Pohledy do minulosti i útrob Automatických mlýnů

Po rekonstrukci a re-brandingu již částečně otevřela své nové dveře Gočárova galerie v Pardubicích. První výstavu v objektu tzv. Automatických mlýnů recenzuje David Bláha. Otevření celého objektu, včetně přidružených institucí, proběhne koncem září.

Pohledy do minulosti i útrob Automatických mlýnů

Když jsem přijel jedné červencové soboty do pardubické Gočárovy galerie, před automatickými mlýny se zrovna připravovali dělníci na pokládání dlažby. Oplocené plochy před imponující cihlovou budovou byly zasypané štěrkem, beton čerstvě položených obrubníků pomalu zasychal a komínky nachystaných cihel zářily v ostrém slunci. Na chvíli jsem zaváhal, kudy se vydat, nebyl jsem ale jediný, kdo se do mlýnů snažil dostat. Připojil jsem se ke skupince žen, se kterými jsme společně u čerstvě natřeného rudého elektromotoru, který přitáhl naši pozornost, našli boční vchod a vstoupili do příjemně klimatizovaných, velkorysých prostor necelý měsíc otevřené Gočárovy galerie, dříve Východočeské galerie v Pardubicích.

Oficiální grand opening celého areálu se uskuteční až na konci září a stávající letní program je tak spíše ochutnávkou a možností nahlédnout do procesu dokončování a posledních úprav. Výstavy, které návštěvníci a návštěvnice mohou do poloviny srpna v galerii vidět, se proto cíleně opírají o tento hraniční pás mezi minulostí Automatických mlýnů a jejich budoucností a soustředí se na téma historické paměti v kontextu architektury. To vše doplňuje ještě výstava v Domě u Jonáše na hlavním náměstí historického centra, která rekapituluje sedmdesát let dějin již bývalé Východočeské galerie mezi lety 1953–2023 (proč nemohla zůstat Gočárovou východočeskou, podle vzoru Alšovy jihočeské, je mi stále záhadou).

Paměť architektury

Galerie je na první pohled krásná: efektní vstupní hala, dřevěné schodiště z původních trámů, všude cihly a kov. Po chvíli si ale začnete všímat zvláštních detailů, které naznačují, že budova byla otevřena o chvíli dříve, než by bylo třeba – knihy jsou v prosklené knihovně narychlo naházené v policích, aby tam něco bylo; otevřený depozitář zeje prázdnotou; v expozicích stojí ještě nezapojené odvlhčovače vzduchu, jako by je zrovna někdo vybalil z krabice; na záchodech chybí zrcadla. Dá se proto předpokládat, že i některé technické problémy ve výstavě Architektura paměti, která se skládá prakticky jen z videí promítaných na nových projektorech a monitorech, jsou součástí tohoto „zabydlování“ a zjišťování, co všechno je potřeba ještě dotáhnout.

U více než dvacetiminutového videa Yana Tomaszewského The Good Breast and the Bad Breast jsem si jako obvykle říkal, že delší umělecké filmy prezentované ve smyčce by se měly v galeriích zakázat. Přestože se jedná o dobře zpracovaný krátký film prezentovaný na těch nejlepších evropských festivalech dokumentárního filmu, bylo ho (z velké části proto, že u projekce při mé návštěvě zrovna nebyl dobře slyšet zvuk) těžké v galerijním prostředí usledovat. Kolážové vyprávění skutečného příběhu o tom, jak bohatý kupec draze pořídil a následně nepochopitelně nechal zbourat Maslon House, modernistickou kalifornskou vilu od Richarda Neutry, se inspiruje Neutrovým zájmem o psychoanalýzu a snaží se uchopit tento destruktivní čin pomocí teorie dobrého a zlého prsu psychoanalytičky Naomi Kleinové.

O patro výš u videa Resort Martina Hrubého jsem měl štěstí – bezdrátová sluchátka dobře fungovala a náhodou jsem se k 26 minut dlouhému filmu nachomýtl brzy po jeho začátku. Hrubého diplomová práce z UMPRUM zabývající se dějinami rekreačního střediska ÚV KSČ Orlík, souvislostmi jeho vzniku a společenské roli před a po Sametové revoluci se, pravděpodobně proto, že vznikla ve spolupráci s Českou televizí, výborně pohybuje na hranici televizního dokumentu a umělecké reflexe tématu.

Oba autoři vypráví příběhy dvou vil postavených na počátku šedesátých let dvacátého století v naprosto odlišných společenských podmínkách, osudy těchto staveb však nakonec nejsou natolik odlišné – jednu z vrcholných realizací typu kalifornské modernistické vily čekala na přelomu milénia nepochopitelná demolice, letní sídlo zbudované pro Antonína Novotného bylo přes své architektonické kvality v době dokončení filmu v roce 2015 opuštěné a postupně se rozpadalo. V jednom případě je příčinou zkázy destruktivní osobní útok, v druhém apatie a nezájem.

Na delší filmy navázala kratší videa: intimněji laděné Pater Noster Michala Pěchoučka z roku 2004 anebo video 74°C, které zachycuje záznamy performativních reakcí Martina Hrubého a Petra Krátkého na čerstvě otevřenou Národní technickou knihovnu z roku 2010. Videa doplňuje instalace Richarda Loskota Subjektivní encyklopedie z roku 2020, jež se volněji vztahuje k tématu paměti, které videa otevírají. V otevřené, prostorné hale, která je organicky propojena s nejvyšším patrem, ze kterého se ve smyčce ozývá zvláštní hudba, si mohou návštěvníci a návštěvnice prolistovat několika výtisky Loskotovy publikace. Na zdi svítí projektorem promítnutý obrys okenních tabulí, jako když do pokoje skrze okno svítí světlo. Nedaleko něj je otištěn citát hesla „Vzpomínka“ z autorovy encyklopedie, kde se mimo jiné píše: „Vzpomínka je jen fragment minulosti, my s ní můžeme do budoucna pracovat jako s koláží nebo vzpomínky skládat, seskupovat, vytvářet nové významy.“

Věta volně připomene nejenom práce vystavených umělců, ale také kurátora výstavy Viktora Čecha, který vybrané videoinstalace seskupuje v nové konstelace. Zdá se mi však, že v případě výstavy se namísto pečlivé kompozice a „nových významů“ jedná spíše o volnou asociaci děl, která mají návštěvníky a návštěvnice soustředit na samotnou historii budovy Automatických mlýnů, podtrhnout vnímání přechozích desetiletí a povzbudit k imaginaci její blízké budoucnosti.

Radek Kratina: Kosočtverec, 1967

Na návštěvě

Téma paměti místa je v rychlosti otevřeno už ve vstupní hale, kde se v prvním patře nachází úvodní malá naučná výstava poskládaná z kopií starých fotografií Automatických mlýnů. Uměleckým způsobem tento námět zpracovala Markéta Magidová ve své instalaci Šepot z velké mušle, na které spolupracovala s hudebníkem MXTXC a která vznikla přímo pro prostor galerie. Jejich společné dílo nacházející se v nejvyšším patře galerie mlýnů je svým způsobem vyvrcholením a protnutím všech témat, která se v nižších patrech otevírají. Magidová ve svých třech digitálních obrazech pracuje s motivem dětí přikládajících si k uším zvláštní mušle, a navozuje tak situaci naslouchání něčemu, co je živé a neživé zároveň. Hudební složka není jenom doprovodem, ale ve třech fázích doprovází tři různé obrazy – děti naslouchají zvláštní hudbě minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Přírodou vzniklé mušle autorka na svých obrazech propojuje s industriální složkou a proměňuje je ve zvláštní hybridy – jedním z nich je pak propojení mušle s rudým elektromotorem, který návštěvníky vítá u vchodu do budovy, a celkem doslovně tak nabádá k naslouchání jednotlivým prvkům galerie, které upomínají na dějiny mlýnů.

Myslím, že je ještě brzy hodnotit rekonstrukci celého areálu, i když možná některé situace už teď napovídají, že místy se budou střídat luxusní materiály s nedotaženými detaily. Nechtěl bych ale předbíhat. Celý zážitek z návštěvy Gočárovy galerie mi silně připomínal situaci, kdy přijdete na večírek ke známým příliš brzo, sedíte trochu trapně na gauči a snažíte se s nimi trochu bavit, ale oni ještě pobíhají kolem s vysavačem, připravují pohoštění a poslouchají vás jen tak na půl ucha. Chápu důvody využít letní sezony a nechat první zájemce a nedočkavce nakouknout za oponu prací, nejsem si však jistý, jestli to galerii spíše neškodí. Pokud jste ale zvědaví a zajímá vás, jak se staví galerie, určitě nepropásněte tuto jedinečnou příležitost.

Architektura paměti / Martin Hrubý, Petr Krátký, Richard Loskot, Michal Pěchouček, Yan Tomaszewski / kurátoři: Viktor Čech, Filip Jakš / Gočárova galerie / Pardubice / 23. 6. – 13. 8. 2023

Foto: Michal Kudláček, Gočárova galerie