Musíme si promluvit o zbraních

V polovině března proběhla v pražské galerii Display série událostí pohybujících se mezi výstavou, výtvarnou performancí a divadlem. Amálie Bulandrová v recenzi popisuje, jak představení We Love Shooting pracovalo s tématem obchodu se zbraněmi a angažovaností přítomných diváků a divaček.

Musíme si promluvit o zbraních

„Partnerství, stabilita, prosperita“, „tradice je budoucnost“ hlásají hesla spolu s centrálním výjevem vojáka se zbraní v západu slunce, jež vítaly návštěvníky pražské galerie Display. Výstava fotografií a videí slavné československé zbraně Škorpion 61 v populární kultuře i historii ale není jedinou částí projektu We Love Shooting připraveného kolektivem 8lidí a audiovizuálním umělcem Jiřím Žákem. Projekt zahrnuje kromě galerijní instalace také divadelní performance a s tématem související sérii přednášek pro veřejnost uskutečněných v průběhu roku 2022 (mezi přednášejícími byly například Markéta Kutilová, Zeina Kanawati a další).

We Love Shooting se pohybuje na pomezí divadla, participativní performance a obsahuje i výrazné prvky vizuálního a audiovizuálního umění. Tento formát akce je typický pro aktivity kolektivu 8lidí, jehož tvorbu spojuje práce s diváctvem coby aktivním spolutvůrcem samotného díla. Různými, méně i více participativními metodami se zaměřují na jeho pozici nejen v divadelní události, ale přeneseně i v širším kontextu zvoleného tématu coby jednotlivce ve společnosti.[1] Uskupení 8lidí také charakterizuje jejich kolektivní způsob práce, kdy se v jednotlivých projektech objevují v různých tvůrčích rolích. Na jedné inscenaci či happeningu se často nepodílí celé členstvo kolektivu, ale naopak se střídají v početně i personálně rozličných kombinacích. I to může být důvod, proč se jejich projekty většinou uvádějí v tzv. blocích, a nikoliv kontinuálně během celého roku. Vzhledem k produkční, finanční i časové náročnosti se odehrálo zatím celkem jen 12 představení během jednoho týdne a další reprízy se chystají na září letošního roku.

Být na chvíli tím, kdo spolurozhoduje a spolupodílí se na distribuci střelných zbraní ve světě, je tak zároveň cenou za možnost nahlédnout do rozhodovacího procesu takových obchodních operací. We Love Shooting se skládá z části vernisáže – tedy prezentace toho, co má být viděno – a Valné hromady, jež účastníky zve k „neveřejné“ části fungování firmy GunCzech. V pomyslném zákulisí jsou všichni usazeni k jednomu stolu, aby si promluvili o zbraních, projednali záležitosti spojené s chodem společnosti, stejně jako chování těch, kdo ji reprezentují.

Každý, kdo se schůze účastní, dostane zvlášť podklady předepisující repliky dané „role“ a stručnou charakteristiku konkrétní postavy, zahrnující i způsob chování v průběhu setkání. Průběžným zapojováním přítomných do děje následně vzniká tělesná zkušenost vážící se k přidělené profesi ve zbrojařské společnosti. Diváctvo se tak stane nositelem připravených tezí a výroků, se kterými možná individuálně vůbec nesouhlasí. Právě skrze uvědomování si protichůdnosti vlastních postojů k předepsaným replikám, nebo i ostatním postavám, nutí představení zaujmout stanovisko k vznikajícímu ději. Protože jej rámuje komplikované a ve své mnohovrstevnatosti a ambivalenci v celku jen těžce obsažitelné téma obchodu zbrojního průmyslu, jeví se tato strategie „vtělení prožitku“ jako funkční, byť poněkud manipulativní nástroj. Zároveň není jasné, co by se stalo při porušení předepsaných pokynů v roli, jak by „asistentky“ řídící celou schůzi reagovaly na případnou vzpouru, což vnáší do tématu další rovinu k přemýšlení o kolektivní vině a rozhodovacích procesech.

Metodou inscenátorů přitom není imerze, tedy snaha o propracované vnoření do děje nebo vcítění, či dokonce identifikace s rolí – na to jsou ostatně předané charakteristiky příliš stručné. Zdá se, že cílem je spíše postihnout specifickou rétoriku zbrojního průmyslu jako akceptovaného a zároveň problematického odvětví byznysu. Osvojením frází a postupů jednání totiž během představení dochází ke zpochybnění našich vlastních očekávání, spojených s politikou výroby a vývozu zbraní. Podobně o rétorice uvažuje Homi K. Bhabha, když demonstruje prosazení „mýtu průhlednosti“ lidského aktéra a rozumnosti politického jednání. Bhabha konkrétně vymezuje, že právě zaměření na rétoriku (a psaní) může pomoci odhalit diskurzivní ambivalenci, která umožňuje politično: „Jazyk kritiky je účinný […], nakolik překračuje dané otázky opozice a otevírá prostor translace: místo hybridnosti, řečeno metaforicky, kde konstrukce politického předmětu, jenž je nový […], náležitě zcizuje naše politická očekávání a nutně mění samotné formy našeho rozpoznávání politiky.“[2]

V představení se ostatně nesetkáváme s žádnou postavou, která by nesouhlasila, či dokonce kriticky vystoupila vůči jádru, tedy oslavě profitu z prodeje smrtících nástrojů. A to navzdory tomu, že v některých scénách se odhalí různé „negativní jevy“ jako třeba zakrývaní vazeb na koncové příjemce zbraní, a tedy obcházení zákonů týkajících se regulace jejich vývozu do zemí porušujících lidská práva. Důvodem, proč o nich má být na jednání řeč, nicméně není problém samotný, ale potrestání toho, kdo o těchto jevech neuváženě hovořil na veřejnosti. V navazující scéně pak tisková mluvčí vysvětluje, jak správně reagovat na dotazy ze strany médií, které se týkají vyzbrojování autoritářských režimů. Samotný problém je tedy zredukován na způsob jeho rétoriky. V návaznosti na uvedeného Bhabhu lze říci, že právě díky proměně vlastního rozpoznání politické roviny – tedy identifikace přesunu pozornosti od obsahu (co dělá) k formě (jak se o něm mluví) – může dojít i k přijetí (nových) politických rovin zpřítomňovaného fenoménu. Do popředí se dostává způsob jeho konstrukce namísto binárních hodnotících pozic „dobře–špatně“.

Přivlastnění si formy narativu o obchodu a vývozu zbraní z České republiky je v představení místy dovedeno do hyperbolického absurdna, jindy vyznívá čistě ve své cyničnosti a někdy se obě polohy prolínají. Příkladem může být ironický „gag“ předpovídání nových válečných konfliktů prostřednictvím tradičního odlévání olova z roztavené nábojnice a následným hádáním tvaru státu, kde bude v nejbližší době třeba hodně zbraní. Nebo naopak prezentace videí, která zachycují běžný život v centru syrských měst před rokem 2011 – ty se v rámci děje rozhodne pustit do důchodu odcházející obchodní zástupce pro Blízký východ, aby ukázal, jak si bude pamatovat léta pracovně strávená v zahraničí. Ve videu vidíme kromě ještě nezničené civilizace i mladé lidi, jak hovoří o svých studijních plánech, dobře se baví a přemýšlí o slibné budoucnosti. Procitnutí ze hry na zbrojařskou společnost a úvahy nad současným osudem mladých lidí z videa a stavem Sýrie doprovází i další úrovně zpřítomňované distinkce „my“ a „oni“ – my a divadelní role, my a dopady hegemonie zbrojního průmyslu na (světové) dění, my a lidé ve válečném konfliktu…

Načrtnutá dichotomie mezi těmi, kdo o zbraních mluví a rozhodují, a těmi, kdo je používají, vyvstává mrazivěji v poslední části představení. Přidělené role se začnou rozmlžovat a pomalu vytrácet pod „palbou otázek“, které míří tentokrát účastníkům na tělo. „Přihlásí se ten, kdo někdy držel v ruce zbraň.“ „Ruku zvednou ti, kdo přispěli na zbraně pro Ukrajinskou armádu.“ „Zvedněte ruku, pokud si umíte představit, že byste chodili s osobou z některé z arabských zemí.“ Do centra se tak při odpovídání na obecné otázky dostávají osobní zkušenosti a ideové postoje přítomných. Představení pak náhle končí v jakési neurčitosti kopírující emocionální nejednoznačnost, jež provází celé téma obchodu se zbraněmi.

Nejen „odepřením konce“ ve smyslu uzavření prožívaného děje je v představení vytvářeno napětí mezi postojem jedince a tím, nad čím nemám moc. We Love Shooting balancuje mezi humornými momenty ze sfér, které se nás zdánlivě netýkají, a osobní angažovaností, jež se ukazuje být nezbytnou. Klade překážky pro zaujetí jednoznačného stanoviska jak v rámci byznysu se střelnými zbraněmi, tak v kontextu vlastních očekávání a přesvědčení, jejichž prostřednictvím se k fenoménu vztahujeme.


[1] Příkladem může být inscenace La Moneda, kde se přítomné publikum střídá spolu s performery a performerkami ve ztvárnění fragmentů ze života chilského dokumentaristy Miguela Littína. Společným „stáváním se“ jedné postavy vzniká fiktivní kolektivní tělo vybrané osobnosti, zakoušející projevy konkrétní diktátorské nadvlády Augusta Pinocheta i autoritativních režimů obecně.

[2] Homi K. Bhabha, Místa kultury. Praha: tranzit.cz, 2012, s. 76.


8lidí a Jiří Žák / We Love Shooting / Galerie Display / 10.–17. 3. 2023

Foto: Oskar Helcel

Amálie Bulandrová | Amálie Bulandrová je absolventka Semináře dějin umění na FF MU a Katedry divadelních studií FF MU. V současné době je studentkou magisterského oboru teorie a dějin umění na UMPRUM. V rámci svého kunsthistorického studia se soustředila na středověkou performativitu a liturgické drama. Ve svém aktuálním výzkumu se zabývá zejména divadelní a výstavní scénografií/architekturou, vizuální dramaturgií a problematikou divadelní a výtvarné instalace. Příležitostně působí jako kurátorka.