Artalk.cz

Z pojmu postinternetové umění se stala tržní nálepka

Galeriemi obchází strašidlo postinternetismu. Ale stačí si srovnat pojmy a není se čeho bát, říká Marisa Olson. V rámci výstavního projektu v galerii Kvalitář Návrat objektu a Neklid věcí a u příležitosti vydání textového sborníku Objekt zavítala do Prahy i novomediální umělkyně, hudebnice, kurátorka a teoretička Marisa Olson. Ve vztahu k výstavě a k uměleckému působení Marisy Olson jsme se bavily o pojmu postinternetové umění, který Olson pro svou tvorbu začala jako jedna z prvních používat, a o jeho proměnách v rámci současné společnosti.

Olson_01
Marisa Olson / Foto: Eva Neužilová

Jak probíhala příprava výstavního projektu? Šlo při výběru umělců o spolupráci mezi vámi a Václavem Janoščíkem, anebo jste byla k výstavě přizvána jako zvláštní host?

Úplně na začátku jsme na popud Václava Janoščíka uvažovali o tom, že uděláme společnou výstavu jen s Martinem Kohoutem, se kterým jsme již řadu let internetoví přátelé, osobně jsme se s Martinem ale setkali teprve před pár dny. Jeho práci mám ráda a je mi skutečně blízká. Nakonec jsme se však po dlouhých diskuzích jak s Martinem, tak Václavem rozhodli pro současný formát dvou částečně oddělených výstav, které jsou ve vzájemném dialogu. Na výběru ostatních umělců jsem se nijak nepodílela, upřímně řečeno, kromě Martina Kohouta žádného současného českého umělce neznám. Což mě mrzí a je to určitě důvod, proč se příště vracet!

Podle Václava Janoščíka je v současné době na místě se snažit o vytvoření propojení mezi filozofií a současným uměním. Snažíte se o něco podobného jako kurátorka? A je pro vás při výběru umělců důležitý jejich zájem o současnou filozofii? Například o v současné chvíli oblíbenou objektově orientovanou ontologii?

Ne, příliš důležitosti tomu nepřikládám. Co se týče objektově orientované ontologie (OOO), tak to je způsob myšlení, který považuji za zajímavý, ale nikdy jsem se tím nezabývala tak podrobně jako Václav Janoščík. Ovšem chápu, proč mě v tomto kontextu přizval ke spolupráci, neboť si myslím, že mezi mou prací a rozvíjející se diskuzí v rámci OOO jsou jisté spojitosti.

Návrat objektu_Neklid veci_Kvalitar_foto_Zdnek Porcal 2
Pohled do výstavy Neklid věcí / Foto: Zdeněk Porcal

Co se týče umělců, které si vybírám jako kurátorka, tak jsem nikdy nelpěla na tom, aby byli nějak filozoficky orientovaní, anebo dokonce abychom sdíleli stejnou filozofii či stejný pohled na věci. Na druhou stranu mě rozhodně daleko více zajímají kriticky uvažující lidé. A je pravda, že dříve jsem kurátorovala daleko více než dnes. V podstatě jsem se živila především jako kurátorka a editorka, což se změnilo před pár lety, kdy jsem se rozhodla, že se více zaměřím na své vlastní umělecké projekty. Takže pokud se dnes dostanu k přípravě výstavy, vybírám takové lidi, ke kterým mám i ze své umělecké pozice blízko. To byl případ i pařížské výstavy Les Oracles v galerii XPO, kde jsem představila tvorbu deseti umělkyň ovlivněných science fiction a feminismem. A v tomto případě jsem skutečně vybírala jen takové autorky, u nichž jsem měla pocit, že je jejich přístup k dané problematice zodpovědný. Asi i proto, že jsem měla pocit, že je v této oblasti řada prací, které danou tematiku nekriticky vytěžují a zůstávají přitom na povrchu.

Když zmiňujete zodpovědnost, tak by mě zajímalo jaký je v tomto smyslu váš názor na situaci okolo postinternetového umění? Není často daná nálepka pro mladé umělce spíše škodlivá?

Z pojmu postinternetové umění se jistě stala svého druhu tržní nálepka. A souhlasím s tím, že je často využívána ve vztahu k současnému umění a pro označení tvorby mladší generace. Ovšem někdy se vůbec nejedná o volbu umělce, ale o rozhodnutí, které za něj udělají buď kurátoři, anebo galerie. A myslím si, že to může být do jisté míry otravné a frustrující. Co mě ale na celé věci překvapuje, je že přestože si lidé stále stěžují na to, jak je takové nálepkování otravné, rozhodně s ním nepřestávají. Nerozumím tomu, proč to dělají, když je to pro ně tak frustrující. A stejně tak nechápu, proč se stále tvrdí, že postinternet je nový termín a že nebyl nikdy pořádně definován. Já sama to označení používám deset let, během nichž bylo o postinternetu napsáno mnoho knih. Takže mám, upřímně řečeno, pocit, že vládne nějaká všeobecná lenost ohledně zjišťování si informací. Lidé si prostě raději stěžují, než aby něco podnikli. A myslím si, že i spousta umělců, kteří byli označeni jako “postinternetoví” se s tím pojmem neztotožňují.

Já osobně jsem teď v rámci svých posledních přednášek nazvaných Postinternet je mrtvý, ať žije postinternet! (Postinternet is Dead. Long Live Postinternet!) nabádala, abychom na daný pojem zapomněli a začali ho používat v novém smyslu. Protože nakonec úplně nezáleží na tom, jaké slovo používáme, pokud jsme schopni nalézt takové slovo, které nám umožní uchopit naši současnost. Chvíle, ve které žijeme, se dá chápat podobně jako ta, o které se uvažovalo jako o postmoderní situaci. Dnes se nacházíme v něčem jako v postinternetové situaci. A když říkám “my”, myslím tím samozřejmě západní kulturu, nikoliv celý svět. Někdy si říkám, že mě daleko více zajímá ona současná situace, ať už pro ni budeme používat jakékoliv označení, než postinternetové umění.

Návrat objektu_Neklid veci_Kvalitar_foto_Zdnek Porcal 1
Pohled do výstavy Neklid věcí / Foto: Zdeněk Porcal

Můžete přiblížit pojem postinternet tak, jak jste ho původně chápala vy?

Jistě. Je rozhodně pravda, že věci se od roku 2005, kdy jsem pojem poprvé použila během panelové diskuze organizované Electronic Arts Intermix v New Yorku, hodně změnily. A to i proto, že sám internet a jeho role, jakou dnes hraje v našich životech, se proměnil. Když jsem poprvé používala označení postinternet, bylo to proto, abych adekvátně popsala svou vlastní tvorbu a obhájila práce umělců pracujících tehdy podobným způsobem jako já. Šlo především o umění, které bylo inspirované internetem a nějakým způsobem se snažilo zprostředkovat internetovou estetiku a sociální prostředí internetu.

Můžete upřesnit, co pro vás znamená v tomto případě “inspirace”?

Tak například jsem vytvořila několik kreseb nazvaných Monitor Tracing. Ty vznikly na základě mého vyhledávání na Google Images. Vybrané obrázky, jsem si zobrazila na monitoru, který jsem překryla papírem, a obkreslila je. Otázka, která vyvstala vzápětí, zněla: jak může být kus papíru internetovým uměním? Ty kresby nezapojíte do zásuvky, nejsou připojené k síti, ale zároveň by bez internetu nemohly existovat.

A jaké změny podle vás nastaly od roku 2005 a jak se v té souvislosti dále vyvíjel termín postinternet?

V rámci internetu existuje samozřejmě řada nových věcí jako třeba Facebook. Pamatuji si, jak jsem v určitou chvíli začala stále více vnímat otázky typu “Jsi na Facebooku?” anebo “Jak se jmenuješ na Facebooku?”, které začaly tvořit běžnou součást rozhovorů. Přišlo mi v té době neskutečně zábavné, že se lidé tímto způsobem baví o webové stránce. Žijeme teď ale v době, kdy se věci, jež ovlivňovaly naše způsoby vnímání, staly běžnou součástí naší reality. Když teď fotím, tak jedině ve čtvercovém formátu, protože ty fotky chci následně nahrát na Instagram. Ve výsledku je tak náš pohled na svět předurčován konvencemi společnosti sítí (network society). Pro tento stav bych ráda používala výraz „symptoms of network culture“ (příznaky internetové kultury), který by nahradil pojem „art after the internet“ (umění po/podle internetu), jenž jsem používala v době, kdy jsem poprvé popisovala postinternetové umění, což navrhuji právě ve zmiňované přednášce Postinternet is Dead. Long Live Postinternet!. Jedním z důvodů pro takové přehodnocení je, že mnozí lidé skutečně vůbec neporozuměli výrazu “art after” a byli roztrpčeni z představy, že se tím myslí umění po konci internetu, a to ve chvíli, kdy byl internet evidentně stále živý. Pro mě to ale znamenalo především dvě věci. Jednak jsem tím myslela úplně obyčejnou skutečnost, kdy jedna činnost následuje druhou, tedy nejdřív jste na internetu a poté vytvoříte nějaké umění. Druhý smysl vychází z ustáleného spojení, které bylo často a zcela běžně používáno historiky umění ve smyslu “malba podle Rembrandta”, tedy obraz v nějakém konkrétním stylu. A důvod, proč používám slovo “postinternet” bez pomlčky, je právě kvůli tomu, že je tím myšleno umění v situaci po zrodu internetu a nikoliv naopak.

Návrat objektu_Neklid veci_Kvalitar_foto_Zdnek Porcal 3
Výstava Návrat objektu a Neklid věcí / Foto: Zdeněk Porcal

Pokud tomu správně rozumím, zdá se být označení dnešní globální společenské situace jako postinternetové celkem přijatelné. Jak si pak vysvětlujete, že existuje taková nesnášenlivost vůči postinternetovému umění?

Upřímně vůbec nechápu, jak se to stalo, že slyším lidi na postinternetové umění jen nadávat. Osobně jsem nikdy nepotkala galeristu, který by o nějakém umělci s nadšením prohlašoval, že: “Tenhle člověk je vážně cool a je součástí té postinternetové scény.” Naopak jen slyším, jak děsně všechny unavuje módnost postinternetového umění. Zároveň jsem ale nikdy neviděla nikoho, kdo by postinternet používal za účelem marketingu. Pouze si všichni stěžují, že se to tak děje. Nevím, někdy mám pocit, že je to prostě jeden velký špatný vtip. Postinternet bylo slovo, které jsem používala sama pro sebe, možná proto, že jsem se věnovala hodně dějinám umění a filozofii, kde mě zajímal pojem postmodernismu. Potom se jednoho dne vzbudíte a všichni okolo mluví o postinternetu, ale zároveň ho všichni, až na pár studentů, nenávidí. A já vážně nevím, jak k tomu došlo!

A myslíte si tedy, že internet nějakým dramatickým způsobem ovlivnil naši komunikaci? Není nakonec způsob, kterým si předáváme informace, velice podobný tomu, jaký byl před stovkami let?

No, myslím, že jste si odpověděla sama. Ale řekla bych, že nějaké rozdíly tu jsou. Zájem o to, jak mezi sebou komunikujeme, mě nakonec přivedl k umění. V určité době na střední škole jsem si říkala, že bych chtěla být socioložka, anebo se věnovat politice, protože by mi to umožnilo bavit se s lidmi. Později ale převážila tvůrčí složka mého zájmu o to, jak lidé a věci komunikují. A dodnes je tento zájem nedílnou součástí mého umění, podobně jako s ním spojený vývoj technologií a to, jak je lidé vnímají (což je něco, k čemu odkazuje i má současná práce v Kvalitáři). A myslím si, že nejzásadnějším rozdílem oproti minulosti je to, jakým způsobem se proměnilo naše vnímání času.

____________________________________________________________

Marisa Olson: Návrat objektu / kurátor: Václav Janoščík / Kvalitář / Praha / 11. 9. – 6. 11. 2015

____________________________________________________________

english version

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *