Číhat za rohem

V Galerii Jiřího Švestky teď čeká překvapení zvláště toho, kdo její výstavní prostory již někdy navštívil. Na začátku se ještě stihne návštěvník nadechnout − první místnost odpovídá očekávání − ale hned vzápětí je vtažen do světa umělecké dvojice Jiřího Franty a Davida Böhma. Stačilo několik dřevěných desek a místo volných světlých pokojů se ocitne uvnitř spletitého bludiště.

Tím že umělci upravili prostor galerie k obrazu svému, dosáhli jediného komplexního díla, kterým je výstava samotná. Kresby a videa působí jen jako doplňky či drobná zastavení na dlouhé a úzké cestě labyrintem, přičemž jednotlivé kresby reagují na pozměněný prostor, hrají si s ním a efektivně znejišťují návštěvníka. A to třeba tak, že se na nich dané téma opakuje či zmnožuje. Krom toho jsou některé kresby vyjmuty z jakýchkoliv konvencí, rozlézají se po stěnách, jsou vyvěšeny tak, aby byla vidět i zadní strana, nebo se přizpůsobují rohům v místnosti.

Výstavu však netvoří opravdový labyrint. Popravdě je to úzká cesta, která vede návštěvníka určitou trasou, ze které není kam uhnout. Jsme vtaženi do děje, jež probíhá právě v tu chvíli, kdy výstavu procházíme. Jsme již více účastníci, než diváci. Zároveň jsme ale do prostoru natolik zapojeni, že nemůžeme celou výstavu obsáhnout v celku. Nemůžeme se podívat z odstupu. Jsme donuceni projít určitou konkrétní cestu, a to dvakrát, pokud se chceme dostat ven, protože jiná cesta zpět nevede.

Hned na začátku se potkáme se zapeklitým oříškem. V místnosti uvidíme středně velikou kresbu, kterou si můžeme detailně prohlédnout. Po chvíli ale zjistíme, že kresba visí na stěně, která rozděluje místnost na dvě části. Ta zadní je velmi úzká a je v ní instalována kresba na rozměrném papíře. Pokud by divák chtěl poodstoupit a prohlédnout si tuto kresbu celou, nemá kam. Je to stejná kresba jako ta předtím? Podobná určitě je, ale v detailech se liší. Proč si ji nemůžeme prohlédnout celou? A co vůbec znázorňuje? Jsou na ní znázorněny drobné postavičky stavebníků, kteří se proplétají změtí zvláštních konstrukcí. Osoby stavby staví nebo bourají? Cestu také občas zkříží temná místnost, ve které tušíme na stěně kresbu, ale nemůžeme si ji prohlédnout. Nezbývá nám však nic jiného, než do tmy vejít.

Podobný princip výstavy, která fyzicky útočí na návštěvníka, avšak vydatněji, používal na konci 60. let Bruce Nauman. Vytvářel klaustrofobické koridory, které vyvolávaly silné fyzické sebeuvědomění a evokovaly nepříjemné uzamčené prostory. O to ale snad ani Frantovi s Böhmem nešlo. Hlavním cílem − podle mého − je zapojení návštěvníka do hry a vytváření úzkého vztahu mezí ním a dílem. Ostatně tento princip stejně tak jako znesnadňování komplexního pohledu na celou expozici použila autorská dvojice Franta a Böhm již při své první účasti ve finále Ceny Jindřicha Chalupeckého v roce 2009. Nápisy na stěně si mohli návštěvníci přečíst pouze za pomoci speciálních baterek, které osvítily vždy pouze část, nikdy ne celou stěnu. O rok později si zase na video záznamech pohrávali s náhodností: nechali za sebe například malovat vítr, jež pohupoval větvemi se štětci. Jindy za výtvarníky maloval na stěnu bagr (Karlin Studios 2010) nebo motorky. Je zjevné, že konečný vzhled takovéhoto díla není důležitý. Zásadním je onen proces, kdy se samotná malba stává performancí a výtvarníci spíše vymýšlejí koncept, než aby se sami stali přímými účastníky akce...

Performance často zůstávají zaznamenány ve formě videí, co však bude s výstavou v Galerii Jiří Švestka po jejím skončení? Nelze ji celou zdokumentovat, nelze ji znova zopakovat na jiném místě, jedná se o nepřenosnou záležitost. Dílo bude zbořeno a pomíjivosti bude učiněno zadost. Zůstanou jen kresby, které vytržené z kontextu budou jen prázdně ležet nebo viset v prostoru. I to je důvod, proč se vypravit do Galerie Jiřího Švestky a nechat se unášet přitažlivými komiksovými kresbami světů, ve kterých vládnou vlastní zákonitosti a panuje mírný chaos. Můžeme se zde bavit důmyslnými videi, na kterých se Franta a Böhm vyrovnávají s různými možnostmi kresby. Anebo se můžeme jen tak procházet úzkou uličkou a z čisté dětské radosti se bavit zajímavým prostorem, číhat za rohem a bafat na ostatní návštěvníky.

______________________________________________________________

Jiri Franta, David Böhm: ECHOLOG / Galerie Jiří Švestka / Praha / 4. 4. - 12. 5, 2012

 

 

 

Anna Remešová | Vystudovala teorii a dějiny moderního a současného umění na UMPRUM a byla členkou Ateliéru bez vedoucího. V letech 2019 - 2022 působila jako šéfredaktorka Artalku, do roku 2023 jako jeho redaktorka. Aktuálně se jako doktorandka na AVU věnuje výzkumu Náprstkova muzea v Praze.