O designované slepotě

Následující příspěvek je úvodem do série recenzí, úvah a rozhovorů o současném designu, které bude v měsíčním intervalu připravovat Klára Peloušková. Ta v současné době zkoumá téma udržitelnosti designu v rámci svého doktorandského studia na UMPRUM v Praze, kde se také věnuje metodice výuky na Katedře designu. V prvním publikovaném textu přibližuje rozšířené chápání designu, které se nevztahuje jen na „estetické zušlechťování“ užitných předmětů, ale poukazuje také na širokou síť vztahů a podmínek, které jejich vznik a fungování umožňují.

O designované slepotě

Když jsem na přelomu roku opouštěla šéfredaktorskou pozici v Artalku, těšila jsem se, že budu konečně psát míň e-mailů a víc vlastních textů. Ráda bych tedy využila této luxusní příležitosti, kterou mi dlouhodobé spojenectví s redakcí Artalku nabízí, a psala o věcech, které mi neorganizovaně poletují v hlavě a které je dobré jednou za čas vyslovit a znehybnit, i když tím většinou jen spustím další lavinu pochyb a nejistot. Mým záměrem je psát o designu v jeho nejširších souvislostech a o jeho – někdy možná nezvyklých nebo nepříliš akcentovaných – významech. Nebudu se snažit design definovat nebo vymezovat jeho „pole působnosti“ oproti jiným oborům, naopak se pokusím ukázat, že místo abychom hledali jádro či esenci designu, měli bychom sledovat spíše jeho spletitá vlákna, která prorůstají naším světem i námi samotnými.

K designu jsem se dostala přes výtvarné umění. Umění mě fascinovalo svou neuchopitelností a v době kolem maturity mi připadalo velmi důležité zjistit, v čem je zakopaný pes. Ten pocit už nemám. Umění generuje mimořádné myšlenky, a proto mě pořád zajímá, jen už mě opustilo nutkání vypořádat se s jeho vnitřními rozpory. Moje touha po poznání podivně promíchaná s tichou úzkostí a plíživým tušením, že pravděpodobně stejně na nic nepřijdu, se mezitím přesunula k designu.

Možná někomu připadá zvláštní, že zrovna k designu. Není to trochu přízemní? S povytaženým obočím a překvapeným výrazem ve tvářích svých známých ze světa umění se ostatně setkávám opakovaně. Můj muž se směje a vypráví, jak bylo kdysi na FaVU označení „design“ výrazem nejtvrdší kritiky: je to hezké, ale je to o ničem. Myslím, že tahle anekdota dobře ilustruje stále dominantní, byť značně reduktivní pohled na design jako pouhé zkrášlování všedních předmětů, které nikdy nedosáhnou božských výšin volného umění, protože jsou nenávratně kontaminovány vlastní užitností. Směšné je přitom obojí: jak představa umění jako nedosažitelného Olympu sofistikovanosti, tak snaha designu se na něj vyškrábat.

Byť v žádném případě nechci zpochybnit význam estetického zušlechťování našeho hmotného prostředí, design sám sebe mnohdy limituje na tuto funkci a jeho představitelé ji až příliš akcentují – snad aby legitimizovali vznik nových a nových pohovek, svítidel a nápojových setů, pokouší se co nejvíce využít iluze umělecké exkluzivity. Zároveň umění většinou nemá jen (estetickou) formu, ale i nějaký obsah, a proto přichází na scénu tzv. „design s příběhem“. „Příběh“ je většinou spíše výrazem pro inspiraci (okvětními plátky růží, křídly motýla, třpytem hvězd atd. atd.) nebo subjektivní prožitky a emoce designéra a s vyprávěním má málokdy co společného. Je sice pravda, že právě díky mimoestetickým významům si k věcem vytváříme intimní vztahy, které nás leckdy odradí od toho, abychom je vyhodili a koupili si nové, tyto obsahy si ale musí vytvářet uživatelé sami – cizí emoce jsou prostě cizí. Šikovní marketéři nám pocity někoho jiného prodají jako něco, po čem přece sami toužíme, žádná reklama však mezi věcí a tím, kdo si ji kupuje, apriorní pouto nevytvoří, stejně jako nemůže zaručit, že se díky ní opravdu budeme cítit tak, jak slibuje. Anebo opravdu zažíváte intenzivní pocit nikdy nekončící svobody od té doby, co jste si koupili nové Audi?

Jestliže přívlastek „designový“ má na svědomí přehlížení kulturního významu všeho, co za „designové“ považováno není, nemožnost používat slovo design rovnocenně jako sloveso zakládá slepotu vůči faktu, že nejen věci, ale vše umělé, co nás obklopuje a co utváří podmínky našeho života na Zemi, je designováno. A že svět, v němž žijeme, není přirozený a jediný možný, ale naopak že je lidskou činností a myšlením hluboce strukturován a jeho podoba a charakter vyplývají z mocenských vztahů. Design vposledku předurčuje, co to znamená být člověkem. Anglické sloveso „to design“ umožňuje přivést pozornost k tomu, že způsob a proces tvorby čehokoli umělého, ať už jde o kus nábytku, mobilní aplikaci, instituci, sociální službu nebo zákon, není nevinný a že „designovat“ je možné různě. Tím samozřejmě nechci říct, že design v úzkém smyslu – tedy jako koncepce či tvarování vizuálních artefaktů – nemá svůj význam anebo že designéři jsou vlastně zodpovědní za klimatickou změnu a krizi demokracie. Snažím se říct jen to, že nedesignují zdaleka jen designéři a že „jak designujeme“ nikdy není samozřejmé a předem dané.

S obecným vnímáním designu jako množiny hmatatelných, či alespoň vizuálně vnímatelných věcí souvisí další problém: tedy to, že jsme se naučili přehlížet formy a aspekty designu, které jsou neviditelné či skryté. Ovšem to, co nevidíme, je mnohdy to skutečně důležité, ať už mluvíme o komplexních vztazích a trajektoriích, z nichž vznikl a po nichž k nám doputoval náš oblíbený bavlněný svetr, nebo o cloudech, v nichž prý přebývají naše data, která ve skutečnosti proudí podzemní sítí kabelů takřka nepředstavitelného rozsahu a fyzického objemu. Právě o tom, co zůstává nepovšimnuté, čeho se nemůžeme dotknout ani to spatřit, ale co zásadním způsobem tvaruje náš svět, je můj oblíbený kalifornský podcast 99% Invisible, který konkrétní věci, každodenní činnosti a běžné situace pojímá jako výchozí body, z nichž rozplétá linie vztahů a složitých okolností, jež je podmiňují. Poslední epizoda se například věnuje problematice komunálního odpadu, jeho sběru, třídění, skladování nebo recyklace (byť na příkladu nám vzdálené Kalifornie, potažmo Taiwanu), tedy jak designu komplexního procesu zpracování toho, co už nepotřebujeme, tak designu věcí z perspektivy jejich likvidace – přičemž oba tyto aspekty designu většinou nejsou zjevné a viditelné, a proto je až příliš často vůbec nebereme v potaz, když vytváříme věci nové.

„Kontext“ je příliš slabé slovo, mluvíme-li o ekologických, sociálních či ekonomických aspektech designu. Viditelné věci totiž nestojí v centru sítí vztahů, z nichž vznikají, naopak jsou v nich roztroušeny jako nepatrné, náhodné střípky něčeho velkého, co je velmi náročné složit dohromady. Neviditelnost či naše slepota vůči podmínkám vzniku věcí, ale i služeb či institucí, zakládá tzv. „metabolický rozpor“ – vypůjčím-li si původně Marxův pojem, s nímž dnes někteří teoretikové designu pracují –, tedy nemožnost „látkové výměny“ neboli vnímání a vzájemného porozumění mezi člověkem a živým světem, který obývá. Jedině soustavným odkrýváním či poukazováním na to, co není vidět, můžeme obnovit naši schopnost vnímat sami sebe v provázanosti se světem, tedy nikoli jako bytosti, které se jenom dívají a dotýkají věcí, jež jako by existovaly ve svých vlastních, vzájemně oddělených vesmírech. Jenom tehdy, budeme-li design vizuálně vnímatelného pojímat pouze jako jednu ze součástí toho, co design je, můžeme brát tuto rovinu designérské praxe skutečně vážně. Aby krásné věci měly smysl a aby bylo možné vyprávět „skutečné příběhy“ designu, je třeba vše neviditelné vnímat jako jejich součást. Bez toho, co je neviditelné, jsou věci jen prázdnými schránkami na význam, které nemají důvod existovat. Takže o tom příště a přespříště taky. Těším se!

Foto: Matěj Pavlík, fotografická série Magic Because I Speak?, 2016