TZ: Seno, sláma, skládka v Galerii Václava Špály

Nikola Brabcová, Ines Doujak, Justyna Górowska & Ewelina Jarosz, Hanna-Maria Hammari, Anna Hulačová, Martin Hurych, Petra Janda, Michal Kindernay, Věra Kotlárová-Chovancová, Diana Lelonek, Jumana Manna, Tamara Moyzes & Shlomi Yaffe, Tadeáš Polák, Ruta Putramentaite, Jan Ságl, Zorka Ságlová, Dagmar Šubrtová, Jakub Tajovský, Marie Tučková, David Vojtuš / Seno, sláma, skládka / kurátorky: Kurátorský kolektiv SJCH (Barbora Ciprová, Veronika Čechová, Tereza Jindrová, Karina Kottová) / Galerie Václava Špály / Praha / 29. 3. – 3. 5. 2023  

Společnost Jindřicha Chalupeckého zahajuje netradičně pojatou mezinárodní výstavu

V pražské Galerii Václava Špály začíná dnešním dnem výstava věnovaná úvahám nad lidským vztahem ke krajině a přírodě. Prostřednictvím děl dvacítky mezinárodních umělkyň a umělců reflektuje výstava naléhavá témata současné doby poznamenané stále znatelnějšími dopady klimatických změn na naše životní prostředí. Inspirací se stala ikonická instalace české uměkyně Zorky Ságlové s názvem Seno – sláma, prezentovaná zde před více než 50ti lety, kdy galerii dramaturgicky vedl Jindřich Chalupecký.

Inspirace minulostí směrem k ekologicky uvědomělejší budoucnosti

Galerie Václava Špály vznikla v roce 1957 v bývalých prostorách prvorepublikového Vilímkova nakladatelství a knihkupectví na Národní třídě v Praze. Své jméno dostala po českém malíři, grafikovi a ilustrátorovi Václavu Špálovi, jehož díla dnes patří mezi nejvyhledávanější české moderní umění.

Velký rozkvět zažila v letech 1965 až 1970 pod vedením respektovaného výtvarného teoretika Jindřicha Chalupeckého.

Výstava Seno, sláma, skládka připravená Společností Jindřicha Chalupeckého vzdává hold přední české umělkyni Zorce Ságlové, která navzdory tvrdým restrikcím minulého režimu rozvíjela od druhé poloviny 60. let mimořádně progresivní a experimentální uměleckou tvorbu. Zároveň je tato výstava pokusem o reinterpretaci odkazu Ságlové jakožto impulzu k uvažování nad naším vztahem k přírodě prostřednictvím děl současných umělkyň a umělců. Východiskem pro tento projekt je ikonické dílo Ságlové nazvané Seno – sláma, které v roce 1969 vytvořila přímo v prostoru Galerie Václava Špály. Ságlová tehdy do suterénní části galerie navezla balíky slámy a vojtěšky a také kupy ještě schnoucího sena. S přáteli jej pak chodila pravidelně obracet a k této činnosti vybízela také publikum, které mohlo navíc libovolně přeskládávat balíky ve vedlejší místnosti. Ságlová tak prohlásila za umění práci i hru. Přinesením prvků přírody a běžného života do galerijního prostoru se Ságlová navíc specifickým způsobem připojila k tehdejším mezinárodním tendencím v umění, jako land art, environment nebo akční umění.

„Vystavená díla různým způsobem více či méně rezonují s odkazem Zorky Ságlové, když se například dotýkají osobní zkušenosti péče o hospodářství, tématu kolektivizace, využívají přírodní a recyklovatelné materiály, tematizují vztah k půdě a mezigenerační dialog, vybízejí k hravé interakci, nebo dávají promlouvat samotnému materiálu využitému k tvorbě. Zároveň však silně artikulují vysloveně ekologická témata jako je znečištění a přirozená obnova či propojenost a vzájemná závislost různých ekosystémů a forem života.“, uvádí k vystaveným uměleckým projektům kurátorky Společnosti Jindřicha Chalupeckého.

Dvě tuny hlíny, odpad z vrakovišť a skládky jako celospolečenský problém

Určující pro výstavu je zejména instalace Skládka polské umělkyně Diany Lelonek, která má stejně jako Seno – sláma charakter prostředí vyplňujícího galerii. Lelonek zde kombinuje šrot a odpadky s úrodnou zeminou vzniklou kompostováním organického odpadu Prahy, a ukazuje tak jak nevzhlednou povahu smetišť, tak pozitivní možnosti recyklace. Téma skládky na výstavě akcentujeme zejména proto, že nejrůznější odpad pocházející z veškeré lidské činnosti je jedním z hlavních faktorů přetvářejících naše životní prostředí mnohdy k nepoznání. Současně je zpracování a ukládání odpadu na různých místech světa mementem sociálních, ekonomických a politických nerovností v globálním měřítku. Tento aspekt artikuluje na výstavě asi nejvýrazněji projekce Diany Lelonek sledující čápy přesídlené z mokřadů na smetiště, a zejména pak projekt Laktismus Tamary Moyzes a Shlomiho Yaffe, který upozorňuje na souvislosti ekologické krize a sociální diskriminace. Jejich dílo nám důrazně připomíná, že myslet ekologicky neznamená odvrátit se od společenských problémů a naivně adorovat či romantizovat přírodu, ale naopak si jasněji uvědomovat, kdo nese jakou míru zodpovědnosti a kde je potřeba nápravy a změny přístupu nejvíce palčivá.

Úvahy nad nerovnostmi s nimiž se různé skupiny obyvatel planety potýkají při snaze o klidný a kvalitní život na určitém místě jsou patrné i v dalších vystavených dílech. Rakouská umělkyně Ines Doujak prostřednictvím svých instalací, soch, koláží a fotografií často zkoumá kořeny dnešního toxického, neférového a nemocného světa. V Galerii Václava Špály vystavuje výběr plakátů z rozsáhlé série nazvané Land Grabs, které formou původních citátů představují historický přehled důvodů, jimiž se od 16. století až do současnosti obhajovaly zábory půdy. Jumana Manna, palestinská umělkyně a filmařka působící dlouhodobě v Berlíně ve své práci zkoumá, jak se artikulují podoby a projevy moci. Zaměřuje se přitom především na téma tělesnosti a země, a to ve vztahu k pozůstatkům kolonialismu a lokálním historiím vybraných míst. Její film Wild Relatives (Divocí příbuzní) promítaný na výstavě vykresluje příběh rostlinných semínek a jejich cestu z Arktidy do Libanonu, během níž se odhaluje propletenost lidských i ne-lidských životů napříč vzdálenými a mimořádně odlišnými ekosystémy.

Mezinárodní přesahy výstavy v rámci platformy Islands of Kinship: A Collective Manual for Sustainable and Inclusive Art Institutions

Projekt Islands of Kinship propojuje a transformuje na rovině praktického fungování sedm středně velkých institucí působících v oblasti vizuálního umění v různých regionech Evropy:  Společnost Jindřicha Chalupeckého (Praha), Frame Contemporary Art Finland (Helsinki), Latvian Centre for Contemporary Art (Riga), The Július Koller Society (Bratislava), The Faculty of things that can’t be learned (Bitola/Skopje) a Temporary Gallery (Kolín nad Rýnem). Hlavním cílem projektu je vytvořit dlouhodobě fungující profesionální platformu pro společnou uměleckou a programovou produkci, sdílení a výměnu poznatků ohledně tvorby programu a také interních mechanismů.

Zúčastněné organizace průběžně představují samostatné a skupinové výstavy, včetně osmi nově vzniklých uměleckých projektů (commissions), a řadu souvisejících diskurzivních programů, workshopů a dalších akcí. Jedním z nově vzniklých uměleckých děl je například právě video Diany Lelonek na výstavě Seno, sláma, skládka nazvané Čápi, posvátní ptáci.

Tato nová iniciativa se rovněž zaměřuje na pořádání sympozií a setkání, sdílení know-how a vývoj nových systémů, metodik a postupů šířených prostřednictvím série podcastů, institucionálních deníků i veřejných zpráv o průběhu projektu. První fáze projektu Islands of Kinship (IoK) bude zakončena publikací vydanou ve spolupráci se Stroom den Haag v létě 2024.