Výtvarná teorie mezi osvobozením a sametem

Na konci listopadu se po dva dny (27. a 28. 11.) na půdě Vysoké školy uměleckoprůmyslové konala konference nesoucí název Mezi Východem a Západem, s podtitulem Jak se v poválečném Československu psalo o výtvarném umění? (zde) Byla výsledkem organizačního úsilí doktorandů teoretického studia VŠUP. Za jejího předchůdce lze pokládat loňskou konferenci Dějiny umění v rozšířeném poli, již rovněž pořádali studenti této školy (zde). Avšak zatímco vloni se konference sestávala výhradně ze studentských příspěvků a konala se mimo město, letos změna místa, účastníci z řad oborových kapacit a důsledná propagace pomohli akci otevřít více navenek. To vše se spolu s atraktivitou tématu zúročilo v množství návštěvníků.

V konferenčním formátu se překvapivě jednalo o první soustavnější pokus zmapovat uměleckou teorii daného údobí. Ze všech 18 příspěvků se jich většina zaobírala dobovou reflexí tvorby současníků. Přestože to název naznačoval, mapování vlivů nebo zhodnocení naší pozice vzhledem k Východu či Západu se nestalo těžištěm referátů, ačkoli by zasloužilo více pozornosti. Tematické sekce za sebou v průběhu obou dnů šly zhruba chronologicky – od poválečných let po roky osmdesáté.

Úvodní blok byl věnován roli marxismu v dobovém dějepise umění. Téma pro mnohé nepříjemné, jelikož si s sebou nese negativní konotace z doby před sametovou revolucí; zároveň téma navýsost potřebné, jelikož marxistické myšlení bylo a je ve světovém měřítku vlivné. Trefným přirovnáním marxismu v českých dějinách umění k Punkvě zahájila sekci Milena Bartlová. S lokalizací marxismu se to má podobně nejasně jako se zmíněnou ponornou řekou – lze o něm vůbec v dějepise umění dané doby hovořit? Západní kunsthistorie čítala a čítá nemálo důležitých osobností tohoto zaměření (mj. Meyer Schapiro, T. J. Clark). V českém prostředí druhé poloviny 20. století se však dle Bartlové v praxi projevovaly spíše stalinismus spolu s marxismem-leninismem, a nedeformovaný marxistický přístup, který by šlo charakterizovat jako typ sociálních dějiny umění, se na uměleckohistorickém poli neprosadil. Jako marxistické dějiny umění byla namísto toho z pragmatických důvodů deklarována od 60. let převládající ikonologie ovlivněná myšlením Maxe Dvořáka. Bartlovou to přivedlo k tázání, co absence tohoto přístupu znamená pro nynější stav oboru a jeho postavení ve světě.

V návaznosti na Bartlovou vystoupil Rostislav Švácha. I on načrtl na několika příkladech uplatnění marxistického pojetí u nás (Malířství doby husitské Pavla Kropáčka nebo Malířství XVII. století v Čechách Jaromíra Neumanna). Švácha, autor studie z r. 1987 zabývající se marxismem v české kunsthistorii v Kapitolách z českého dějepisu umění, tehdy krom jiného napsal, že „Ze svého kapitálu má náš marxistický dějepis umění sepsáno jen několik kapitol.“ Za právoplatnost marxistického přístupu se ve shodě s Bartlovou postavil i během následné diskuze. Té předcházel referát Jana Ivanegy o Ivanu Neumannovi a jeho vztahu k marxismu.

Příspěvky Pavlíny Morganové a Tomáše Pospěcha zazněly v ne zcela přiléhavě pojmenovaném bloku „Dějiny umění v době stalinismu“ (období stalinismu příspěvky překračovaly). Morganová se věnovala mapování dvou zlomových momentů ve vztahu našeho umění k Východu a Západu – bezprostředně poválečným rokům, kdy Českou republiku ještě lze vnímat jako součást západního kulturního okruhu (dotkla se sporného přijetí výstavy sovětských umělců), a polistopadovému stavu spojenému se snahou o znovu začlenění. Svůj popis těchto historických situací aktualizovala otázkou, zda je české umění součástí západních dějin umění. O její zodpovězení se však v konferenčních příspěvcích pokusil málokdo. Poukazuje to snad na její dnešní nepodstatnost?

Na půdorysu 40. a 50. let sledoval ve svém referátu Tomáš Pospěch dobové požadavky na různé způsoby služebnosti, kterým bylo toto médium v průběhu dvou dekád vystaveno. Skrze přirovnání fotografie v názvu příspěvku k různým rolím (vojačka, služka, pionýrka a lazebnice) se snažil postihnout její charakter. Pospěch vystoupení uvodil tezí, že k prosazení socialistického realismu v první půli 50. let bylo vytvářeno podhoubí v požadavcích angažovanosti umění, jež začínají už koncem 30. let a vrcholí v další dekádě. Postupně se pak věnoval vlastivědné fotografii s její nacionální povahou, prosazování teorie socialistického realismu zdůrazňující téma a srozumitelnost, a druhé polovině 50. let, která vedle uvolnění a rozvoje amatérské fotky opět přinesla polemiky, zda fotografie vůbec uměním je.

V sekci zaměřené na poválečný vztah k modernismu zazněl mj. příspěvek Vojtěcha Lahody o Jiřím Kotalíkovi a jeho rané stati z r. 1947 věnované dějinám české moderní malby otištěné v časopise Československo. Přínos Kotalíkova pokusu spočíval v začlenění solitérů do uměleckého vývoje (Jan Benda, Bedřich Vaníček, Zdeněk Rykr), na druhé straně autor v syntéze vynechal ženské malířky (vyjma Toyen) a vlivem dobové situace i německé umělce. Program prvního dne zakončil blok týkající se poválečného surrealismu.

Druhý konferenční den začala Martina Pachmanová. Na díle nejznámějšího českého teoretika druhé poloviny 20. století Jindřicha Chalupeckého se jala ilustrovat nepronikání či snad zamlčování západního feministického umění v Československu. Spíš než nedostatek informací zde hrála roli názorová předpojatost. Chalupecký se řadil k nemnoha teoretikům, kteří se umění žen věnovali; zároveň odmítal feminismus, jejž bral, stejně jako teorii obecně, coby manipulaci zvnějšku a hrozbu umělecké autenticitě. Pachmanová mlčení výborně zorientovaného autora vyložila jako jeho snahu ochránit zdejší umělkyně před radikalismem západních kolegyň ve jménu čistoty umění. Ač sám oceňoval tuto apolitičnost, Pachmanová na úryvku Chalupeckého textu plného jungiánského archetypálního uvažování poukázala, že i v jeho přemýšlení se ženské ukazuje jako „politická či dokonce revoluční síla“ (cituji M. Pachmanovou), byť ne taková, která usiluje o ničení patriarchátu.

Impulsům fenomenologie se věnoval blok, v němž Jan Wollner rekonstruoval a sledoval soukromou diskuzi o prostoru mezi Janem Patočkou a historikem umění Václavem Richterem probíhající od začátku 60. let. Tímto tématem se dobově nezaobírali sami (např. o prostoru v sochařství se vyjadřovali Jiří Padrta nebo Petr Wittlich). Jejich názorová výměna však probíhala mimo ustálené platformy. Ozvukem, který se dočkal uveřejnění, se stala Patočkova studie Prostor a jeho problematika, Richterovi věnovaná. Vedle obou zmíněných se tyto názory dotkly rovněž Richterovy žačky, začínající spisovatelky, Věry Linhartové. Po samotném obsahu latentní debaty a naznačení jejího vlivu na umění Wollner na závěr přeformuloval podtitul konference do znění „Jak se nepsalo o dějinách umění?“ s inspirativním poukazem na potřebu rekonstruování takovýchto myšlenkových výměn, které nebyly napsány, ale spíše distribuovány tichou poštou, a přesto jsou relevantní. Následující sekce pak tematizovala slovenský konceptualismus.

Nejblíže k současnosti se dostal finální blok „Postmoderna“. K posledním přispěvatelům patřil Josef Ledvina. Zaměřil se na rozpory v charakteristikách postmoderního umění během 80. let u nás. Ledvina si inkoherencí všiml už v Loučení s modernismem manželů Ševčíkových z r. 1985. Dalšími navzájem spornými výklady tehdy přispěli ale i Josef Kroutvor, Jan Kříž nebo Egon Bondy. Ledvina shledal, že definicí tohoto pojmu s tolika konfliktními vymezeními se zdá být právě spor samotný než jeho syntéza.

Konference jako celek se vydařila. Některé příspěvky by pochopitelně zasloužily větší prostor, stejně tak jako diskuze po nich, které se mnohdy živě rozproudily a dobře obrážely podnětnost či spornost vystoupení. Jako určitý nedostatek lze vnímat omezení na oblast volného umění. Přestože v konferenčním call for papers byly mezi tématy uvedeny design i architektura, ve výsledku se jim nikdo nevěnoval. Obdobně by režimně poplatná teorie vyžadovala silnější reflexi. Ale pro obsažení vytyčeného tématu v úplnosti samozřejmě nejsou dva dny dostatečné. I tak bylo nastíněno a otevřeno množství přitažlivých problémů, z nichž jsem se část pokusil zprostředkovat. Vybrané příspěvky by měly být v budoucnu otištěny v Sešitech pro umění, teorii a příbuzné zóny.