Výzva proti nulové mzdě

Umělci a v menší míře i kurátoři se v galeriích financovaných z veřejných rozpočtů pravidelně setkávají s tím, že za práci na výstavách nedostávají honorář. Na tuto praxi poprvé veřejně upozornili Jiří Ptáček, Tereza Stejskalová a Pavel Sterec v článku Nulová mzda publikovaném v A2 (zde). Právě Sterec a Stejskalová se společně se skupinou dalších umělců a kurátorů stali iniciátory dopisu, který v pondělí 20. 8. 2012 rozeslali představitelům institucí, jichž se problém s vyplácením honorářů týká. Aktivitu je možné podpořit zasláním svého jména a profese na emalivou adresu vyzvaprotinulovemzde@gmail.com, komtletní seznam umělců a kurátorů, kteří se k výzvě připojili zde.

Komu: představitelům kulturních příspěvkových organizací, státních, krajských a městských galeriích a center současného umění financovaných z veřejných rozpočtů

Věc: Chceme upozornit na neochotu institucí platit honoráře umělcům a dalším kulturním producentům, například kurátorům „na volné noze“. V této výzvě chceme připomenout důsledky takového konání a vyzýváme vás, abyste změnili svůj přístup k těm, bez jejichž spolupráce by nebylo možné vytvářet a realizovat kulturní program, kvůli němuž jsou kulturní instituce zřizovány.

Pokud umělcům/umělkyním neplatíte honorář (nemluvě o tom, že v některých případech ani nepřispíváte na produkci uměleckého díla), je to výraz hluboké neúcty k hodinám, dnům či měsícům práce, jež vyústila ve výstavu či kulturní program. Odmítáte tím zároveň nést odpovědnost za životní podmínky kulturního producenta, jehož práce legitimizuje existenci vaší instituce. Přesouváte ji na někoho jiného, především na autora/autorku, uměleckou komunitu, rodinné příslušníky či komerční sektor. Své zaměstnance přitom oceňujete stejně jako všechny ostatní, kteří se na výstavě či projektu podílí (grafické designéry, kustody, veškeré externí služby atd.). Klademe si proto otázku - proč jsou umělci a umělkyně (a někdy i kurátoři či kurátorky) jediní lidé z dlouhé řady dodavatelů prací a služeb, kteří honorář nedostávají? Vždyť bez nich by primární služba, kvůli níž je galerie zřizována z veřejných zdrojů, zůstala nenaplněna a prostor galerie by zůstal prázdný. Činnost institucí závisí na čilé umělecké scéně, jejich zájem i podpora by se měly přirozeně týkat i životních podmínek těch, kteří ji vytvářejí.

Možná se domníváte, že vystavením uměleckého díla přispíváte k autorově viditelnosti, zvyšujete tak jeho cenu na trhu a právě tím jej odměňujete. Rádi bychom poukázali na skutečnost, že galerie a muzea výtvarného umění byla od svého vzniku součástí veřejného prostoru. Jako taková aspirují na společenskou relevantnost, která se nevyčerpává zdaněním cen za prodaná umělecká díla. Tak jako jiné veřejné statky i ty umělecké vyžadují institucionální podhoubí pro tvorbu, prezentaci i kritickou recepci. Mělo by pak být samozřejmé, že všechny složky podílející se na tvorbě, prezentaci a recepci umění v galeriích financovaných z veřejných prostředků najdou své místo v alokaci financí určených na spravování těchto institucí.

Galerijní instituce nejsou reklamním prostorem udělujícím umělci komerční „rating“ za peníze daňových poplatníků. Umělec a kulturní producent není podnikatel ani spekulant. Neinvestuje do nejistého zisku v budoucnosti. Jeho či její práce je důvodem, proč veřejnost instituce navštěvuje a to bez ohledu na to, co se s ní stane v budoucnosti. Zneužíváte skutečnosti, že tu existuje stále se doplňující řada umělců, kteří jsou ochotni uvěřit příslibům symbolického či finančního zisku a na úvěr znovu naplnit výstavní prostor vaší instituce.

Je rovněž nutné vzít v potaz, že umění se v posledních letech proměnilo a s ním i postavení galerijní instituce. Umělec již delší dobu netvoří jen artefakty v soukromí svého ateliéru. Dnes je to právě instituce, která stimuluje uměleckou tvorbu a podstatným způsobem se na ní podílí (např. kurátorským zadáním). Některá díla dokonce existují pouze v časoprostoru výstavy a v komunikaci s návštěvníkem, jsou nepřenosnou (a neprodejnou) kvalitou. České instituce se musí také s touto tendencí umělecké tvorby, jež se objevila v posledních padesáti letech, adekvátně vyrovnat a aktivně na ni reagovat – a ne se stavět do pasivně agresivní pozice nezájmu, neúčasti a neporozumění.

Umělec či kurátor na volné noze je pro vás rovnocenným partnerem, mělo by tedy být samozřejmé, že finanční i jiné podmínky výstavy či projektu jsou transparentní a předem jasně stanovené.

Můžete namítnout, že v čase úsporných opatření mají instituce omezený rozpočet. Ale ani když omezený nebyl, nejednali jste jinak. A je to právě v době krize, kdy je zřetelné, že by galerijní instituce měly přehodnotit své priority, přestat parazitovat na voluntarismu umělců, kurátorů a jimi vytvořených strukturách a začít umění podporovat – nikoliv mu jen poskytovat dočasný prostor pro vystavení.

Hynek Alt, umělec Zbyněk Baladrán, umělec Jan Haubelt, umělec Vít Havránek, kurátor Václav Magid, umělec a kurátor Pavla Sceranková, umělkyně Jiří Skála, umělec Jakub Stejskal, teoretik Tereza Stejskalová, kurátorka Pavel Sterec, umělec Tomáš Svoboda, umělec Jiří Thýn, umělec Tomáš Uhnák, umělec Aleksandra Vajd, umělkyně Dušan Zahoranský, umělec a kurátor