Prohlášení studujících UMPRUM ke „stanovisku neporozumění” Jiřího Černického

Publikujeme prohlášení studujících UMPRUM ke „stanovisku neporozumění” Jiřího Černického.

Níže sepsané prohlášení je vyjádření k Dopisu Jiřího Černického publikovaného na webu České akademie výtvarného umění, dostupné zde.

Mnohé z řad studujících Vysoké školy uměleckoprůmyslové překvapilo, jakou mediální odezvou se těší emotivní výpověď pedagoga Jiřího Černického, ve které vysvětluje své rozhodnutí znovu se nepřihlásit do výběrového řízení na pozici vedení ateliéru (tj. po běžném uplynutí stanovené lhůty vedení ateliéru pěti let nepokračoval do konkurzu). Forma sdělení a mediální atraktivita nás dovedla do bodu, kdy je třeba prezentovat též studentský názor a vrátit tak pozornost tam, kam náleží – tedy od zpochybňování schopností a kompetencí studujících a stížností na korektní vývoj společnosti k diskusi o podobě uměleckého vzdělávání a celospolečenského dialogu

V diskutovaném dopisu nacházíme sebereflexi působící jako zpochybnění vlastní kompetence^[1], které v rámci vedení ateliéru Jiří Černický pociťuje, a to ve vztahu k příliš rychlému vývoji doby. Rozhodl se proto na UMPRUM nepokračovat, aby podle jeho vlastních slov nikoho nelimitoval. Uvedené by se dalo vnímat jako pozitivní gesto, schopnost „odejít včas”, která navrch vlastního tvůrčího génia staví porozumění studujícím. Za typ zodpovědnosti by se dal bezesporu chápat i fakt, že pokud vedoucí přestal rozumět světu kolem sebe a „svým svěřencům”, rozhodl se z něj vystoupit a uvolnit pozici dalším, kteří a které jsou otevřeni dialogu. Bohužel ale po úvodním odstavci Černického textu následuje především výčet výtek, které zanedlouho bývalý vedoucí ke „svým” studujícím má, a ukázková generalizace vlastních pocitů na projevy celé generace „mladých a přecitlivělých sněhových vloček^[2]”. Vůči takovému zploštění snah o diskusi o stávajících normách, které nemusí všem vyhovovat, se chceme nyní vymezit a některá tvrzení, kterými Černický „argumentuje”, vsadit do širšího kontextu dění nejen na vysokých uměleckých školách.

Tendence reflektovat krizi tzv. „mistrovských ateliérů” a pokusit se vytvořit alternativu formy uměleckého vzdělávání založenou na více kolektivním přístupu je vlastní aktuálnímu směřování Katedry volného umění UMPRUM (tj. na úkor mistrovského modelu, kdy vyučující direktivně určuje, co se v ateliéru děje, se ke komunikaci uvnitř přistupuje prostřednictvím různých, méně hierarchických struktur). Jakýkoliv pokus o tematizaci statusu quo, pojmenování jeho nefunkčních trhlin a snaha o změnu je náročný proces, ve kterém jistě dochází k mnoha pochybením. Oceňujeme nicméně veškeré snahy o jeho reflexi, a jakožto studující se považujeme za jejich aktivní součást. Víme, že změně musíme být nápomocni i my, tedy studující i vyučující, přístupem i diskusí.

Otevřený dopis jako takový je forma, která může pomoci artikulovat požadavky na změnu stávající situace a otevřít kritickou diskusi. Myslíme si ale, že aby takový potenciál naplnil, musí tento formát sám splňovat určité parametry – obsahovat stanoviska podložená argumenty, příklady podané konstruktivně, nikoliv manipulativně a nabízet možná řešení..Černického „otevřený dopis” podle nás tyto parametry nesplňuje, naopak zavrhuje živý dialog a namísto toho poskytuje široké veřejnosti uzavřený, z vrchní pozice svého pedagogického působení konstruovaný monolog.

Pozice vyučujícího je přitom vždy pozicí moci. Vyučující je tím, kdo ze samé podstaty své mocenské pozice disponuje právem „vyjadřovat se”. Může přitom na názory a pocity ostatních, tj. těch kdo jsou v institucionální hierarchii pod ním, lehce zapomenout a upřednostňovat tak pocity své (a své subjektivní prožívání).  Musíme tudíž brát v úvahu, jak těžké může být k diskuzii s člověkem v mocenské pozici vůbec přistoupit – jak do diskuse vstoupit, vyjadřovat se, a třeba i nesouhlasit. Kontext dopisu ukazuje také na to, jak se názory postulované z pozice pedagoga – obsahující subjektivní prožívání situace – stávají díky přístupu médií naopak jaksi nedotknutelným a „objektivním“ vykreslením reality. Stanoviska Černického média nekonfrontovala s názory studujících či dalších vyučujících a jednostranné vyjádření zkratkovitě rámovala jako kauzu mezigeneračního konfliktu.

Na otázku, zda lze Černického text vnímat jako symptomatický pro stávající generační konflikt, odpověděla v diskusi v Knihovně Václava Havla filozofka Alice Koubová následovně: „Když budeme chtít najít generační konflikt, tak se nám to povede – ale to je ta nejlevnější cesta, jak se vyvázat z toho, v jakých konfliktech jsme, jaké konflikty skutečně žijeme.“ Svou odpověď rozvedla v tom smyslu, že spíše než hledat to, co v rámci konfliktu určitou skupinu rozděluje (generace), je z jejího pohledu podstatnější hledat to, čím jsme i v rámci konfliktu spojení. Tím se může podařit zviditelnit povahu problému, který skutečně aktuálně řešíme. Obecně by se dal tento rámec pojmenovat například jako projednávání toho, kdo má jakou roli v instituci UMPRUM. Jaká jsou práva, povinnosti a odpovědnost studujících, stejně jako vyučujících. A zda nemá způsob, jakým jsou tyto role aktuálně nastaveny, nějaká konfliktní místa týkající se moci.

Na škole působí mnoho vyučujících, kteří jsou ze stejné generace jako Jiří Černický a ke studujícím se chovají slušně a s respektem, mj. s nimi diskutují a nemají přitom  problém držet se elementárních zásad slušného vyjadřování a probírají se studujícími též současné politické nastavení a dávají jej do souvislosti se svou zkušeností.

Studující a vyučující UMPRUM ctí Etický kodex a dle něj na půdě školy jednají. Skloňovanou citlivost vidíme jako kýžený vývoj společenské diskuse, na němž oceňujeme vnímavost vůči druhým i světu jako takovému –  „prosazujeme ideje sociální kritiky^[3]” a respektujeme své pozice v rámci dialogu. Považujeme to za základ umělecké tvorby, a proto také oceňujeme citlivost i v jiných oblastech, například v rámci formulování názorů těch, kdo dříve prostor nedostali (třeba proto, že byli  mladí, byly ženy, spadali*y do etnické/národnostní/queer menšiny).

Domníváme se, že role vyučujícího by měla mimo jiné spočívat ve vytvoření prostoru pro studující tak, aby se chtěli vyjadřovat. Občanská angažovanost spočívá také v argumenty podložené kritice politického establishmentu – odlišné názory jsou rysem demokratického řízení instituce, ať se jedna o celý stát, nebo o školu. Jinak, bez zpětné vazby, směřuje demokracie směrem k autoritářství. Jsme rádi*y, že na UMPRUM jsou i jiné ateliéry, kde se studující nebojí s vyučujícím nesouhlasit, kde jsou názory a pocity všech brány vážně, vzniká zde upřímná diskuse a dochází k dialogu, který obohacuje obě strany.

Za skupinu studujících KVU zformulovali:

Amálie Bulandrová

Adéla Vavříková

Veronika Soukupová

Ruta Putramentaite

^[1] „Odcházím, jelikož své působení ve škole neshledávám dostatečně funkční z důvodu příliš rychlého vývoje doby a nerad bych Vás sám sebou limitoval. Nemluvím ani tak o umění, jako o fenoménech souvisejících s jakousi vypjatostí doby, již vnímám jako spíše omezující než osvobozující.” Více viz: https://1url.cz/UuuDP

^[2] Ibidem

^[3] Více viz  projev rektora UMPRUM prof. Jindřicha Vybírala, který přednesl na slavnostních promocích 22. června 2023 a zmiňuje zde témata, která v současné době rezonují školou. K přečtení zde: https://1url.cz/auuDc

Svůj podpis můžete připojit na tomto odkazu. 

Podporovatelé a podporovatelky otevřeného dopisu ve věci prohlášení Jiřího Černického.

Pozn. red.: K vyjádření nelze připojovat komentáře. Děkujeme za pochopení.