Bolf je stále lepší

V Galerii Rudolfinum byla 6. května 2009 zahájena výstava Spodní proud představující díla čtyř českých a německých umělců: Jiřího Straky, Martina Edera, Jonathana Meese a Josefa Bolfa. S výběrem autorů, pro něž má být pojícím prvkem rok narození, akcent na nadsázku a ironii a cit pro práci s kýčem, lze polemizovat. Otázka proč zrovna tito čtyři zůstává po návštěvě výstavy nezodpovězená, či zodpovězená jen na základě pokulhávajícího vysvětlení. Jenže po shlédnutí děl Josefa Bolfa lze na tento nedostatek vlastně zapomenout.

Každému z vystavujících umělců je věnován jeden ze sálů Rudolfina a to v pořadí, ve kterém jsou jejich jména uvedena výše. Český umělec Jiří Straka žijící v Číně překvapí monumentalitou papírů, na které maluje pomocí čínské tušové techniky. S Němcem Martinem Ederem je problém. Realistickým způsobem maluje kočičky, nahé dívky a nahé dívky s kočičkami. Obdivuji všechny, kteří v jeho dílech vidí něco jiného než porno a kýč, mě se to nepovedlo. Další příslušník německé národnosti Jonathan Meese vystavuje v Galerii Rudolfinum své sochařské fantómy, postavy z jiných sci-fi světů.

Nad díla všech prezentovaných umělců však vyčnívá tvorba Josefa Bolfa. Lze litovat jen toho, že mu byla přidělena poslední místnost, která nejen svými rozměry nedosahuje na sály předchozí, ale také si v ní nelze nikde sednout a Bolfova plátna v klidu vychutnat. Poté, co byl Josef Bolf v roce 2005 nominován na Cenu Jindřicha Chalupeckého a co vloni jeho video zazářilo na 6. Bienále mladého umění v Domě U Kamenného zvonu, přichází s unikátním projektem, který je ještě lepší, než jeho dosavadní tvorba.

Podobně jako Eva Koťátková při tvorbě cyklu Cesta do školy, který prezentovala Galerie Václava Špály, si Bolf zvolil za téma prostředí základní školy. Té, kterou ze sídlišť zná většina žáků narozených v sedmdesátých letech, a která svoji unifikovaností a dílem i unifikovaností režimu dává pocit, že jsme studovali na jedné základce, ať již to bylo v Praze, Brně či jiném koutě republiky. Bolf vytahuje na povrch všemi sdílené děsivé vzpomínky na školní lavice, potlačovaný strach z učitelů (kteří však v jeho plátnech nejsou přímo přítomni), spolužáků, ale i z budovy samotné. Skvělou volbu tématu doprovází zvláštní technologie: kombinace olejomalby s tuší a voskovkami, což dodává obrazům těžko popsatelnou strukturu. Přestože Josefa Bolfa lze stále ještě řadit k mladé generaci, ukazuje, že má na to, aby jeho díla zaplnila Rudolfinum celé.

Výstava potrvá do 16. srpna 2009.