Láhve se sprchovým gelem na samurajském meči

Minulý týden skončila v kasselském museu Fridericianum výstava, která vyprovokovala živé debaty, a která se možná jednou stane - a tomu vše nasvědčuje - historickým mezníkem. Speculation on Anonymous Materials, tak se jmenuje tento první projekt nové ředitelky Fridericiana Susanne Pfeffer, která dříve působila jako kurátorka v berlínském Kunstwerke.

Přímo v názvu výstavy se mísí pojmy, které v poslední době jako vir prorůstají do estetické debaty. Protiřečí si zde slova spekulace a materiál, protože spekulativní myšlení se zabývá pojmy jako je bůh, nekonečno a nebo absolutno, které patří do domény metafyziky. Naproti tomu materiál patří do fyziky. Ale od té doby, co se objevil výraz „spekulativní materialismus“, je vše jinak: materialismus by se neměl uzavírat spekulativnímu myšlení, to aspoň tvrdí francouzský filosof Quentin Meillassoux. A tak se vesele spekuluje - jako v případě této výstavy  - o obrazovém materiálu, který anonymně proudí digitálními sítěmi a o možnostech vzdoru, který se připisuje subversivním akcím takzvaných anonymních hnutí.

Nápadné je, že celá řada v Kasselu vystavených prací této mladé, s počítačem vyrůstající generace se zabývá lidským tělem. Ale ne tělem, které je od dob Emmanuela Kanta definováno jako původ vjemů v určitém časovém a prostorovém kontinuu. Tělo v dílech těchto umělkyň a umělců je stále vnitřně a vnějšně čištěno a modifikováno - tělo samo o sobě se stává objektem optimalizace. Počet prací, ve kterých se objevuje téma minerální vody - plastová flaška s minerální vodou v ruce patří dnes k výzbroji městských jungsterů - nebo různých pleťových čistících prostředků, je ohromující, i když ne vždy přesvědčující. K těmto pracím patří díla Pamely Rosenkranzové, Josh Klina a nebo Timur Si-Qina, který nabodl láhve se sprchovým gelem značky AXE určené pro muže na samurajský meč a nechal jejich obsah vytéct na podlahu, kde se utvořily barevné seschlé louže, jakoby imitující Pollockovy obrazy. Si-Qin je jeden z umělců, kteří se vědomě hlásí k novému filosofickému myšlení a odvolávajíce se na Meillassouxe mluví o „estetice kontingence“, čímž je pro něj něco jako nepřetržitý tok různých materiálů v mezích semi-stabilních struktur.

Mezi další často se objevující motivy patří ruce. Jsou to právě ruce, jejichž prostřednictvím se přes dotykovou obrazovku vstupuje do digitálního prostoru. Například Josh Kline portrétuje své přátele tak, že zobrazuje pomocí 3D-tisku jejich pravou ruku držící oblíbený předmět dotyčné osoby: dózičky s povzbuzujícími pilulkami, mýdlo a....smartphony! V bývalé Jugoslávii narozená Alexandra Domanič reprodukuje pomocí 3D-procesu takzvanou „bělehradskou ruku“, protézu se senzorními schopnostmi, která byla poprvé vyrobena kolem roku 1963 právě v Jugoslávii. Tyto ruce jsou jako fetiše postaveny na sokly nebo na police vědomě připomínající vybavení obchodů Prada. Tváří v tvář těmto fetiš-objektům začínáme tušit, co americký filosof Graham Harman míní takzvanou „object oriented ontology“: My, naše ruce jsou je prostředníci, neboť my už dávno nedominujeme digitálnímu prostoru, v němž se objekty pohybují, množí, mísí a mutují. V post-post-marxistickém smyslu by se tento stav nazýval odcizení, dnes se mluví o desubjektivizaci, a míní se tím, že vztah lidského subjektu k věcem přestává být privilegovaným a stává se jedním z mnoha. Jaké konsekvence ale má odosobněný lidský subjekt pro vnímání světa objektů, který jej obklopuje, na tom se zatím toto nové filosofické myšlení nemůže dohodnout.

Jedním z centrálních témat dnešní doby se zabývá film Warm, Warm,Warm Spring Mouths z roku 2013 od Angličana Eda Atkinse, jednoho z nejoriginálnějších umělců své generace. Jaký dopad na další vývoj řeči a na mimiku obličeje mají počítačem animované lidské hlasy a obličeje? Stane se člověk kódem nebo kód člověkem? O podobné téma jde rakouskému umělci Oliverovi Laricu v jeho animovaném filmu. Kaliforňan Ryan Trecartin, jedna z vycházejících uměleckých hvězd, řeší ve svém filmu tento problém svérázně: zatímco hystericky se chovající protagonisté diskutují o možnosti nechat ve filmu vystoupit koně animovaného ve 3D programu, objeví se před kamerou opravdová kobyla. Animovaný svět se vyznačuje nelidskou podchlazeností. Simon Denny, umělec pocházející z Nového Zélandu a dnes žijící v Berlíně, představuje ve své instalaci „Chronic Fatigue Syndrome Documentary Restoration“ z roku 2011 sestavené z časopisů, televizních dokumentů a vědeckých publikací z 90. let minulého století, fenomén neviditelné ruky, která údajně řídí trh. Tehdy se v anglicky mluvící časti světa rozšířila fáma o viru způsobujícím až klinickou únavu. Najednou se všichni začali obávat této nemoci a to až do chvíle, kdy se ukázalo, že takovýto vir vůbec neexistuje. Imateriální víra se proměnila v materiální fakta.

Samozřejmě že na této výstavě, ve které jde především o sebereflexi přivlastňujících si procesů technologického světa, je přítomna spousta nevyzrálosti a difuznosti. Přesto tato přehlídka prací od více než dvaceti umělkyň a umělců ukazuje jedno jasně: začíná se rýsovat něco, co by se dalo definovat jako revize našeho dosavadního vztahu k objektům a s tím i spojené víry klasické avantgardy, že je možné z ničeho vytvořit něco nového. Ale, buďme upřímní, nebylo to nové - na vzdor všem avantgardistickým zaklínadlům - vždy jenom mutace toho už existujícího?

Noemi Smolik Příspěvek byl původně publikován v časopise Artforum

______________________________________________________________

Speculations on Anonymous Materials / Fridericianum / Kassel / 29. 9. 2013 - 23. 2. 2014