Skutečně současné britské umění

„Výběr děl je velmi živý, inteligentní a originální,“ glosuje výstavu letošních finalistů nejprestižnější světové výtvarné ceny Turner Prize anglický list The Guardian. Po zhlédnutí výstavy není možné s ním nesouhlasit. Navíc se chtě nechtě hned nabízí srovnání s tím, co Galerie hlavního města Prahy prezentovala tento rok jako současné britské umění na výstavě London Twelve. Rozdílů je totiž nemálo.

Finalisty Turner Prize jsou Paul Noble, Luke Fowler, Elizabeth Price a Spartacus Chetwynd. Hned po prvním projití výstavy překvapí škála témat, kterými se umělci zabývají. Těžko se mezi nimi hledá společná linka, ale to ani není třeba. Dvě ženy a dva muži. Kresba, film, video a performance.

Paul Noble zůstává jediný z celé čtveřice formálně klasický - na papíře velkých formátů vytváří drobnou a detailní kresbou složité konstrukce a imaginární světy. Rozhodně nejde jen o um kresby, Nobleovy paláce, kde nikdo nežije a čas neexistuje nabízí mnohovrstevnaté čtění. Zdánlivý řád měst nabourávají banální a matoucí nápisy, které určují tvary a shluk budov. Vzniká tak nečekaná aluze na středověká iluminovaná písma. Nobleovy domy jsou však prázdné a prostor kolem nich narušují naivní organické skulptury, jež na výstavě přerostly i do svých trojrozměrných mramorových realizací, ne příliš vzdálených od soch Henryho Moorea.

Paul Noble

Luke Fowler může svou přítomností na výstavě trochu překvapit. Ke zhlédnutí jeho filmu All Divided Selves z roku 2011 potřebujete téměř hodinu a půl a ani to nestačí ke komplexnímu pochopení zpracovaného tématu. Film je totiž již třetím snímkem z trilogie, v níž se umělec zabývá myšlenkami a odkazem skotského psychiatra Ronalda Davida Lainga. Nevýhodou může být právě délka filmu, a taky neznalost Laingovy práce. Kontroverzní postavu tzv. „anti-psychiatrického hnutí“ z 60. let představuje Fowler v efektivně sestříhaných dobových záběrech a rozhovorech, Laingův přístup však neanalyzuje, spíše na něj vrhá nové světlo. Přestože nelze mluvit o tradičním dokumentu, film se i v galerijním prostředí jeví poměrně nestravitelně. Kromě toho doprovází projekci ještě prezentace Fowlerových fotografií, na kterých umělec dokumentuje svůj každodenní život.

Luke Fowler

Na druhou stranu video od Elizabeth Price umí vtáhnout diváka do děje poměrně snadno, ačkoliv se zpočátku také může zmateně ptát, na co se to vůbec dívá. The Woolworths Choir of 1979 začíná prezentací chrámového chóru a jeho částí a vyjmenovává složité názvy všech možných architektonických prvků. Co zprvu vypadá jako lekce z dějin umění, se pomalu přesune do historie, konkrétně do roku 1979, kdy ve čtvrti Woolworth v Manchesteru vyhořel obchod s nábytkem a při požáru zemřelo 10 lidí. Video tvoří rychlé střihy s téměř nulovým zvukem, doprovází jej pouze stále se opakující nápisy. Celé tempo je neklidně přitažlivé a divák neví, jestli se kouká na vizuální báseň nebo na technickou hříčku s cynickým podtextem.

Elizabeth Price

Spartacus Chetwynd reprezentuje projekt Odd Man Out, charakteristický pro celou její tvorbu. Chetwynd vymýšlí bizarní divadelní inscenace, kde konfrontuje diváky se živými herci oblečenými do podivných, fantaskních a ošklivých kostýmů. Herci jsou ponecháni radostné improvizaci, která často kolísá mezi performancí a spektakulární show. V představení míchá populární i intelektuální zdroje inspirace, a vytváří tak prostředí plné absurdního humoru, které svou naivitou a amatérstvím má bojovat proti rostoucí profesionalizaci světa umění.

Spartacus Chetwynd

Jakkoliv kontroverzní se výběr poroty Turner Prize může zdát, přesto vypovídá o bohatší a promyšlenější koncepci, než která byla k vidění na letošní výstavě současného britského umění London Twelve v Domě U Kamenného zvonu. Díla finalistů vypráví o velmi složitých a interních problémech, která nejsou patrná zvnějšku, ale je třeba s nimi strávit spoustu času, aby mohla být pochopena. Spíše než o formální záležitosti jde o hledání nových cest umění, nových světů plných skryté kritiky a jemného humoru. Zprvu velmi těžko přístupná díla tak nakonec nabízejí více vrstev než blyštivý zájem jednoho kurátora.

Finalisté Turner Prize prezentují svá díla v Tate Britain, kromě velkorysé propagace v televizi (Channel 4), o které se tuzemským Chalupářům může jenom zdát, nabízí galerie na výstavě výborné doprovodné texty vztahující se k jednotlivým umělcům. Ve výstavních sálech doprovází instalace vždy několik odstavců o výtvarníkovi a o vystaveném díle, což je zejména pro tápající, kteří slyší jména umělců poprvé, výborná pomůcka pro zorientování. (Což je možná právě ta část, která v Praze nejvíc chyběla.) Nelze se ještě nezmínit o katalozích, které si můžete na místě prohlížet, či o videích, kde samotní finalisté stručně a výstižně vyprávějí o své práci. Na konci výstavy čeká na návštěvníky ještě veliká tabule, kde může kdokoliv zanechat svůj názor. Podle lístků je velikým favoritem letošní Turner Prize Paul Noble, kdo však opravdu nakonec cenu obdrží, rozhoduje mezinárodní porota, jež svůj verdikt vynese na slavnostním večeru 3. prosince.

______________________________________________________________

Turner Prize 2012 / Tate Modern / Londýn / 2. 10. 2012 - 6. 1. 2013