Feministická slepota české umělecké scény
10. 3. 2014Komentář
V Moravské galerii v Brně právě probíhá výstava Někdy v sukni: Umění 90. let, jejíž neoficiální podtitul zní „Konečně se dají dějiny českého umění vyprávět bez umělců“. Autorky výstavy toto předsevzetí vzaly doslova. Na výstavě se podílely téměř výhradně ženy – od kurátorky, vybraných umělkyň, autorek instalace a grafického designu až po přispěvatelky do katalogu. Tato děsivá důslednost a poté návštěva výstavy ve mě vyvolaly neodbytnou otázku: Jak to, že je v dnešní době stále možné vyprávět dějiny českého ženského umění bez feminismu?
Kdo se bojí feminismu? Tento druh uvažování, který je feministkami rozvíjen od 70. let, však znamená vymezení se vůči stávajícímu nastavení systému a jeho kritiku. A to jsou věci, kterým se evidentně autorky výstavy chtěly vyhnout. Zůstává tak pouhá přehlídka díla žen-umělkyň bez výrazněji posunutého konceptu. Tím, že se kurátorka v úvodním textu katalogu vymezuje vůči „ukřivděnosti feminismu“ ztrácí jediný nástroj, který by mohl výstavu obhájit před podezřením z genderové segregace. Navazuje tak paradoxně na situaci 90. let, kdy byl feminismus celospolečensky zatracen ve prospěch liberalistické víry v individuální schopnosti jednotlivce a absolutní vládu nad vlastním osudem. To se odráží i v díle zastoupených umělkyň, které se jen v ojedinělých případech výrazněji vyjadřují k tématu pozice ženy ve společnosti a nebojí se společenské angažovanosti.
Tuto myšlenku rozvíjí v katalogu k výstavě překvapivě kriticky i Alice Červinková. Upozorňuje na to, čím česká společnost dosud trpí a co nazvala maďarská filozofka Marie Jóo „genderovou slepotou“. Jako diskriminující jsou uznávány pouze do očí bijící skutečnosti, jako je domácí násilí nebo nerovné platové podmínky. Jemné každodenní překážky a strukturální nerovnosti však vnímané nejsou. Přitom právě ty jsou hlavním tématem současného feminismu, který již může navázat na boj za ženská práva předchozích generací. Problémem je stále celospolečenská (i ženská) misogynie, se kterou se ženy musejí setkávat, snaží-li se prolomit skleněný strop společenských stereotypů a uplatnit se ve vedoucích pozicích a politice. Většinou musejí vyvinout dvakrát větší úsilí než jejich mužští kolegové, aby byla jejich práce brána dostatečně vážně. Až zarážející je neuvědomělost žen v této otázce a společností a výchovou pokřivené sebe-vnímání, které jim nedovoluje se proti těmto skutečnostem výrazněji ohradit.
______________________________________________________________
Doprovodné fotografie pochází z výstavy Někdy v sukni / foto: archiv MG