Místo pro kontrolované chvění

Výstava Místa chvění. Zvuk jako médium v humpolecké 8smičce zkoumá schopnosti zvuku formovat prostředí a skrze to ovlivňovat naše pocity v něm. Zaměřuje se tedy primárně na oblast zvuku bez jeho dalších přesahů, „což je zároveň její jedinečnost i největší slabina,“ píše v recenzi Lenka Dolanová.

Místo pro kontrolované chvění

Aktuální výstava v humpolecké 8smičce se zaměřením na čistě zvukové umění a mezinárodním výběrem autorek a autorů z dosavadních výstav této soukromé instituce vymyká. Její kmenová kurátorka Anežka Chalupová oslovila ke spolupráci Jakuba Franka z Muzea umění Olomouc a opavského Bludného kamene, který se zvukovým uměním zabývá dlouhodobě. V čem se naopak výstava 8smičkových zvyklostí drží, je precizní pojednání architektury výstavy, v tomto případě promyšlené v těsné souvislosti s akustikou prostoru tak, aby co nejvíce podpořila vyznění jednotlivých pro výstavu vzniklých instalací (autorem architektonického řešení je umělec Matěj Frank).

Výstava reaguje na současný trend, kdy se zvukové umění (sound art) stává stále více běžnou součástí galerijního provozu. V českém prostředí zmiňme alespoň souhrnnou výstavu Zvuky, kódy, obrazy. Akustický experiment ve vizuálním umění v Galerii hlavního města Prahy v roce 2019, soustředěnou na historii prolínání zvuku s obrazem, či Atmosférické poruchy v Hraničáři a s doprovodným sborníkem, věnovaným především oblasti akustické ekologie.

Místa chvění je naproti tomu výstava čistě zvuková, což je zároveň její jedinečnost i největší slabina. Chalupová s Frankem se pokusili nastolit ideální zvukové prostředí pro koncentrovaný poslech: a výstava také funguje (nejlépe, možná výhradně) v ideálních podmínkách. Tedy v případě, kdy je návštěvnice na výstavě sama, nebo alespoň téměř sama. Pokud je v prostoru více lidí, koncentrace se vytrácí. V průběhu vernisáže se výstava vytratila zcela, její zvuková složka zanikla v lomozu (byť bychom i to mohli s nadhledem vnímat jako jeden z jejích možných stavů). Každopádně k zamýšlenému způsobu vnímání výstavy je nutná další návštěva.

Alan Licht, jehož citátem zahajují kurátoři úvodní text v doprovodné publikaci, definuje ve své knize Sound Art Revisited zvukové umění jako umělecky nainstalované prostředí, jež je – spíše než časem, jako je tomu u hudebních děl – definované fyzickým a/nebo akustickým prostorem, ve kterém se nachází; případně jako vizuální dílo, které v sobě obsahuje funkci vytváření zvuku (tedy zvuková socha). Zvukové umění má tendenci zvyšovat povědomí o daném prostoru, ale i naše uvědomění si sama sebe jakožto posluchačů. Díla často vznikají přímo pro daný prostor, ať již galerijní, či nikoli, či se vztahují k nějakému konkrétnímu místu zprostředkovaně (například jsou jejich základem terénní nahrávky).

Základní kurátorská teze zní: „Výstava zkoumá možnosti a schopnosti zvuku formovat prostředí, transformovat prostor a ovlivňovat naše pocity v něm, nebo jej naopak dekonstruovat novými přístupy a myšlenkami.“ Jako klíčovou inspiraci uvádějí kurátoři text Pokoje klidu (1987) od německého autora zvukových instalací Rolfa Juliuse (otištěný v katalogu), který podněcuje k vytváření prostorů pro „aktivní klid, stav pozastavení či nehybnosti“. V galerii pak vznikla jakási modelová situace k nerušenému poslechu, prostředí pro „deep listening“ (termín Pauline Oliveiros, popisující plnou koncentraci na veškeré obklopující zvukové jevy prostředí). Zvukové koncentraci jsou podřízeny všechny aspekty výstavy: promyšlená architektura tvořená zaoblenými a stupňovitými útvary z překližky, sloužícími k posezení a zároveň členící plochu a tvořící rezonanční bariéry. Prostor je dále členěn závěsy z jemné látky.

Celkem se na výstavě představují nová díla od šestice autorů z Česka a okolních zemí: Polska, Německa (Berlína) a Rakouska. Instalace nezní všechny najednou, ale přehrávají se postupně, je nutné v prostoru nacházet místa, kde jsou jednotlivé zvuky slyšitelné. Zvukový zážitek do jisté míry ovlivňuje to, v jaké chvíli do instalace vstoupíme. Zvuk, který v tom okamžiku právě zní, se může stát dominantním pro celkový zážitek. Pro mě jím byl zvuk osmikanálové instalace polského umělce Gerarda Lebika Apolloniovy kružnice. Jedná se o zvuky rotující po (neviditelných, pouze tušených) osmi do sebe pronikajících kružnicích, využívající stojaté vlnění s limitovaným frekvenčním dosahem. Vnímání pohlcujících zvukových vln se pak proměňuje společně s naším pohybem. Lebikovy kružnice v dozvucích ovlivňovaly i zvuky následující.

Nejvíce „ztišené“ a nenápadné byly příspěvky zastoupených umělkyň. Magdaléna Manderlová se zabývá akustickou ekologií a konceptem hlubokého poslechu, je autorkou terénních nahrávek (v poslední době například zvukově mapuje společně s Michalem Kindernayem řeku Opavu). Zde kombinuje hlas vyprávějící příběhy, terénní nahrávky a záznam hry na tubu. Její nahrávky zní z kontaktních mikrofonů rozmístěných na několika místech v prostoru. Zcela bez zvuku – či spíše se zvukem imaginárním – pracuje ve výstavě původem polská, v Berlíně žijící umělkyně Martyna Poznańska, která s Manderlovou sdílí zájem o zvukovou ekologii. Její instalace často využívají záznamy lesního prostředí a usilují o propojení lidského těla s přírodou (např. projekt Byl by tam jiný les? vzniklý ve spolupráci s Peterem Cusackem a věnující se prostředí Bělověžského pralesa, který představila před pár lety ve zvukové galerii Igloo v Jihlavě).

Pro aktuální výstavu vytvořila Poznańska tři hutné textilní objekty, jakési biomorfní kokony, které slouží jako prostory k úkrytu, zklidnění či meditaci. Objekty jsou vizuálně působivé (a dobře vypadají také na fotografiích). Do jednoho lze usednout, do druhého vložit paži a nechat sebou prostoupit zvuk, třetí nás izoluje od výstavního prostoru a nechává nás naopak „napospas“ ulici s projíždějícími auty, jejichž zvuky k nám pronikají filtrované výstavní architekturou. Poznańska je také autorkou ručně psaných „návodů“ k soustředění, provázejících celou výstavou. (Již před vstupem nás instruuje k zastavení, hlubokému nadechnutí, zavření očí a vnímání zvuků i vlastního těla coby součástí zvukové krajiny.)

S Lebikovými kružnicemi se dobře snáší jednoduchá a úderná instalace v Berlíně usazeného umělce Hannese Hoelzla Kolik Tolik. Ze dvou rozhlasových tlampačů umístěných naproti sobě (jejich vzájemná pozice je ovšem částečně odstíněna architekturou výstavy, která jej také dezorientuje a rozptyluje) a vedoucích dialog prostřednictvím jednoduchých protikladných výroků (kolik – tolik, sem – tam ad.). Běžná jednosměrná funkce megafonu coby nástroje užívaného většinou pro předávání jednoduchých instrukcí je zde tímto hravým dialogem zpochybněna. Do současného zvukového umění často vstupují samotné nástroje získávající funkci znějících objektů, a rozšiřující tak jejich zvukové možnosti. Instalace Christiana Schrödera nazvaná Stojící/rezonující využívá rezonanční vlastnosti kontrabasu. Ten v prostoru, „nesou“ dvě natažené struny se zavěšenými vibrujícími masturbačními kroužky, které nástroj jemně rozechvívají. Tělo kontrabasu je podle autora paralelou těla lidského a stává se znějící sochou.

Součástí výstavy je i katalog v precizní úpravě Štěpána Malovce a Martina Odehnala, který uvádí několikastránková vizualizace zvuku v podobě zvukové vlny ve formátu wav. Kniha dále obsahuje (kromě fotografií z výstavy a doplňujících informací o autorech a jejich dalších dílech) několik – snad až příliš krátkých – esejí vztahujících se ke zvuku z pohledu historičky, umělců, muzikologa či architektky. Odkazy ke světu mimo galerii prostřednictvím fotografií přírodního prostoru, kde autoři a autorky realizovali svá dřívější díla, jsou skoro až v přímém kontrastu s odtržeností formálně dokonalé galerijní instalace od světa tam venku. Architektka Pavla Melková pak svým poetickým a zvukomalebným textem (Zvuk v prostoru je řečí dotyků) knihu uzavírá.

Dotyky výstavy po jejím opuštění však až příliš rychle odvanou. Kurátoři chtěli představit zvuk jako samostatné médium, jež může fungovat podobně „jako obraz, objekt, socha, prostorové dílo, schopné v nás vzbuzovat estetické prožitky, vyvolávat myšlenky…“ Sound art je ale již dobře zavedená galerijní disciplína a spíše než modernistické zdůrazňování její autonomie jsou podnětnější její přesahy. Těch jsou nepochybně zastoupení autorky a autoři schopni. Jejich společná výstava nás však příliš nevybízí k tomu, vnímat jinak, a nabízí jen dočasné – byť působivé a velice propracované – vytržení z každodennosti. Kurátorská snaha vytvořit výstavu radikálně zbavenou veškerého vnějšího „znečištění“ je na jednu stranu obdivuhodná. Možná bychom však mohli od zvukového umění požadovat víc než jen prostor pro dočasnou zvýšenou koncentraci, která je spíše únikem od skutečnosti než její živou interpretací.

Katarzyna Krakowiak‑Bałka, Gerard Lebik, Hannes Hoelzl, Martyna Poznańska, Magdaléna Manderlová, Christian Schröder / Místa chvění / kurátoři: Jakub Frank a Anežka Chalupová / 8smička / Humpolec / 4. 3. – 21. 5. 2023