AWOO: „the choice is yours“

 

Na podzim loňského roku představili dva autoři z kolektivu BCAA system, awoo (Michal Plodek) a realitycongress (Šimon Levitner), a hudebník Oliver Tor pod označením AWOO sérii videí. Ta vznikla v produkci audiovizuálního studia BCAA studio, které jinak působí jako zakázková odnož uměleckého kolektivu BCAA system, byla prezentována na soutěži PAF Jiné vize a dále žijí svým životem na youtube. David Kořínek se v úvaze zastavuje nad tím, co vlastně AWOO série je: Jsou to klipy? Umělecká videa, anebo ještě jiný formát?

AWOO: „the choice is yours

 

 

Kolektiv BCAA system se na české scéně začal před lety objevovat pozvolna, o to však intenzivnější byl jeho vliv. Nešlo o manifestační vystoupení studentů či čerstvých absolventů jednoho ateliéru umělecké školy, jak bylo do té doby v kraji zvykem. BCAA se vynořil z prostředí globální sítě, nasával do sebe ozvuky znovuobjevené akcelerace se všemi paradoxy, které tento proud reprezentoval od dystopických kulis cyberpunku po naději své solární verze, od městské kultury hledající eskapismus v zarostlých kopcích, od kritické teorie k novým horizontům utopie. Kolektiv se stal lokální verzí kyberkultury 2.0 charakterizované novými módy reprezentace uměleckého díla, jeho tekutosti a přeléváním do různých médií, kdy digitální a AFK nelze (nebo minimálně není nutné) rozlišovat. V té době se i v českém kontextu prolámala hranice mezi designem a volným uměním, retrománie definitivně skončila, hudba vyvrhla dekonstruované abstraktní rytmy, které o žité době vypovídaly zřetelněji než rýmovačky o celém tom smutném světě. Klubová kultura se opět projevila ve své svobodě (jak k místu, kde byla slyšet, tak ve své zběsilé tvárnosti) a stala se součástí uměleckého světa ne jako soundtrack, ale jako inspirační zdroj, nebo dokonce téma.

 

 

Přestože BCAA system pracuje globálním jazykem (nejen doslova prostřednictvím angličtiny), nelze mu upřít lokální, více středoevropskou než jen českou, vnímavost. Hezky to charakterizoval Miloš Hroch ve své recenzi na průlomové video kolektivu No-one is an Island (2019), kdy si všímá „novo-rolnických hábitů jako z doby Přemysla Oráče, který ovšem zažil vrchol digitální revoluce. Tento film také dobře charakterizuje strategii, která je pro BCAA system typická, a to nesnadné zodpovězení triviální otázky „Co to je?“. Video původně šířené jen na youtubovém kanálu kolektivu bylo zároveň obrazovým doprovodem k bandcampové hudební kompilaci, současně však samostatným uměleckým dílem později rozšířeným o instalaci s objekty (skupinová výstava 7 reasons to smile, Holešovická šachta, 2020, kurátoři Tina Poliačková a Lumír Nykl). Přelévání médií, respektive přechod uměleckého díla z jednoho do druhého, postupné rozšiřování či naopak smršťování a přiznaná strategie různých verzí se přirozeně staly poznávacími znaky působení BCAA. Působení je také výstižnější než svazující pojem tvorba, protože BCAA působili a nadále působí na více místech současně, rámovaných teoretickými texty a tanečním parketem. K nejasnosti napomáhají i další způsoby reprezentace kolektivu přes nicknamy členů až po jejich digitální působení. A tady se začíná psát další stránka fungování kolektivu. Paradoxně začíná v etablované galerii…

 

 

Kromě významného zapojení elektronické hudby je pro BCAA charakteristická mutace materiálů a tematizace a využívání nástrojů a estetik spojených s hrami. Hrou ve fyzickém prostoru byla romantizující samostatná výstava Heslo je zahrada (Entrance Gallery, 2021) v exteriéru břevnovského kláštera a notně těžící z herního principu hledání pokladu. V tomto případě s mobilem v ruce. Výstava mimo jiné dala návod na jinou hru: co dělat mimo galerijní výstavní prostory, až zase udeří pandemie. Podvečer, klášter, nákaza, prohledávání aleje, 3D scany objektů odkazující do minulosti, dungeon, středověk… a jak poznamenal můj tehdy desetiletý syn: „… navíc ty lidi maj moc pěkný oblečky. Člen BCAA Michal Plodek, tehdy ještě „bílej kluk, s ním debatoval o rozdílu mezi Playstation a Nintendo Switch, komiksech, hudbě a avatarovi, kterým se brzo stane.

 

 

K této proměně došlo poprvé ve sklepních prostorách Domu U Kamenného zvonu Galerie Hlavního města Prahy na společné výstavě The Club as A Shelter (Light Underground III) na podzim 2021. Velkoformátové video bylo ve své podstatě hudebním klipem využívajícím vizuality počítačových her. Ústřední postava se tu propadá do fantastického světa, ocitá se v interiéru hradu, je zmatena a tento svůj stav prokládá tancem. Možná se odtud už nikdy nedostane. Po roce mělo video premiéru znovu, tentokrát na youtube BCAA, s oznámením, že v průběhu několika týdnů budou následovat další dva díly. To se naplnilo a poslední z videí obsahovalo v závěrečných titulcích oznámení „album out soon. Na youtube je u názvu každého videa uveden jako umělec awoo. Což je „avatarovaný“ bílej kluk. Ve výsledku tedy sledujeme triptych uměleckých videí kolektivu BCAA, jenž je současně sérií videoklipů pro interpreta awoo. Slovníkem postmoderny se nám tu míchá vysoké s nízkým, pojmy dneška to ovšem není nutné řešit.

 

 

Na sérii videí/klipů AWOO je však zajímavé sledovat čísla sledovanosti: nejvyšší zhlédnutí má první klip (1673 ke konci července 2023), další dva mají o pár stovek méně. Vzhledem ke globálnímu charakteru sítě, použití výhradně angličtiny, populárního vizuálního kódu a mezinárodního charakteru hudby to může být zarážející. A jednoho může napadnout, že v běžně fungující galerii by jej po dobu běžné délky výstavy vidělo v běžné zemi lidí mnohem více. Běžných lidí, tedy návštěvníku a návštěvnic. Chápu, že to „běžné“ nemusí být u nás zcela běžné… A co se zdá atraktivní v galerijním prostoru, nemusí zdaleka fungovat online. Tam jsme totiž v mezinárodních měřítkách, zbavujeme se místního publika, a hlavně: stáváme se součástí populární kultury fungující dle vlastních krátkodobých pravidel. Jedno z nich je však věčné: všeho je mnoho. A to je ten problém. V prostředí internetu je awoo zaměnitelný s dalšími stovkami videí nahraných ve stejnou hodinu. Formát klipu je však dosti záludný: má omezenou stopáž, a navíc dnes platí, že čím kratší, tím virálnější. Problém je i s narací a ten je zřejmý i u videí awoo: Co vyprávět (když bylo všechno řečeno) a jak (co je to dneska hudební video?)? Shorts, reels a tiktok navíc ovlivňují celkovou vizuální kulturu. Neplatí to zdaleka jen o produktech masové kultury, diváci galerií si stěžují na dlouhatánská videa (kdo jsme je viděli opravdu celá?), publikum je unaveno z dlouhých filmů, seriály jsou minisériemi. Reklama na youtube trvá několik sekund a zaujmout musí těch prvních pět.

 

 

Vypadá to, jako kdyby si tato dilemata uvědomovali i autoři klipů (pro) awoo. Nic zásadního se zde neděje a celkový příběh o třech epizodách lze shrnout do jedné věty: hlavní postava se ocitne na neznámém místě, odtud se dostane do jiného světa, kde ji následuje podivný tvor do průchodu kaňonem, aby se probudila ve třetím a tvor k ní promluvil. To be continued, chce se dodat. Je to trochu komplikovanější, ale v rytmu doby nespoilujme příliš…

 

 

Všechny tři videoklipy byly vybrány do soutěže PAF Jiné vize 2022 jakožto „Šimon Levitner, Michal Plodek, Oliver Torr: AWOO. Popiska přitom vybízela vnímat tento epizodický epos jako kompilát hudebních videoklipů. Jak ovšem poznamenal Šimon Levitner v rozhovoru pro Radio Wave na jaře tohoto roku, „moc to dohromady nefungovalo“.

 

 

A teď je nejvyšší čas, abych se z nestranného autora textu (lze to v podmínkách, kdy se všichni navzájem známe?) přepnul do osobní perspektivy. Musím totiž přiznat, že jsem BCAA system od jejich počátku náruživě sledoval, držel jim palce a všude, kde jsem o nich mluvil, bez uzardění prohlašoval, že „spása českého umění je tady. Následovat by měly emotikony, tak alespoň triviální a stále platný :-). Byli prostě něčím novým, vzrušujícím a dostatečně tajemným. Různými nepřímými způsoby jsme spolu navíc spolupracovali. Jako člen jiné skupiny si snad mohu dovolit ozřejmit způsoby a paradoxy fungování uměleckých kolektivů (lámal jsem si dlouho hlavu, jak odlišit skupinu a kolektiv, což se mi nedaří, a tak tato označení budu nadále považovat za synonyma). Možná mi to částečně ozřejmí dilemata, která jsou z mého předchozího textu patrná.

 

 

Nespornou výhodou uměleckých kolektivů a skupin je vzájemné pnutí, projevující se jak dostředivými, tak odstředivými výrazy, strategiemi a mnohočetností uměleckých výstupů. Skupina neřeší média pro svá umění a v podstatě ji nemusí zajímat ani umění samo. To může být sekundárním produktem vztahu či vztahů. Se skupinami se špatně spolupracuje, protože mají mezi sebou spoluprací nadbytek. Z ekonomického hlediska je to však minimálně v našich podmínkách spojení nepříliš funkční, protože případný zisk se dělí počtem členů. Rizik je však mnohem víc a projevují se nejviditelněji na délkách existence skupin. Vztahy se musí pěstovat, pečovat o ně je málo, pokud tedy nepřijmeme fakt, že každé uskupení je dočasné. Temporalita je ostatně jedním z teoretických konceptů, jímž se dá na současné umění nahlížet. Kolektivy, stejně jako výsledky jejich společné tvorby, nejsou vázány na místo prezentace a otázkou je, zda digitální prostor není už oním primárním, nebo dokonce jediným či jedinečným. Umělecký kolektiv po vzoru hudební skupiny je snadněji rozpoznatelný a viditelnější než umělec jedinec, viz logo, merchandaising. O Damonu Albarnovi říkáme, že je to ten z Blur…

 

 

BCAA system prostřednictvím kolektivní tvorby testují nejen ona média a strategie, ale především módy takové spolupráce. Každého to táhne někam jinam, ta a ten jsou teoretiky, jiný se stal hudebním interpretem. Dynamika fungování se proměňuje, tendence jsou rozpínavé a my se musíme ptát, co zůstává v centru a zda se to celé nerozpadne. Domnívám se, respektive věřím, že ne. Naopak, odvaha jít do neznámých teritorií dává novou naději.

 

 

Pro mě je důležitý estetický kód, který různá díla a produkty (hudební video = reklama na přehrání písničky na Spotify) spojuje, zosobněný např. amorfními tvary opakujícími se jak v 3D modelech, kresbách, hmotě objektů, tak v celkovém poznávacím souboru nejrůznějších ornamentů, dekorací nebo textur. Jiným, obecnějším, poznávacím znakem je do it yourself přístup aplikovaný na nové výstupy. Nikdo z členů kolektivu není vystudovaný filmař obeznámený se zákonitostmi scénáristické tvorby, vedením herců, komponováním záběrů či řazením jejich adekvátní délky, a přesto zdárně zvládli natočit krátkometrážní hraný film No Blade of Grass (2021). Anebo realizovat prostřednictvím motion campure klipy pro awoo na úrovni téměř profesionální. Nebo využít herní enginy pro obohacení definice pojmu herní design… A pak je zde ještě další pojítko, které většinu jejich tvorby spojuje: místní verze new weird v dobré tradici Chiny Miévilla nebo Jeffa VanderMeera. Propojení žánrů sci-fi a fantasy se společensky kritickým ostnem (klimatická krize, korporátní kapitalismus), weird rostliny, weird stavby, weird charaktery a jejich weird mutace (např. postava tvora ve videoklipech) vytvářejí autentický a živý svět sám pro sebe, jehož jsou BCAA architekty a staviteli.

 

 

Jenom mám trochu obavy, aby se tento svět příliš nerozpadl a nenásledoval ruiny, jimiž je osazen. V tom reálném, žitém se toho rozpadá až příliš… Ale kam jít dál a neopakovat se? Lokální je příliš malé a to globální nekonečné, generické a bohužel generativní. Je to podobné dilema, jaké řeší avatar awoo na konci klipu yabi, když se dozvídá, že „your dimension dies either way, whether u go back and die or stay here and live a life of joy. The choice is yours“.


Foto: BCAA system

 

David Kořínek | David Kořínek (*1970) je umělcem a vysokoškolským pedagogem, je proděkanem pro vnější vztahy na FUD UJEP v Ústí nad Labem, kde přednáší na katedře teorie a dějin umění, v letech 2019–2022 byl vedoucím katedry Centrum audiovizuálních studií na FAMU v Praze. Vede kurzy na UMPRUM a Scholastice. V roce 2008 spoluzaložil s Federicem Díazem Ateliér supermédií na UMPRUM, jehož byl do roku 2018 vedoucím. Na katedře Mediálních studiích MUNI založil obor Digitální média a vedl zde Mediální laboratoř. Pracoval jako dramaturg a režisér v České televizi. Zabývá se teorií pohyblivého obrazu vzhledem k vizuálnímu umění, je autorem odborných textů v uměleckých časopisech a sbornících. Věnuje se také kurátorské činnosti. Od roku 2007 je členem umělecké skupiny Rafani.