Klementina, papírny ve Velkých Losinách, zdymadla pod Střekovem, řetězového mostu ve Stádlci, hamru v Dobřívě atd. v nominální hodnotě nad 2000 Kč, které začali jeho předchůdci, srovnatelné s přínosem památkové péči třeba prof. Durdíka? Pokud bychom chtěli ocenit někoho, kdo podporuje památkový turismus s upomínkovými předměty, asi by to měl být spíš Klub českých turistů za vydávání turistických známek s motivy hradů, zámků a dalších památek či vydavatelé pohlednic, kteří trochu starosvětsky, ale stále šíří a udržují zájem o hmotné kulturní dědictví mezi širokou veřejností. Ani ti ale jistě nepředstavují oblast, která by si zasloužila nejvyšší oborové uznání v kategorii osobností. Disponují snad tito vydavatelé nějakým zvláštním a jedinečným osobnostním rysem, který je předurčuje pro tuto činnost, který nelze nahradit, a tudíž je třeba ho ocenit?

Památková péče je oborem, který nad jiné stojí na tom, že nevyhnutelně tematizuje minulost, ale jeho zájmem je hlavně budoucnost. Model někdejších ministerských cen za památkovou péči udělit jedno ocenění in memoriam a jedno živé osobnosti tak není vůbec od věci, naznačuje se tak nezbytná kontinuita oboru: respekt k tradici na jedné straně, ale pozornost a vnímavost vůči podnětům novým a reflexivním na straně druhé. Nevěřím, že památková péče má málo inspiratovních lidí, kteří svým trvalým osobním nasazením, uvážlivostí, zkušeností a vyjednávacími schopnostmi nezasluhují oslavit. V nejisté oblasti památkové péče je ukázání na kvality jediné osoby ze svého středu, která – pokud to dělá dobře – nemůže z podstaty nebýt kontroverzní, věcí jistě nesystémovou, o to však vyžaduje větší odvahu.

A abych nekončil jen obecným lamentováním a přišel s konkrétním návrhem, nedávno zemřel dr. Jaroslav Herout, autor fenomenálních populárních příruček Slabikář návštěvníků památek či Staletí kolem nás, a končí významná etapa mnohaletého projektu Industriální topografie, který neúnavně vedl a vede dr. Benjamin Fragner.[1]

____________________________________________________________

[1] Inspiraci mi poskytl blog věnovaný památkové péči Česká placka. https://ceskaplacka.wordpress.com/category/zlata-placka/