Kam (ne)roste architektura?

Více než padesát architektonických a urbanistických projektů se sešlo na výstavě Estetika udržitelné architektury v Galerii Jaroslava Fragnera, kterou kurátorsky připravili Petr Kratochvíl a Dan Merta. Spíše než jednotlivým návrhům se ale Karolína Vojáčková věnuje ve své recenzi obecné problematice ekologické udržitelnosti v architektuře a ptá se, zda by se tento směr uvažování neměl stát novým estetickým kritériem při posuzování kvality budov i celých městských částí.

Kam (ne)roste architektura?

Témata a výzvy udržitelnosti se na nás dnes hrnou ze všech směrů. Většina z nás se zajímá o to, co denně užívá, konzumuje, jaký je původ těchto věcí a jejich životnost. V běžné každodenní spotřebě si pomalu osvojujeme chování, o kterém doufáme, že přispěje k udržitelnému chodu planety. K tomu se zároveň zamýšlíme nad vlastní mobilitou, jak a kam cestovat nebo necestovat. Jak je to ale s velmi trvalými a statickými elementy, jako jsou budovy, nebo celé části města? Jejich dynamika a změna je otázkou let, někdy i desetiletí či staletí, a tak působí do jisté míry trvale. Možná i proto si obor stavebnictví stále drží jistou míru konzervativismu. Právě stavebnictví se ale z velké části podílí na produkci skleníkových plynů a vysoké spotřebě materiálů (cca 4 tuny stavebního materiálu na osobu a rok, mimo dřeva). Jak je dnes velmi dobře známo, změna klimatu patří mezi nejnaléhavější globální problém současnosti, a tak by se také odvětví architektury, ale i technologií, mělo aktivně podílet na zmírňování jejích dopadů. Řada světových odborníků se dnes již nevěnuje zkoumání hmotné architektury, ale více se zaměřuje na procesy, distribuci a redistribuci médií a efektům, které vytvářejí uvnitř našich sídel, ale i za jejich hranicemi. Samotný lidský zájem není v materii staveb, ale v naplňování základních lidských potřeb a formování sociálního prostředí. Avšak navzdory tomu, že architektura prošla dlouhou cestou v tázání se po ekologické udržitelnosti, postrádá jakýkoli holistický přístup k tomuto problému. Od průmyslové revoluce se vývoj architektury a stavitelství popisuje skrze inovace a vylepšování, jako překonávání zavedených praktik s odpovídající vystavěnou reprezentací. Tento přístup ale dnes již nemůže plně obstát. Spíše než na jednotlivé objekty je třeba se soustředit na jejich vazby, spolupůsobení v rámci celku. Tento holistický přístup však musí najít sílu v kritice globálního ekonomického směřování stále ovládaného trhem. Architektura potřebuje nový „styl“ vycházející z této nové udržitelné estetické filozofie.

Estetická přitažlivost není povrchní záležitostí, ale měla by se stát novým ekologickým imperativem. Některé průzkumy, které se staly součástí textů v publikaci Obnovitelné zdroje energie a udržitelné budovy od nakladatelství Springer International Publishing (Renewable Energy Sources and Sustainable Buildings, 2018), ukazují, že většina lidí by raději dala přednost estetickým a kulturním hodnotám, než účinným úsporným řešením. Z toho vyplývá, že technické a environmentální aspekty jsou sice při navrhování budov velmi důležité, nemůžeme však ignorovat sociální, kulturní a estetické hodnoty. Udržitelnost tak otevírá nové horizonty pro architekturu. Ty by nám měly ukazovat pozitiva jako vodítko pro budoucí koncepce a nepůsobit jako momenty stagnace či omezování. Často je zmiňován termín „nerůst“, který by ale správně měl ukazovat pozitivní dopady přenastavení hodnotového systému ve společnosti. Architektonickou a obecně globální kulturní výzvou je představit si život s krajinou, která však překračuje nostalgii i instrumentálnost. Je to obtížný cíl, který vyžaduje novou orientaci v přemýšlení o architektuře a vztazích v rámci ní. Možná je ale načase snažit se vytvořit takové architektonické vize, které nám pomohou vnímat lesy a stromy jako „společenství, do kterého patříme“, než jako systémy, které mají být využívány.

Galerie Jaroslava Fragnera se ve výstavě Estetika udržitelné architektury pokouší kontextualizovat a alespoň částečně nastínit vztah mezi udržitelností, architekturou a estetikou. Samotná výstava má několik rovin i úrovní sdělení. Jak sami autoři výstavy proklamují v úvodním textu, výstava navazuje na přehlídku Zelená architektura CZ z roku 2008 a pokouší se znovu zmapovat udržitelné stavitelství posledních let. Pochopitelně se tu vždy objevovaly tendence, kdy někteří architekti a stavitelé sveřepě preferovali udržitelná a ekologičtější řešení, ale je nutné si uvědomit že společenská nálada se v nedávné době zásadně změnila, a dnes cítíme mnohem větší naléhavost zaobírat se udržitelnými řešeními. A tak co bylo dříve označováno jako experiment, ekologický fanatismus, nebo snaha o absolutní racionalitu, se dnes posouvá do pozice žádoucích řešení. Aktuální výstava se tentokrát snaží ukázat stavby a koncepce různých měřítek i typologií od drobné architektury, až po urbanistické a dopravní koncepce či krajinu. Vedle realizací jsou zde k vidění i videoinstalace, které osvěžují statickou výstavu sekvencemi o městských udržitelných strategiích nebo představují koncept českého pavilonu pro Expo 2020 v Dubaji od studia R/FRM. Ale protože architektura a stavitelství je především disciplína o prostoru, jeho dimenzích, formě a užívání, nalezneme v galerii a na jejím nádvoří také několik prostorových instalací. Dřevěné prototypy sloupů jsou výsledkem výzkumu na Technické univerzitě v Liberci, kde se studenti snažili najít prostředkem digitálního modelování optimální formu pro prvky na bázi dřeva. Vedle toho až opozitně působí instalace Veroniky Richterové z PET láhví a palet, která tématizuje dočasné bydlení v táborech pro uprchlíky. Nedílnou součástí je pak katalog k výstavě, který obsahuje řadu esejí, jež samotné vystavené projekty teprve uvádějí do kontextu. I když panely s prezentovanými projekty visí spíše volně v prostoru, je patrné, že typologicky jsou členěny na skupiny – nebytové a bytové stavby, brownfieldy a regenerace starých objektů, veřejný prostor a krajina, a nakonec urbanistické a dopravní koncepce. Navíc je zde tentokrát pestrý mix projektů z celého světa.

Autoři výstavy si vzali nelehký úkol. Hodnocení udržitelnosti je velmi složitý proces, který se ještě stále vyvíjí. Obzvláště tak komplikované celky jako budovy nebo urbanismus mají velmi mnoho vstupních parametrů, u kterých se teoreticky dá hodnotit, jak jsou úsporné nebo ekologické. A to se i projevilo v popisu projektů. Zatímco u jednotlivých novostaveb si autoři textů vybírali pro popis technická řešení, energetickou úspornost nebo materiálové řešení, u urbanistických koncepcí vyzdvihovali především sociální, ekonomické a strategické benefity, jako je efektivnost mobility nebo sociální kvalita prostředí, u regenerací starých objektů jednoznačně přínos zachování a práce s již stávajícím stavebním fondem. Celá prezentace projektů však připomíná obrázkový katalog, který klouže po povrchu a spíše pravidelně zadrhává o nástiny udržitelných technik ve stavebnictví. Výstavě celkově chybí nějaké hlubší shrnutí, o jaké principy by se udržitelná architektura měla snažit. Pokud divák najde čas a nastuduje texty všech více než 60 prezentovaných projektů, může získat alespoň částečnou představu o tom, jak by se měl ve výběru orientovat. I když rozdělení na typologické celky (od bytových staveb, přes administrativní komplexy, až po nové udržitelné městské čtvrtě) reflektuje i měřítko staveb, není vztah mezi velikostí stavby a parametry udržitelnosti jinak blíže popsaný. Tady je i dobře patrný rozdíl mezi světovou a lokální produkcí. Zatímco v rámci jednotlivých staveb jsou prezentovány ve větší míře české stavby, celkové městské koncepce jednoznačně ovládá západní Evropa. To jde i ruku v ruce s formou a estetikou projektů. Lokální produkce se převážně drží skromné racionality a umírněnosti, kdežto Západ jednoznačně staví na technooptimismu, který reflektuje i větší výrazovou expresi.

Samotnou kapitolou jsou pak vesnické stavby severní Evropy, Švýcarska nebo Islandu, které spíše staví na lokální tradici a geografických specifikách. Právě udržitelná architektura by měla racionálně a úsporně reagovat na místo, kde je realizována a to tak, že bychom i z pouhé fotografie měli rozpoznat, v jakých klimatických podmínkách se stavba nachází. Snažíme se bojovat s krizí globálního měřítka, kdy globalizace trhu a s ním spojených toků komodit výrazně přispívají ke zhoršování problému. A právě proto by se reakce na lokální podmínky a přizpůsobení se jim mělo stát základní logikou řešení. Očividně bude muset udržitelnost v architektuře ještě najít svou osobitou sílu, aby dokázala konkurovat zavedeným neudržitelným principům budování měst.

Estetika udržitelné architektury / kurátoři: Petr Kratochvíl, Dan Merta / Galerie Jaroslava Fragnera / Praha / 30. 7. – 22. 9. 2020

Foto: Jiří Straka