Vrátit se do klubu a zase odejít

V posledních pár letech se na české kulturní scéně objevilo hned několik pokusů o propojení klubové scény a světa vizuálního umění. Po projektech Club as a Shelter nebo Elektrosalon se dalšího průniku dočkaly zmíněné oblasti v podobě letošního ročníku festivalu performance pořádaného iniciativou tranzit, který tentokrát nesl podtitul „Odejít znamená vrátit se jinudy“. Oproti prvně jmenovaným počinům, které usilovaly spíše o galerijní zarámování tvorby vznikající v prostředí rave kultury, se tentokrát pomyslný směr obrátil a do prostředí klubu byli přizváni autorky a autoři pohybující se na poli umění převážně vizuálního. A i přes několik nesporně nosných okamžiků událost opět obnažila rizika s podobnými kroky spojená.

Jak bylo v úvodu naznačeno, akce navázala na první ročník festivalu, který se loni na ploše dvou dnů odehrál s podtitulem „Všichni jsme emotivní“ v prostorách Divadla X10. Kurátorská koncepce letošní edice byla svěřena umělci a kurátoru Františku Feketemu, přičemž výchozím středobodem celého dne se měly stát „tělesné, smyslové a politické aspekty střetu dvou paralelních sfér městské kultury: současného umění a klubové hudby a jejich možnosti i limity“. Tisková zpráva události byla uvedena proklamativním prohlášením, že „klub je novou bílou kostkou“. A právě rozhodnutí uspořádat letošní ročník v prostorách Ankali se nakonec pro vyznění akce ukázalo jako zcela zásadní.

Strategie uspořádat festival performance v místě, které za běžných okolností slouží hudbě a tanci, se jeví jako logický krok – ostatně v „negalerijním“ prostředí se odehrál již první festivalový ročník. Jako stěžejní se ovšem s odstupem jeví skutečnost, že se tentokrát nejednalo o prostor víceméně soudržný a jednotný (jako tomu bylo v případě loňského dějiště), ale o místo s mnohem členitějším rozvržením. To se do vyznění události promítlo hned na několika úrovních: Tu patrně nejvýraznější představovalo rozšíření obvyklého časového rozprostření akce o nezanedbatelné rozptýlení z hlediska prostoru. Podpořil jej i fakt, že většina projektů námětově i formálně vycházela ze svérázné povahy klubového prostředí, přičemž tak mnohdy činily s dávkou subtilní podvratnosti.

To byl mimo jiné případ Jonáše Strouhala, jenž nechal napříč prostory operovat skupinku falešných příslušníků ostrahy. Mírná odchýlení od standardních postupů, jimiž se jednotliví aktéři na festivalu prezentovali – ať už se jednalo o důvěrně působící poptávání zapalovače mezi návštěvnictvem, či loupání uvařeného vejce na baru –, nenápadným, ale úsměvným způsobem znejišťovala exponovanou instituci klubové security. Fenomén kontroly, s prostředím klubového „safe-space“ neodmyslitelně spjatý, se ve svém příspěvku rozhodl rozvíjet rovněž Vojtěch Fröhlich. Ten ke svému projektu přizval pro změnu několik doktorek a doktorů a pasoval je do pozic „face-checkerů“. Návštěvnice a návštěvníci tak byli před vstupem do určitých částí klubu podrobeni nikoliv obvyklému posouzení způsobilosti nenarušovat bezpečný prostor klubu, ale skutečně „předoperačnímu“ lékařskému vyšetření dotazníkové povahy.

Jiným způsobem na motivy klubového prostředí reagovala další ze zastoupeného autorstva – umělkyně Sláva Sobotovičová. Jeden z leitmotivů své tvorby, práci s osobní i kolektivní pamětí, obohatila o rovinu mezigeneračního dialogu. Seniorka v rámci působivé scénografie předčítala za přítomnosti náhodně příchozích útržky z textů zachycující výjevy z nočního klubového života.

S pamětí a přesunem v rámci svého příspěvku zacházela i výtvarnice Sráč Sam, jež u příležitosti festivalu ohlásila performativní křest českého překladu knihy Dusivá místa americké feministické spisovatelky, aktivistky a umělkyně Shulamith Firestone (titul navíc Sráč Sam obohatila i svými ilustracemi). Přihlížející byli v průběhu večera vyzváni, aby při aktu vyřčené statementy rozšiřovali o vlastní prohlášení skrze „pájení“ do na místě rozprostřených koberců.

Variací na zavedenější happeningové žánry, jakými je vaření, respektive masáž, se na akci pro změnu představili kurátor, kuchař, performer a edukátor Tomek Pawłowski-Jarmołajew, potažmo členové a členky kolektivu Glory Affairs. V obou případech však jmenované autorky a autoři ozvláštnili zmíněné schéma o nové rozměry. Pawłovski-Jarmołajew u příležitosti své kuchařské intervence přetvořil jednu z částí klubu v mimořádně útulný prostor pro konzumující, čímž zprostředkoval průběžně se odehrávající samovolný happening. Kolektiv Glory Affairs zase návštěvnictvu nabídl originální objednávkový systém s širokou škálou na míru koncipovaných fyzioterapeutických služeb.

I přes festivalový formát a náznak dramaturgické linie přeci jen události při zvoleném počtu vystupujících scházelo sevřenější kurátorské uchopení. Zmíněná rozprostřenost jednotlivých výstupů ještě umocněná o tekutou a místy značně subtilní povahu probíhajících happeningů sice přirozeně směřovala k tázání po hranicích mezi performance a „běžným“ děním a jejich možným zpochybňováním, daleko za hranice jejich nastínění se však už nevydala.

Nenápadnost (jakkoliv zamýšlená a místy významotvorná) většiny intervencí ve spletitých a velmi výrazných prostorách bývalé vršovické továrny na mýdlo zkrátka možná až příliš zapadla. A přestože odejmutí institucionálního rámce v podobě čtyř galerijních stěn může skutečně podněcovat k přehodnocování toho, jak vnímáme nejen performativní umění, ale i klubové prostředí, nelze se nakonec ubránit dojmu, že prostor jako takový tentokrát umělecký zážitek zcela upozadil. Dost možná největším happeningem se tak stalo setkání festivalových příznivců, kterých i díky masivnímu promu dorazily nakonec stovky. Otázkou ale zůstává, jestli je takový výsledek dostačující a jestli spíše než o proměnění se v důsledku zakoušení klubového prostoru není na místě hovořit spíše „jen“ o pohlcení.

 

3C 273, AXT, Glory Affairs, Jonáš Strouhal, Martyyna, Sláva Sobotovičová, Sráč Sam, Tomek Pawłowski-Jarmołajev, Tot Onyx, Vojtěch Fröhlich / Odejít znamená vrátit se jinudy / kurátor: František Fekete a tranzit.cz / Ankali / Praha / 13.–14. 12. 2023

Foto: Tereza Havlínková