Artalk.cz

Řeč, která je vidět

Telepatie nebo Esperanto? Výstava v galerii Futura prezentuje projekt, který má nejen smysl vidět, ale především o něm přemýšlet, a to i za cenu nejistých výsledků. Už podle zastoupení umělců, z nichž mnozí byli nebo jsou mezi finalisty Ceny Jindřicha Chalupeckého anebo se pohybují v okruhu newyorské Cooper Union, se jedná o výjimečný výběr vypovídající mnoho o současné mladé umělecké scéně.

Broz_01-Vojtech_Frohlich-Postmix (kopie)

Výběr umělců, který není ani intuitivní, ani násilně konstruovaný, vychází z prostředí, v němž se pohybuje „kurátor “ Jan Brož. K otázce ne-kurátorství a ne-autorství se ještě v tomto textu dostanu, neboť je to jeden z bodů, který je pro výstavu důležitý a v kontextu ostatních témat, která na výstavě zaznívají, jako je grafický design, virtualita, systém a estetizace jazyka, by mohl navádět k označení „postinternetové umění“. Ovšem nadužívání tohoto mladého termínu (poprvé použitý umělkyní Marisou Olson kolem roku 2008), který byl rozvíjen právě v kruzích newyorských (a berlínských) umělců, mě vede k potřebě se mu vyhnout, respektive se mu v tomto textu dále nevěnovat [1]

[1] Základna mých informací o postinternetu je poměrně úzka, vycházím především z textu Václava Magida: Ozvěny špatného smíchu. Postinternetové umění a kulturní průmysl, v: Sešit pro umění, teorii a příbuzné zóny, č. 17/2014.

. A to i přesto, že by definici kurátorů Archey a Peckhama, podle níž postinternetoví umělci „využívají vizuální rétoriku grafického designu, obrázků z fotobank, korporátních značek, vizuálních obchodních metod a komerčních softwarových nástrojů“, snesla řada prací vystavených ve Futuře.

Jako zajímavější se zdá problematika jazyka a jeho možností a podob v umění. Na výstavě figuruje esej Jana Zálešáka, která, přestože nemá být doprovodným textem, ale (jak říká Jan Brož [2]

[2] Rozhovor pro UMA: You make art, z 9. 4. 2015.

) plnohodnotným dílem, nastiňuje možnosti, jak se na ostatní díla dívat. Esperanto, jakožto modelový příklad umělého jazyka nezatíženého ideologií, kontrastuje s vyzněním prací umělců jako Sara Magenheimer, Peter Friel, Micah Hesse nebo Aleš Čermák, které zajímá právě nedokonalost a ideologičnost jazyka (v nejširším slova smyslu). To, že jazyk není nikdy nevinný a že snaha po jeho neutralizaci by mohla vést až ke ztrátě schopnosti se dorozumět, ukazuje velice poetickým a hravým způsobem Magenheimer ve svém videu Seven Signs that Mean Silence.

Broz_04-Martin_Kohout-Solo_Show-(w.Linda_Spjut) (kopie)

Idea jednoho jazyka se ovšem přeci jen naplnila. Je jím jazyk programů (programovací jazyk), který se však tím, že ho umí používat jen málokdo, stal jeho konečným uživatelům nesrozumitelný. Jeho kritika a kritika nečitelného systému, který tento jazyk nastavil, se může odrážet jak v pracích Barbory Kleinhamplové, tak Micah Hesseho, Puppies Puppies nebo Iriny Lotarevich, kteří se vyjadřují k současné sociokulturní situaci de facto v metaforách. Problém takové kritiky však spočívá v tom, že je extrémně estetizovaná a její vizuální forma je zatížená konotacemi s estetikou toho, co je kritizováno. Hesseho animované video Lonely without the Company upozorňující na existenci ekonomických bublin napříč historií, jehož vizualita je podmíněná jak naučnými BBC dokumenty, tak spotřebními obrázky z internetu, pak například vědomě přejímá velkou část své barevnosti od oranžového Fatboye umístěného před monitorem. Dále tato snaha doslovně vizualizovat to, co je skryté, jako například Ruka trhu, vyznívá v některých případech příliš banálně. Konkrétně silikonová paže od Barbory Kleinhamplové působí jako ilustrace toho „o čem se mluví“ a to i přesto, že v kontextu autorčiny velice zajímavé tvorby má jasné místo a smysl. Kleinhamplová se dlouhodobě věnuje (často formou performativních videí) společensko-politickému aspektu naší existence. Ve své práci se snaží poukazovat na skryté mechanismy trhu, které námi hýbou, aniž bychom si toho byli vědomi. Samotná ruka však působí trochu jako hezký doplněk výstavy.

Na druhou stranu je pozoruhodné právě to, jakou měrou se vystavená díla nenásilně doplňují a prolínají. Tento pocit celistvosti je dán tím, že většina autorů je buď nějakým způsobem zakotvená v grafickém designu a funguje v rámci nezávislých nakladatelství (Čermákovo Ausdruck books, Brožův projekt Parallel Practice, PWR Studio, studio Adriaan Mellegers, s nímž spolupracuje Magenheimer), anebo se grafice věnují v rámci své existence na internetu (Martin Kohout, Puppies Puppies, Deanna Havas). Příklon k designu je v současném umění jasně patrný, ovšem nezdá se, že by bylo na místě takový přístup odmítnout z toho důvodu, že by z něj vytlačoval niternost a „ze své podstaty se zaměřoval na vnějškovost a viditelnost“ [3]

[3] Jak říká Camiel van Winkel v: Umělci a kritici v kultuře designu, vyšlo v publikaci Proto – grafický design a současné umění, s. 141-148, 2013.

. Umělci ve Futuře totiž v podstatě zviditelňují neviditelné. V této souvislosti pak nevinný systém rozvodu limonády Vojtěcha Fröhlicha působí hrozivě, přestože v galerii je, na rozdíl od systémů, které nás obklopují, zcela viditelný.

Broz_14-Sara_Magenheimer-Seven-Signs... (kopie)

Dva konkrétní prvky mě na výstavě ale zneklidňují. Týkají se právě v úvodu zmiňovaného autorství a kurátorství. Pracovat s nalezenými předměty není novinkou a to, že se tato praxe rozšířila i na oblast internetu, je jen přirozeným důsledkem situace, v níž se nacházíme. Přesto však úplně nerozumím důvodu zařazení nalezeného videa se Shrekem, které, kromě toho, že je nepříjemně perverzní a ukazuje, co všechno je dnes v rámci internetu šířeno, nijak zajímavě nekomunikuje s ostatními pracemi. Stejně nadbytečně působí i vystavení plakátů od Parallel Practice, tedy Jana Brože, které jsou propagačním materiálem tří ve Futuře probíhajících výstav. Ve výsledku je ale pocit znejistění velice totožný s pocitem, jímž je nasycená naše přítomnost, a to, že je výstava schopná něco takového vyvolat, považuji za nesporný klad.

______________________________________________________________

______________________________________________________________

Aleš Čermák (CZ), Barbora Kleinhamplová (CZ), Deanna Havas (USA), Irina Lotarevich (USA), Martin Kohout (CZ/DE), Micah Hesse (USA), Peter Friel (USA), Puppies Puppies (USA), PWR Studio (Rasmus Svensson & Hanna Nilsson) (D/SWE), Richard Nikl (CZ), Sara Magenheimer (USA), Vojtěch Fröhlich (CZ): Telepatie nebo esperanto? / kurátor: Jan Brož / Futura / Praha / 2. 4. – 10. 5. 2015

______________________________________________________________

foto: Jan Brož, Richard Nikl

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *