Pečovat o pukliny v archivu

Kniha Multilogues on the Now: O žlázách, membránách a dutinách navazuje na předchozí kurátorské projekty Hany Janečkové a Zuzany Jakalové v pražské galerii Display. Podobně jako jejich výstavy zkoumá i publikace posthumanistické a více-než-lidské přístupy k subjektivitě, nenormativní tělesnosti a sexualitě. Knižní recenzi sepsala publicistka a feministická teoretička Ela Plíhalová.

Spoluléčitelský rituál z Mikrobiálních lázní umělkyně Seriny Tarkhanian, s použitím Lung Microbiota Exchange Tool, 2020, Eindhoven, Nizozemí. Foto: Ronald Smits/Design Academy Eindhoven

Pečovat o pukliny v archivu

Na skutečnosti, že ne-singularita těla, jeho životně důležité propletení s jinými druhy těl, byla kdysi napříč kulturami, zeměpisnými polohami a dějinami tak zřejmá, že o tom nebylo třeba polemizovat, je něco strašidelného. (…) Zaplavil nás monumentální světonázor a pokusil se – hrubou silou, disciplínou, pedagogikou – učinit každého z nás sama sebou.“

– Julietta Singh, No Archive Will Restore You (2018, s. 31)

Pár let zpátky, zkřehlá strádáním sounáležitosti, jsem se zapsala na magisterské studium na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Vydržela jsem tam tři měsíce. Když jsem totiž otevřela studentský informační systém, abych se podívala na sylaby kurzů, literaturu a studijní materiály, zjistila jsem, že jsou okupované příběhy těch, jež by Achille Mbembe označil za „vítěze Historie“. Descartes, Hegel, Locke i Nietzsche. Archiv, který nám byl předložen, byl nejen tvořen západním bílým mužem, ale navíc představoval metanaraci deklarující lidský rozum a individualitu jako klíče pokroku. Ve studiu jsem pak pokračovala jinde, ale tato anekdota mi dodnes ilustruje intelektuální závislost, kterou s sebou nese archiv těch, kteří stanovují perspektivu, skrze niž se díváme na svět i na sebe samé.

Když jsem vzala poprvé do ruky knihu Multilogues on the Now: O žlázách, membránách a dutinách editovanou teoretičkami umění Hanou Janečkovou a Zuzanou Jakalovou, reptala jsem, že má drzost ptát se na víc otázek, než na kolik je schopna odpovědět. Po několika čteních jsem si uvědomila, že o to nejde. Publikaci, jež je výstupem „dlouhodobého výzkumného a kurátorského projektu zaměřujícího se na nehegemonní přístupy ke zdraví“, jak se dozvíme v předmluvě, vydalo Sdružení pro výzkum a kolektivní praxi Display, a to jak v angličtině, tak i v českém překladu. Kompilace textů napříč disciplínami teorie umění a společenských věd dokazuje, že život lidského těla je závislý na propletení s jinými druhy těl. Diskuzí, které tento předpoklad otevírá, je mnoho. Mou reakcí je otázka: Pokud tedy člověk není oddělený od ostatních druhů, jak může být ojedinělý ve své schopnosti poznávat svět kolem sebe? Jak napovídá má historka o monopolu západního archivu, vážím si především toho, jak publikace pečuje o pukliny, co zhodnocují rozmanitost forem zvědavosti. A co víc, bojím se, že pokud nebudeme o takové pukliny v archivu pečovat, přijdeme o schopnost představit si budoucnost, ve které má i člověk místo.

Umělecká koncepce knihy: Anetta Mona Chisa společně s Magdou Scheryovou

Kdo má psací stůl?

Kdo drží pero? Kdo tiskne knihy? Co se počítá jako vědění? Lingvistickým kořenem slova archiv je řecké arkhē, které ukrývá dva významy. Propojení těchto dvou významů napovídá, jak došlo k tomu, že sylaby kurzů moderních univerzit v Singapuru, Kapském městě i na pražském Palackého náměstí bývají tak podobné. Arkhē totiž jednak odkazuje na místo, odkud vše vychází, místo, odkud vyvěrají myšlenky a věci světa, jednak však popisuje místo autoritativního rozhodovacího práva. Honosná muzea plná nakradených exponátů; internátní školy, kde osadníci materiálně i symbolicky vytloukali jinakost z prvních národů; segregování romských dětí do speciálek za přečiny proti bělosti před vstupem do první třídy. Podobnými příklady vyhlazování odlišných forem inteligence popisuje portugalský filosof Boaventura de Sousa Santos tzv. predátorský diskurz, který znemožňuje jiné poznání (než je to západoevropské), a zavádí termín epistemicida. Když jihoafrický postkoloniální teoretik Achille Mbembe přednášel v rámci akce hnutí Rhodes Must Fall, přemýšlel o archivu podobně: „Naše umíněná dovednost podnikat nálety na naše současné horizonty znalostí se ztratí, pokud dál budeme spoléhat výhradně na ty aspekty archivu Západu, které ignorují jiné epistemické tradice.“

Jedním ze způsobů, kterým Multilogues on the Now pečuje o pukliny vědění, je citační praxe. Tu britsko-australská teoretička Sara Ahmed popisuje jako pokládání feministických cihel. Čím více totiž někoho citujeme, tím více bude citován, a tedy více čten. Český výzkumný prostor je věží poskládanou z cihel barvy slonové kosti, její vchod střeží jak neokoloniální akademické faktory (jako je měření dopadu pomocí citací), tak i lokální tradice kritérií akreditací a grantů. V takovém prostoru je kniha vědomě čelící citační praxi tonikem. Kromě dvou zmíněných editorek přispělo do publikace dalších osm žen celkem sedmi texty. Mezi ně patří kanadsko-arménská designérka Serina Tarkhanian, česká představitelka ontologického obratu Tereza Stöckelová, haitsko-americká feministka Edna Bonhomme, trans americká historička Susan Stryker, americko-íránská kurátorka zaměřující se na tělesnost Taraneh Fazeli, česká feministická teoretička umění Zuzana Štefková a v neposlední řadě dvě teoretičky zdravotního znevýhodnění v dialogu: Margrit Shildrick a Kateřina Kolářová. Bibliografie jednotlivých textů uznávají dluh těm, jejichž cesty nebyly předem vyšlapané: odkazují na queer a trans studie, na kritické perspektivy teorie rasy i na studie o zdravotním znevýhodnění, odkazují na nebinární afroamerické historické postavy, kolektivní umělecké projekty i videoklipy současného popu. Kniha Multilogues on the Now ví, že archiv je aktivně produktivní; pestrostí svého autorstva i zdrojů sní o světě, kde má každá autoritu vyprávět svou vlastní zkušenost.

Anetta Mona Chisa a Lucia Tkáčová, Nothing Nowhere into Something Somewhere, moč s muscimolem, cukr, želatina, 2015

Nemyslím, a proto nebudu

Oprašujíc další pukliny archivu se kniha obrací na bytosti přebývající ve žlázách, membránách a dutinách lidského těla. Příkladem je umělecký výzkum Seriny Tarkhanian zaměřující se na komunitní způsoby léčby mikrobiálních dysbióz způsobujících bakteriální vaginózu, astma, záněty střev a další nemoci. Výsledkem jejího výzkumu je i projekt Mikrobiálních lázní (2021). Vzduch v prostoru, který lze připodobnit k sauně, je regulován na 35 až 37 °C a 60 % vlhkosti, a to proto, aby mikroby sesbírané od kolektivu spoluléčitelek mohly být po dobu dvaceti čtyř hodin kultivovány. Poté se kolektivně vyrobená mikrobiální pára inhaluje lžícemi z dílny Tarkhanian. Její projekt tak reaguje na planetární krizi antimikrobiální rezistence, která je způsobená intenzivním používáním antibiotik farmaceutickým, nebo i živočišným průmyslem. Evropan věrný Descartovu výroku „Myslím, tedy jsem“ se považuje za nadřazeného i nezávislého: hněte a zabíjí, co nerozezná jako činitele poznání. Lidská potřeba kontrolovat mikrobiomy se vymstila a teď se nám vrací náš vlastní úder, jako zdivočelý duch nám připomíná, že bez mikrobů ani člověk nemůže žít. Pro Tarkhanian však není mikrob figurou ticha, dušenou těmi, kteří mají moc ho pojmenovat, ale moudrou aktivní entitou. Multilogues on the Now touží po více-než-lidském archivu, kde je člověk jen z jedním z mnoha mezi sebou závislých členů.

Zaujala mě schopnost uměleckého výzkumu se uskromnit a počítat s pouhým tušením jako platnou formou poznání. Podobně jako zdivočelé mikrobiomy i umělecké dílo Nothing Nowhere into Something Somewhere Anetty Mony Chişy a Lucie Tkáčové (2015–2018) žene člověka ke ztrátě kontroly. Umělkyně smíchaly svou moč, která vznikla během jejich tripu na muchomůrce červené, se želatinou a připravily pro návštěvníky výstavy ledničku plnou bonbónků. V reakci na jejich počin odmítá Hana Janečková ve svém příspěvku „Toxické eventuality“ uvažovat o psychedelikách jako o individuálním vylepšování sebe sama, ale naopak zkoumá jejich rasové kontexty a schopnost tvořit vztahy mezi druhy. Jelikož v lidské moči umělkyň se nachází kromě látek z muchomůrky i hormony, DNA a další nepředvídatelné znečišťující látky, tak ve chvíli, kdy svolné návštěvnice bonbon sní, se jím nechávají kontaminovat, aniž by věděly, co je čeká. Potenciálem uměleckého výzkumu není vytvořit poznání měřením ani čtením knih, ale skrze fikční scénáře propojení různých těl různých druhů. Imaginace toho, jak je možné tvořit vědění, se rozšiřuje, už to není jen, co je psáno, ale i co je snědeno, ztělesněno, cítěno či přemítáno. A tak Multilogues on the Now touží po archivaci eventuality, kdy člověk právě proto, že je jen z jedním z mnoha mezi sebou závislých členů, nemůže nikdy vědět všechno.

Anetta Mona Chisa, stereogramy molekul sexuálních hormonů pro projekt Multilogues on the Now, 2022

Je skvělé, když kniha věří svému publiku

Právě díky otevřenosti knihy ke společné debatě jsem se jako čtenářka cítila viděna coby další aktérka produkce vědění. Jednotlivé texty se dotkly řady témat a zde je návrh některých, které by se mohly v další diskuzi i praxi nehegemonních přístupů ke zdraví dále rozvinout: kultura diet a oprese tuku; duševní traumata přebývající v těle; poruchy příjmů potravy; nekropolitické aspekty zdravotnického systému; kritika živočišného průmyslu; vztahování se k půdě; koloniální podmínění antropocentrismu; dělnictví; nebo postsocialistická zkušenost. I kvůli širokému tematickému záběru knihy by jí však svědčila asertivnější nebo peer-to-peer editace, a to hlavně proto, aby se podbarvily hlavní argumentační linie textů. Jak již bylo zmíněno, kniha vstupuje do archivu jak v anglickém, tak v českém překladu. Na jednu stranu angličtina originálu společně s participací zahraničních autorek a obecně kvalitou feministického uměleckého výzkumu sdružení Display napovídá o kapacitě být právoplatným tvořitelem archivu nadnárodních publik. Na druhou stranu však působí český překlad (po kterém jsem úmyslně sáhla i já) nepřístupně a místy překotně – ať už kvůli dlouhým souvětím, nedostatku rozcestníkového jazyka, nebo nedovysvětlováním neusazených termínů. Skok zpět k příběhu selhávající studentky, se kterým jsem článek otevřela, mi pomůže přesvědčit především samu sebe, že oddaným investováním do překladů a budováním českého jazyka rozhýbáváme podloží západoevropské epistemologie.

Píšu tento text po večerech parného července, kdy ke mne doléhá křik planoucích lesů Evropy přefiltrovaný zpravodajstvím. Stejně jako kniha Multilogues on the Now i on mi připomíná odvrácenou stranu druhové mezi-závislosti: Pokud zabíjíte jiné ve víře, že jste nadřazení, počítejte s tím, že se vám vaše arogance vymstí. Americká antropoložka Anna Tsing pro tento princip používá výraz „zdivočelý“ (Feral Atlas, 2021). Popisuje jím primárně člověkem vytvořené projekty, které přestože původně vyšly z koloniální těžby, nyní unikají lidské kontrole, třeba mandelinka bramborová a evropský králík, ale i antibiotika, jejichž vztek spoluléčí Tarkhanian. Pokud rozšíříme její definici „zdivočelosti“ na popis čehokoliv, co z domácích podmínek uteklo do říše divočiny, můžeme pojem aplikovat i na samotnou jistotu budoucího pokroku. Právě proto, že člověk budoucnost vytvořil, stala se bytostí, jejíž existence zdivočela a nadále nezávisí na jejím vztahu se svým stvořitelem. S již zmíněným pojmem epistemicida na mysli bych ráda zmínila práci Zoe Todd, Vanessy Watts nebo Julietty Singh, které upozorňují, že vědění ne-západních zemí bylo a je násilně vyhlazováno právě kvůli jejich chápání více-než-lidských bytostí jako partnerek, na kterých závisí naše přežití a od kterých se máme učit.


Hana Janečková a Zuzana Jakalová (eds.), Multilogues on the Now: O žlázách, membránách a dutinách. Praha: Display ve spolupráci s FFUK, 2021, 153 stran.

Ela Plíhalová | Ela Plíhalová (ona/její). Narozena 1996, studovala sociální antropologii. Společně s Ká Kortus založila podcast Rozpustilý.í, který touží po feminismu ukotveném v antikapitalismu a intersekcionalitě. Texty publikovala v Kapitálu nebo Revue Prostor.