Artalk.cz

Možnosti elipsy

Záměr prezentovat umělecký dialog tematizující prostor za časem, úběžníkem nekonečna, prostředkem poznání, v sakrální architektuře, jež nese známky samovolného chátrání i necitelných destruktivních zásahů, je psychologicky velmi účinná metafora. Od roku 1992 Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích vstupuje svými výstavními koncepty do interiéru bývalého jezuitského kostela Zvěstování Panně Marii, který byl postaven v první třetině 18. století dle architektonického návrhu Oktaviána Broggia. V těchto dnech jsou v prostoru prezentovány práce sochaře Jindřicha Zeithammla a fotografa Lubomíra Fuxy. Název výstavy Odtud až na věčnost koresponduje s objektem Jiřího Beránka Neznámo odkud, jehož původní instalace spadá do počátků výstavní funkce prostoru. Tato nezáměrná skutečnost předznamenává roli významových provázaností a respektování daností místa, jimiž je řazení děl výstavy opakovaně prostoupeno. Nenápadná samozřejmost takových vazeb je ve výsledném účinku silná. Vizuální a ideová struktura instalace představuje kompaktní celek, paralelu exaktně vystavěnému konceptu sakrální architektury obecně.

Litomerice_04

Kompozici souborů prezentovaných děl obou autorů lze vnímat jako tři soustředné okruhy, jež umocňují dispozici kostelní lodi s bočními kaplemi a emporami. Respektování architektonické danosti je logické, neboť lze hovořit o soustředných elipsách – tento tvar Jindřich Zeithamml opakuje ve svých plastikách ve třech symbolických verzích. Středový okruh přízemí je tvořen pracemi, v nichž autor přiznává materii plastiky – dřevo. Symbolizují pevnost základu, vypovídají o hmotnosti, korespondují s monumentalitou vnitřního prostoru stavby. Jindřich Zeithamml dociluje prací s plasticitou intenzivní živosti tvarů. Ať plochy navozují představu oválné tabule, nebo konvexní prohnutí vtahuje okolní prostor, plastiky působí v tomto prostředí zemitě. Dojem hutnosti plné elipsy je tak intenzivní, jako by měla těžiště v každém svém bodu – vnímáme zpřítomnění významu esence daných idejí. Přitom jsou objemy komponovány tak, jako kdyby se základny dotýkaly v jediném bodu. Pětici plastik objímá kompozice prací tematizujících princip duality Slunce a Měsíce (Měsíční), kruhu a čtverce (Metamorfóza), ale i zdánlivost psychické tíže a dimenzi času (Štít). Bílé povrchy symbolizují proces odhmotnění objemu, v psychologické rovině oproštěnost od vnějších emocí; pokrytí plátkovým stříbrem a zlatem symbolizuje dokonalost, potenci mohutnosti, odkazuje k mystickým významům, k nadčasovosti tvaru navzdory proměně povrchové textury. Vertikalita plastik odvádí naši pozornost k fragmentům bočních oltářů a nástěnným freskám. Vrcholy této pomyslné elipsy tvoří Duha a Schrána, které lze současně považovat za ohniska základního půdorysu stavby. Duha, znamení smlouvy Boha s člověkem, je umístěna v úvodní části lodi. Schrána před hlavním oltářem, jenž je dnes pouhým architektonickým fragmentem s torzy dvou andělů, tvoří ústřední bod celé expozice. Jako by nabádala ke vstupu do vyvýšeného vyprázdněného místa.

Prostor mezi horním ochozem a přízemím ve východní části kostela vkládá do architektonické monumentality lidskou dimenzi. Je v něm instalována pětice Zeithammlových plastik. Červená představuje sugestivní bod, odkazuje totiž současně ke zvýrazněné intenzitě červeného spektra již zmíněné Duhy. Může být symbolem slunce, srdce, jeho estetika připomíná i polychromii gotických Madon. Takovou přidanou doslovnost ale práce Jindřicha Zeithammla nežádají. Kompozici spoluvytváří mj. Štít, vybízející k fyzickému zastavení, současně k duchovnímu postupu, vstřícnosti – navozuje představu oltáře. Autor zde opětovně připomíná Sursum corda, stav pozvednutí srdce, jehož cílem je realizace jednoty. Prostor vybízí k soustředění.

Litomerice_03

Zeithammlův výrazový slovník se pohybuje v modu elementarismu, zpřítomňujícím esenci zpodobovaného, jehož linii v průběhu 20. století spoluvytváří řada osobitých sochařských projevů. V souvislosti s pracemi Jindřicha Zeithammla bývá připomínán Constantin Brancusi se svou myšlenkou prostoty, k níž docházíme, blížíme-li se skutečnému smyslu věcí. Gustav Erhart v této souvislosti charakterizuje Zeithammlův tvůrčí postup jako „úsilí dopátrat se elementární tvarové podstaty předmětného světa“ (2000). Je třeba ale zmínit i Anishe Kapoora – jeho ideu vzájemnosti vnitřního a vnějšího prostoru, jeho zvýznamňování prázdnoty místa. Jindřich Zeithamml tematizuje plnost plastického tvaru, ale i prázdnotu vymezeného prostoru. Gustav Erhart (2000) dále připomíná Plótinovu filozofii, monistickou představu ztotožnění světa smyslového se světem duchovním, v níž dualismus hmoty a ducha ztrácí smysl, neboť uchopitelná věc je zhmotnělou ideou. Zmiňme opět elipsu, geometrický útvar definovaný dvěma ohnisky, jehož každý bod má od obou ohnisek stejný součet vzdáleností. Symbolicky sjednocuje kruh a čtverec. Kromě toho obsahuje vertikalitu – vertikalitu plamene – a „obrazy vertikality nám umožňují vstup do království hodnot“ (Gaston Bachelard, 1997).

Na ochozu v horní sféře architektury míjíme fotografie Lubomíra Fuxy z cyklu Za světem. Prostě zavěšeny bez jakékoliv adjustace stávají se samozřejmou součástí stěny zřetelně poznamenané časem. Monumentalita prostoru kostela na sebe neustále strhává pozornost. Prezentovaný cyklus nabízí pohledy do volné krajiny, které jsou ale za závojem rozostřené dynamické „kresby“. Ta je clonou, skrze niž nahlížíme realitu. Navozuje dojem rychlosti, neustálého pohybu. Statickým bodem je tu autorovo vědomí. Záběr pod mohutnou betonovou architekturou dálnice, teplovod s jeho nosnou konstrukcí, vysoký horizont, jde o krajinu nedalekého okolí.

Litomerice_01

Explicitní dynamismus fotografií Lubomíra Fuxy je protikladný statickému charakteru plastik Jindřicha Zeithammla, implicitní obsah také odpovídá polaritám – opačným; klid a pohyb jako dva aspekty nekonečného. Instalace fotografií společně se sochami stvrzuje samozřejmost takové kombinace, neboť středem zájmu obou médií jsou světlo, prostor, pohyb. Autoři nepovažují za nutné uvádět v instalaci přesné datace svých prací. Fotografický cyklus Za světem pochází z několika posledních let. Časový rozsah prezentovaných děl Jindřicha Zeithammla pokrývá období od 80. let do současnosti a velmi živě připomíná velkorysost a monumentální dimenzi instalace v prostorách pražské Městské knihovny z roku 1995. Možnost prezentovat významově analogický soubor v sakrální architektuře je v tomto případě velmi šťastná.

______________________________________________________________

Jindřich Zeithamml, Lubomír Fuxa: Odtud až na věčnost / kostel Zvěstování Panně Marii, Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích / Litoměřice / 25. 6. – 18. 8. 2014

______________________________________________________________

Fotografie instalace Jindřicha Zeithammla: Martin Polák

Litomerice_02

Komentáře

  1. Výstavu je nutné vidět. Práce Jindřicha Zeithammla jsou samozřejmě kvalitou světového formátu a není potřeba je jakkoliv komentovat. Nemohu se však ubránit hluboké pochybnosti o smyslu, původnosti námětu a kvalitě fotografií Lubomíra Fuxy. Je jistě možné je filozoficky a literárně interpretovat, při jejich zhlédnutí se však tyto interpretace rozplynou a i přes provedení na kvalitním materiálu, bezchybné instalaci v působivém prostoru jsem já osobně viděl jen stokrát opakovaný, nudný fotografický projekt a bez ohledu na to jak dlouho vznikal navíc vypadá jako „ušitý horkou jehlou“.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *