Artalk.cz

Trinh T. Minh-ha: O rozpouštění výstavy

To, že Tranzitdisplay není svým založením ani směřováním jen galerie, není vzhledem k jeho aktivitám nijak překvapující. Nemělo by tak být zvláštní, že se takový prostor stává místy experimentu. V případě výstavy Trinh Minh-ha (1952), původem vietnamské umělkyně, se největší experiment odehrává v oblasti osahávání samotných hranic vystavování. Současně s tím je testován i divák.

MG_3425-1024x682

Že se bude jednat o experiment na obou zmíněných frontách, si jistě uvědomovala i kurátorka výstavy Johana Lomová. Její doprovodný text je nebývale věcný a vstřícný. Popisuje formální kvality filmů, které by návštěvník Tranzitu, pokud by vydržel 317 minut čistého času filmy sledovat, možná odkryl ve velké míře sám. Otázkou však zůstává, kdo to vydrží. A zda je takový formát výstavy, kdy se galerie rozdělí na tři kinosály, skutečně únosný a zda by nebylo nasnadě zvolit cestu, kterou se vydal letošní finalista Ceny Jindřicha Chalupeckého Roman Štětina, když svou práci přesunul z Veletržního paláce do kina Ponrepo.

Možná ale celá úvaha a tím i konečné neporozumění, kdy poprvé odcházím poněkud rozčarovaná z nesnesitelného formátu, zcela míjí jádro problému. Možná totiž nejde tak úplně o výstavu. Projekt Tranzitdisplay je dlouhodobě nastaven jako platforma, která má sloužit setkávání různých názorů. Není to jen „vernisážová“ galerie, kde se měsíc až dva od zahájení nic neděje. Výstavy mají být základnou pro navazující přednášky a odrazovým můstkem k následné diskuzi. Takové poslání splňuje současná výstava dokonale.

Trinh Minh-ha patří k předním autorkám zabývajícím se problematikou genderu a postkoloniálními studiemi. Její filmy (na výstavě jsou tři z počátku 90. let) mohou promlouvat k velice širokému publiku, neboť je schopná otevřít ve svém vyprávění řadu problémů, které dopadají na současnou společnost i dnes. Autorkou často ohledávaná problematika netolerance je konečně jedním z nejpalčivějších témat přítomnosti. Trinh Minh-ha však volí nejen silná témata, ale dokáže zvolit i příhodný jazyk, který je u každého z filmů mírně odlišný, ovšem pokaždé odpovídá zvoleným příběhům a tím je i podtrhuje.

MG_3440-1024x682

Například film Surname Viet given name Nam / Příjmením Viet, křestním jménem Nam (1989), přestože na první pohled cílený na rozdílnost vietnamské tradiční a americké moderní společnosti, se nepochybně přímo dotýká i problematiky vlastní České republice. Zároveň však nejde jen o zdůraznění neporozumění většinové kultury té menšinové. Autorka dokáže obě strany vykreslit tak, že z ní ani jedna nevychází jako bezchybná. Největším tématem se tak stává potřeba otevřenosti a vstřícnosti vůči ostatním. Film není obžalobou konkrétních lidí, ale idejí a názorů, které máme hluboce zakořeněné a se kterými je mnohdy nelehké se vůbec konfrontovat.

Že se Tranzitdisplay snažil být co nejotevřenější k divákům, dokládá i celkové pojetí prostoru. Jednotlivé místnosti/kinosály vytvořené umělkyní Isabelou Grosseovou jsou samy o sobě zhmotněnou ideou dívání se. Jsou minimalistickým kinem, které má umožnit absolutní koncentraci stejně jako tiché přemýšlení nad vznesenými tématy. Stejně praktický je i rozpis začátku jednotlivých filmů, který si zájemce může najít i na webu galerie. Odpověď na zprvu kladenou otázku, zda je takový výstavní projekt možný a snesitelný, je pro mě na druhý pokus pozitivní. Jako divák však musím překonat vlastní lpění na vžitých normách a smířit se s tím, že výstava není jen instantní balíček na jedno použití a že toho po mně může chtít mnohem víc – a to nejen na úrovni divácké.

______________________________________________________________

Trinh T. Minh-ha / kurátorka: Johana Lomová / architektka: Isabela Grosseová / Tranzitdisplay / Praha / 28. 11. 2014 – 15. 2. 2015

______________________________________________________________

Foto: Radek Brousil

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *