Skrze stín do světla

Žil byl jeden mladík, kterého jednoho dne opustil jeho stín. Dlouhé roky žil bez stínu, který mu ani moc nechyběl, a soustředěně studoval a bádal, jen uspět se mu nedařilo, jeho texty o dobru a kráse nikoho nezajímaly. Po mnoha letech, když už byl z mladíka učenec ve středních letech, se k němu jeho Stín vrátil. Zesílil mezitím, nabyl lidské podoby a úspěch se mu rozhodně nevyhýbal. Vyzval proto učence, aby s ním odjel do lázní, s tím, že doprovodí-li ho v roli stínu, hradí všechny výdaje. Učenec nakonec souhlasil a stal se tak stínem svého Stínu. V lázních se seznámili s jednou princeznou a Stín se s ní dokonce zasnoubil. Odcestovali do princezniny země, kde měl učenec v roli stínu setrvat po zbytek života. To už na něj ale bylo příliš, odmítl se na klamu dále podílet a začal prohlašovat, že to on je člověkem a že Stín je pouhým stínem. Princezna však příliš důvěřovala svému snoubenci a učence – jako pomatený stín – nechala popravit.

Na instagramovém účtu cloudy_babies se první příspěvek objevil před šesti a půl lety. K upoutávkám a vějičkám se postupně skutečně přidal i obsah a Marie Tučková s Evou Rybářovou začaly vystupovat a vystavovat jako dvojice návštěvnic, které na naši planetu zavítaly z jiných koutů vesmíru. Galaktický pop doprovázela propracovaná sebeprezentace – mladé a atraktivní mimozemšťanky se nám představovaly na trendy fotografiích, v textech referujících o jejich počinech se opakovaně skloňovala sebestylizace, konstrukce alter ega i kritika marketingu a selfproma na sociálních sítích. V písni Darker Matter z roku 2021 poloha naivních návštěvnic postupně slábla. Dívky z nebes se na Zemi začínaly zabydlovat a při pozorování planety a jejího obyvatelstva se k jejich původní zvědavosti a nadšení přidával stesk a soucit. O rok později, na výstavě v rotterdamské galerii Joey Ramone, bylo jejich sepětí se Zemí dokonáno. Zabydlely se a mezi zbytky vlastního vesmírného plavidla přemítaly o tom, co konstruuje domov a kdy můžeme říct, že „někam patříme“.

Na jejich aktuální výstavě v pražském NoDu už byste po troskách vesmírné lodi i trendy fotografiích pátrali marně. Zároveň rozhodně nejde o radikální rozchod s dosavadní tvorbou, znovu se zde objevuje kovový strom, který spolu se skleněnými bublinami a „stínovými“ siluetami vyvedenými tužkou na zdi provazuje A Shadow s rotterdamskou výstavou Cloudy Babies. Chybí však veškeré odkazy k mimozemskému původu intergalaktických cestovatelek a původní role alter eg se vytrácí, nebo se alespoň stává méně zřetelnou.

Hlavní část aktuální výstavy tvoří nový fotografický cyklus, jehož dvě zrcadlové linie vyprávějí příběh o cestě ze tmy do světla. Čtyřicítka zvětšenin a fotogramů začíná u světelného bodu a pokračuje variací několika motivů. Neurčitá plocha, látka, děsivé stíny, kůra stromu, vodní hladina. Okno, prasklina stromu připomínající vulvu, průhled mezi stromy, mezi kameny. Strom a jeho stín. Fotografie jsou čím dál světlejší, obrysy čím dál určitější a ke konci už nad děsivě mnohoznačnými tvary převládají figurální motivy. Koridor pražského NoDu ústí do prosvětleného prostoru, kterému dominuje kovový strom, tentokrát ověšený bílými provázky. Díky ostrému světlu vrhá tvrdý stín, který se na stěně proplétá se stíny návštěvnictva a s kresbami tužkou. Pokroucené tvary připomínají stínohru i pohádkové bytosti, některé z nich už známe z fotografií. Vedle silného zdroje světla nechybí dvě lidské figury – nebo přinejmenším figury lidské bytosti připomínající.

Děti, které k nám před necelými sedmi lety sestoupily z nebes či datového cloudu jsou už na Zemi jako doma. Zdá se, že skutečně vyrostly a dospěly, jak už v textu k rotterdamské výstavě poznamenala Tea Záchová. Už se netváří jako marketingový produkt, digitál vyměnily za analog, produktovou fotografii za něžné detaily a soustředěné pozorování, vesmírný vibe za archetypání symboly.

Příběh ze začátku tohoto textu je shrnutím pohádky Hanse Christiana Andersena, kterou čte Ursula Le Guin s oporou v Jungovi jako příběh o muži, který selhal, protože nenásledoval svůj stín. Stín je to, co nechceme či nemůžeme připustit do našeho vědomého já. Je tím, co jsme potlačili, popřeli, nepoužili, je to naše nejošklivější, ale ne nejslabší část, jak popisuje Le Guin. Dokážeme-li jej přijmout a integrovat, může se stát naším průvodcem k sebepoznání, dospělosti a ke světlu, pokračuje. Svůj text Dítě a stín píše Le Guin jako obhajobu fantasy literatury a jejího výchovného potenciálu. Právě takové příběhy podle ní dětskému publiku umožňují číst o dospívání a o boji dobra se zlem, aniž by přitom banalizovaly nebo naopak uvrhávaly do bezmoci. Za pomoci silných archetypů představují bolest a utrpení ne jako něco, s čím bychom se mohli vypořádat jednou provždy, ale jako nutnou součást života, se kterou je třeba se vyrovnávat znovu a znovu. Kterou si je třeba připustit a žít s ní.

Cloudy Babies byly na začátku především svojí sebeprezentací, což Evě Rybářové a Marii Tučkové umožňovalo ironicky komentovat prostředí sociálních sítí a selfpromo, podstatnou složku uměleckého provozu. Byly krásné a mladé, nicméně jejich těla nevrhala stín. Jako by se jim ale po stínu nyní zastesklo, nechtějí být přece ničím, pouhým pozlátkem, a tuší, že stín jim na cestě k hloubce a sebepoznání může být dobrým společníkem. Vydávají se tedy své stíny hledat a vypadá to, že jejich cesta nakonec vede ke světlu.

To je však příběh Cloudy Babies. Jak je to s umělkyněmi, které jim daly vzniknout? V počátcích se jim prostřednictvím jejich alter eg určitě dařilo tematizovat stín mnohých z nás. Chceme být vidět, chceme, aby se o nás vědělo, ale zároveň nechceme, aby to na nás bylo poznat. Jde nám přece o kvalitu naší práce, ne o popularitu, lajky, ceny. Budeme-li svůj stín ignorovat a potlačovat, hrozí podle Junga, že se k nám stín vrátí ještě silnější a nakonec získá nadvládu – přesně jako v Andersenově pohádce. V poslední výstavě umělkyně ztrácejí odstup, který si od svých alter eg zpočátku držely, a s ním i kritický osten. Oddělení Evy a Marie od Cloudy Babies kolabuje a metarovina jejich tvorby se postupně hroutí. Nezbývá než doufat, že jejich alter ega nezůstanou „ve stínu“ navždy, na další cestě by totiž ještě mohla sehrát roli silných průvodců.

Cloudy Babies (Eva Rybářová a Marie Tučková): A Shadow / kurátor: Pavel Kubesa / Galerie NoD / Praha / 26. 3. – 19. 4. 2024



Foto: Michal Ureš, Galerie NoD