Proč by mne měla zajímat Margitina tvorba?

Margita Titlová je jedna z nejvýraznějších umělkyň generace 80. let, jejíž tvorba svou expresí dobře vyjadřuje dobové přemýšlení i pochybnosti o médiu malby. Vít Novák se v recenzi zamýšlí nad tím, jak Titlové tvorba mluví k dnešní nejmladší generaci teoretiků umění. 

Proč by mne měla zajímat Margitina tvorba?

Jiří Valoch si kdysi položil otázku: „Proč mne zajímá Margitina tvorba?“ V katalogu k její výstavě v brněnské Galerii mladých, jež se konala v roce 1987, se rozhodl si v jednadvaceti po sobě jdoucích „Protože…“ také odpovědět. Nevznikl tak souvislý doprovodný text k výstavě, s trochou nadsázky působí spíše jako manifest. Jednotlivé body různého rozsahu, údernosti a míry vlastní interpretace shrnují, kam Valoch tehdy situoval těžiště tvorby Margity Titlové a za co si jí cenil. Pro účely následující recenze její rozsáhlé retrospektivy v Domě U Kamenného zvonu jsem si dovolil strukturu Valochova textu převzít a jeho otázku mírně poupravit. Vznikla tak nová sada mých více či méně aktualizovaných odpovědí. V návaznosti na právě probíhající výstavu také vyvstává klíčová otázka, do jaké míry přehlídka přesvědčuje, že by Titlové tvorba měla poutat naši pozornost i v dnešní době. A pokud ano, proč?

Protože ještě během studií na pražské Akademii výtvarných umění na čas odložila tehdy vyučované výtvarné postupy, zdrojem sebepoznání učinila své tělo a fotoaparát. Na počátku 80. let realizovala Titlová několik studií vztahu těla k prostoru, který jej obklopuje. V experimentálních akcích původně určených „do šuplíku“ postupně zpracovávala pocity napětí a tíhy v sérii Pohyb stromu a těla (1980), zkoumala Vztahy těla a geometrie (1981), poměřovala okolní krajinu s pomocí jednoduchých rekvizit jako dřevěné latě nebo provázku. V sérii diptychů Dimenze viděného (1982) stojí na jedné straně fotografický záznam ohledávání prostoru tělem a stínem, vedle danou situaci umělkyně interpretuje skrze kresbu tužkou a rtěnkou. Tím, že se zprvu zaměřila na zevrubné zkoumání sebe sama, si vytvořila pevnou půdu pro svou další tvorbu, ostatně je to aktuální téma také v současném umění.

Protože říkala, že tělo a jeho stín byly jedinou jistotou, jedinou pravdou, kterou viděla, a které tudíž mohla důvěřovat.

Protože se oklikou skrze konceptuální a ve své podstatě minimalistický přístup vrátila k záznamu prožitku, pocitu a tělesné energie, což pro její tvorbu platí doposud.

Protože touha dotknout se vlastního stínu ji přivedla do situace, kdy stín dotykem nabarveného prstu sama vytvářela. To jí umožnilo tělesné a stínové studie na čas opustit a doslova se postavit před prázdnou plochu papíru.

Protože jí dvoumetrovou roli papíru koupili Adriena Šimotová a Aleš Veselý.

Margita Titlová, Svatební šaty II, 2020, svatební šaty, akryl, plátno, 240 × 190 cm

Protože její tvorba – jakkoli osobitá a originální – nebyla izolovaná. Vznikala v širším kontextu tehdejšího undergroundu, v prostředí neoficiálních výstavních prostor a sympozií, v bytech, ateliérech nebo hospodách. Vzniklá síť umělců a umělkyň propojovala ty starší a zkušenější, jako byli právě Šimotová, Veselý, Boštík nebo Chatrný, s mladší a nastupující generací, kam kromě Titlové patřili třeba Milan Kozelka, Vladimír Merta, Ivan Kafka nebo Jiří Kovanda. Vzájemné styčné body není těžké najít, přesto jsou jednotlivé umělecké výpovědi odlišné. Představu izolace rozpíjí také skoupý, ale existující kontakt s uměleckou tvorbou mimo východní blok.

Protože v kontextu zmíněné paralelní kultury tvořila a vystavovala také Titlová. Pro Setkání na tenisových dvorcích TJ Sparta (1982) vytvořila instalaci ze zavěšených igelitů s obtisky lidského těla. S igelitem také pracovala v rámci dnes legendárního sympozia na chmelnici v Mutějovicích (1983).

Protože v roce 1984 uspořádala krátkou, ale strhující výstavu svých ohromných expresivních kreseb v kulisách vyhořelého Veletržního paláce.

Protože ji zájem o zachycení dotyku přiváděl ke stále novým způsobům práce. Nejprve začala používat Kirlianův přístroj, který na fotografický papír zaznamenává kontakt elektrického výboje s lidským tělem nebo neživým předmětem. Později experimentovala také s termovizí.

Přestože se na výstavě v Galerii hl. města Prahy žádnou ze zmíněných nebo jinak doplňujících informací nedozvíme. Kurátorkou výstavy je ředitelka GHMP Magdalena Juříková, a přesto expozice rezignuje na jakýkoliv doprovodný text nebo průvodce výstavou dostupný pro všechny a trojdílný souborný katalog díla Margity Titlové stojí 2 950 Kč. Vyvstává otázka, pro koho jsou takové výstavy vlastně určeny. O Titlové nelze říct, že by nebyla známou umělkyní. Zároveň je ale třeba vzít v úvahu, že se zvláště mladší návštěvnictvo s její tvorbou nikdy setkat nemuselo. Stojí totiž v oné šedé zóně mezi starší generací „zakázaných“ umělců a umělkyň, k jejichž doceňování docházelo po revoluci (a soustavně dochází), a generací nastupující v 90. letech do o poznání svobodnějšího kulturního zázemí.

Přestože zmíněná absence textů výrazně ovlivňuje celkové vyznění výstavy a návštěvník nebo návštěvnice jsou tak odkázáni jen na svůj vlastní dojem. U celé řady děl to stačí, protože jsou sama o sobě silná. Paradoxně čím blíže jsou naší současnosti, tím méně přesvědčivě pro mě díla fungují, a bez uvedeného kontextu mohou dokonce působit jako kýč.

Přestože si rozsáhlá retrospektivní přehlídka nepokládá žádné z důležitých otázek: Jakou pozici měla v rámci undergroundu? Za jakých podmínek se odvíjela její tvorba po revoluci? Vnímala své umění někdy jako feministické nebo jinak politické? Jak do její tvorby vstupují nová média? Proč se zdá být v podstatě jedinou známou a stále aktivní umělkyní z generace narozené v 50. letech? A přestože odpovědi na ně na výstavě vůbec nenajdeme.

Přestože možná tato instalační řešení a chybějící texty vychází z přání umělkyně, která do výsledné podoby výstavy aktivně zasahovala. Na koncepci výstavy se ostatně podílel také kurátor a spolumajitel Etcetera Auctions Miroslav Jiřele. Možná nechtěla, aby byla její nedávná díla nutně zasazována do kontextu s těmi staršími, včetně historických a dalších souvislostí. Bohužel to ale pro mě výrazně snižuje vyznění její novější tvorby. Výstava tak má spíš podobu purpurové horizontály, která na rozdíl od vertikály nesměřuje do středu – tedy k diváctvu –, ale jde rovnoběžně. Nebo diváky prostě míjí.


Margita Titlová: Purpurová vertikála / kurátorka: Magdalena Juříková / Galerie hlavního města Prahy – Dům U Kamenného zvonu / Praha / 15. 2. – 14. 5. 2023

Foto z instalace: KIVA, GHMP

Vít Novák | Narozen 1996, absolvoval bakalářské studium dějin umění na Filozofické fakultě UK. Nyní pokračuje na Katedře teorie a dějin umění UMPRUM. Zajímá se o umění druhé poloviny 20. století a queer teorii.