TZ: Alina Panasenko v Industra Art

Alina Panasenko / The Chalk Walls’ Room / INDUSTRA ART / Brno / 20. 7. – 17. 8. 2023

V posledních několika letech se naše pojímání soukromého prostoru výrazně proměnilo – nejprve díky Airbnb, později kvůli Covidu-19 a válce na Ukrajině. Jakoby šlo o dva různé světy, historicky i pojmově. Limity imaginace i prosté zkušenosti s vlastním tělem jsou přitom napínány k prasknutí. Jak se s novou skutečností vyrovnat? Jak se v ní naučit žít? Právě tomuto se ve své aktuální práci věnuje ukrajinská vizuální umělkyně Alina Panasenko. In situ projekt reagující na prostor bývalé tovární haly, je zároveň reminiscencí její osobní zkušenosti – hluboce intimní, v mnoha ohledech však zcela univerzální. Kombinuje práci s fotografickými tisky (2020), velkoformátovou fotografií (2023) a 3D modelací (2023) – s využitím obou technologií dochází k uchopení prostoru ve smyslu „konstrukce“, výsledku náročné kombinatoriky, respektive prosté náhody, vzhledem k níž teplé, imaginací nadané lidské tělo představuje ostrý kontrapunkt.

Alina Panasenko sama říká: “Obraz mi umožňuje překrucovat realitu. Musíme ji jako takovou chápat, aby mohla zůstat plastickou. Pokud bychom to nedělali, brzy by začala připomínat totalitu.  A to nechceme, že ne?” Kombinuje proto starší i zcela nové projekty, drsnou estetiku východní Ukrajiny s konceptuálně promyšlenější tradicí západu země. Výsledkem je pozoruhodně intenzivní, snadno zobecnitelná reflexe nejistého vztahu mezi tím, co dnes chápeme intimním prostorem, a jeho sdíleným, veřejným, respektive politicky otevřeně utvářeným rámcem.

Alino, kdybys měla sama sebe charakterizovat, jak bys to udělala? Kdo jsi právě v tomto, doslova podivném, období?

Zařadila bych se mezi tlumočníky. Hrajeme mnoho sociálních rolí - umělkyně, dcera, Ukrajinka nebo Češka, něčí manželka nebo manžel. Kolem nás je mnoho narativů, společenských, politických, a každý z nich má svůj počátek. Myslím, že interpretovat narativy a role z různých pozic je přinejmenším zajímavé.

Já se jen snažím vnímat realitu jako každý jiný.

Jsi fotografka, filmařka, konceptuální umělkyně obecně. Mohla bys mi říci více o svých zájmech a také o své umělecké praxi? Vím, že jsi velmi aktivní a pracuješ na několika velkých projektech najednou. Co pro tebe umění znamená? A jak ho "používáš"? 

Upřímně řečeno, tohle mě dlouho mátlo, a stále je pro mě těžké, sama sebe pojmenovat. Někdy je to ale samozřejmě nutné. Pro zjednodušení bych proto řekla, že prostě pracuji s obrazem.  A může jím být cokoli: film, fotografie, 3D tisk atd.

Začala jsem fotit, abych viděla záběr a to, co je za ním, protože jsem studoval scenáristiku. A pak jsem natočila několik krátkých uměleckých filmů. Ne všechna média mohu používat stejným způsobem jako ti umělci, kteří je studovali. Nikdy nebudu malovat. Stejně tak je nepravděpodobné, že budu vytvářet sochy. Proto ve mně přizpůsobení média obrazu tomu či onomu projektu vždy vyvolává velký obdiv.

Obraz mi umožňuje překrucovat realitu. Musíme ji jako takovou chápat, aby mohla zůstat plastickou. Pokud bychom to nedělali, brzy by začala připomínat totalitu.  A to nechceme, že ne?

Pocházíš z Donbasu, který je už téměř deset let horkou půdou další zbytečné evropské války. Jak bys tuto oblast na východě Ukrajiny popsala? Je to pro tebe domov? 

Donbas byl vždy místem velké utopie. Především průmyslové. A to je jeden z jeho hlavních problémů. Kvůli tomu má specifickou image a historii. (Specifickou - ne nutně špatnou). Kolem Donbasu existuje mnoho mýtů, sociálních, politických atd. Už samotné slovo "Donbas" je mýtus. Můžeme ho použít buď ve vztahu k doněcké uhelné pánvi, která se rozkládá na konkrétních územích, což už je něco blízkého geografickým diskurzům, nebo v mytologickém, kulturním smyslu. Donbas neexistuje, protože neexistuje žádný monolit. Existuje Doněcká, Luhanská oblast, existují města.

Já jsem velký patriot těchto regionů. Vidím v nich velký potenciál, jejich vlastní, divoký a jedinečný příběh. A vím, že po válce budeme budovat nový. Ráda bych se stala součástí tohoto procesu.

Pokud vím, rozdíl mezi východním a západním ukrajinským uměleckým světem je veliký. Mám pravdu? V čem je ten rozdíl? A jak se ti daří mezi těmito rámci pohybovat?

Ukrajina byla vždy místem boje o území. Kultura regionů se formovala v souladu s geografickými hranicemi země, a to hlavně kvůli preferencím Sovětů. To byl důvod, proč byla dlouhou dobu pod tak velkým tlakem. V sovětské éře a ještě nějakou dobu po ní se Oděsa, města Donbasu ad. orientovaly na moskevský trh s uměním, zatímco západní Ukrajina se obracela spíše na západní země. V žádném případě nechci říct, že to bylo napodobování, to ne. Byly to svébytné umělecké a fotografické skupiny, ale byl to složitý a komplexní historický proces.

Týká se to ale také jazyka. Východní regiony byly spojeny s ruštinou, zatímco v západních se mluvilo především ukrajinsky. A pak se tyto dva jazyky začaly v centru střetávat a vytvářet někdy dost paradoxní dialekty. Ale i tento problém nyní řešíme, a to poměrně produktivně.

A existuje centrum, kde se všichni setkáváme. Kyjev, mnoho kontrastů, skutečný umělecký život. To je teď můj domov, tam se cítím nejlépe.

Myslím, že se teď více sjednocujeme, co se týče uměleckých proudů i jiných věcí. Každý umělec je jedinečný, přesto nás teď ale spojuje jedno informační pole, jedna válka, národní a kulturní myšlení. A je to vidět na tom, co vytváříme. Je to doba velkého národního partnerství a to mě velice těší.

Autorka: Alina Panasenko (2000, Severodoněck, UA) je vizuální umělkyně a režisérka, žijící a působící v Kyjevě. Je členkou kolektivu MYPH a ukrajinského Ukrajinské filmové akademie. Ve své tvorbě využívá obraza a všechny jeho deriváty (video, fotografie, 3D tisk, atd.). Od roku 2019 se věnuje konceptuální fotografii. Často reflektuje aktuální sociopolitická témata – platí to zejména pro její rané projekty, v nichž se věnovala lokálním problémům domovského Donbasu. Podobně důležité a nosné je pro ni také téma tělesnosti. Po únorové invazi se těžiště její praxe přesunulo k periferním tématům, k interakcím v městském prostředí a fotografii jako metodě.

Kurátorka: Barbora Kundračíková je vedoucí sbírek moderního umění Muzea umění Olomouc – Středoevropského fóra (SEFO) a odbornou asistentkou na Katedře dějin umění Univerzity Palackého v Olomouci. Spolupracuje s Centrem pro výzkum fotografie Ústavu dějin umění Akademie věd ČR v Praze (CVF) a působí jako kurátorka na volné noze. Mezi oblasti jejího zájmu patří evropské výtvarné umění 20. a 21. století, technická reprezentace, metodologie dějin umění a analytické přístupy k estetice.