Prekérní pojem prekarity

 

Prekérní pojem prekarity

Prekarita je dnes buzzword. A jak už to u těchto slov bývá, požádá-li vás někdo o okamžitou, a tedy stručnou formulaci jeho významu, snadno se ocitnete v potížích, které vyvolají dojem, že se zaklínáte moudře znějícím cizím slovem, aniž byste mu rozuměli, nebo hůř, že je vlastně prázdným. Prekarita není prázdným pojmem, zároveň ale nemá jednoznačný význam. Během svého vývoje prošla a prochází sociálními hnutími, akademickou sférou, médii i veřejnými institucemi, což jsou pole, jejichž logiky jsou často v napětí, ne-li ve vzájemném konfliktu. Pojem, který v angličtině sotva existoval před rokem 2000 a do oxfordského slovníku angličtiny byl zařazen až v roce 2018, zaznamenal například v akademické literatuře nevídanou expanzi. Za rok 2000 Google Scholar vykazuje 71 textů obsahujících ‚precarity‘, za rok 2010 565, ale v roce 2022 jich vyšlo již 18 700. Jak se k tomuto pojmu stavět dnes?

Etymologicky prekarita pochází z latiny (prekor = modlit se; precarius = získaný modlitbou). Ve francouzštině získalo slovo précarité specifický význam v sedmdesátých letech minulého století, kdy zachycovalo situaci domácností, které obtížně vycházely s příjmy, byť jejich členové pracovali, což bylo nedostatečně vysvětlitelné z třídní perspektivy. Z francouzštiny pak proniklo do italštiny a španělštiny a postupně také do jazyka mezinárodních institucí jako Mezinárodní organizace práce, kde prekarita začala být ztotožňována s nestandardními pracovními úvazky. Francouzskému sociologovi Pierru Bourdieuovi se podařilo zachytit pozvolna se zjevující duch doby na konci devadesátých let minulého století krátkým komentářem ve francouzštině s názvem „Prekarita je dnes všude“. Bourdieu používal termín précarité již v šedesátých letech ve svých textech o alžírských dělnících. V komentáři z roku 1997 byl jeho výchozím bodem sice nárůst nestandardních pracovních úvazků, ale také poznamenal, že prekarita se dotýká všech, protože se stala „způsobem nadvlády“ založeném na „všeobecném a trvalém stavu nejistoty“. Text byl o rok později přeložen do angličtiny ještě jako „Nejistota zaměstnání je dnes všude“ („Job insecurity is everywhere now“), přičemž se lze domnívat, že dnes by při překladu došlo k upřednostnění termínu „precarity“.

V tu dobu se pojem prekarity pohyboval už i v prostředí sociálních hnutí. V roce 1999 se v Seattlu při příležitostí zasedání Světové obchodní organizace konaly masivní protesty. Neformální vztahy, které vznikly i díky těmto protestům mezi sociálními centry, studentskými hnutími, autonomními odbory a uměleckými kolektivy, se přelily do EuroMayDay, tedy prvomájových průvodů. Skupiny jako Precarias a la deriva, Precarious Workers Brigade a Chainworkers Crew nechápaly prekaritu jako problém „trhu práce“ určený k politickému řešení, ale jako perspektivu, v níž se lze sjednotit i v rozdílnostech a přemýšlet o jiném uspořádání společnosti. Navazovaly přitom na starší tradici „odmítnutí práce“, která hrála ústřední strategickou roli v operaismu a později autonomismu v Itálii v sedmdesátých letech minulého století. Takový pohled byl podobný kritice kapitalismu z uměleckých kruhů ve francouzském prostředí jako organizaci společnosti, která znemožňuje svobodu a seberealizaci jednotlivců, jak ji popsali ve své knize Luc Boltanski a Eve Chiapello. Z této perspektivy útěk ze standardní pracovní doby nebyl vyvolán zaměstnavateli, ale touhou pracovat méně a svobodněji, přičemž tento tlak zespodu předcházel „flexibilizaci zaměstnání“ shora. Prekarita byla pro nejradikálnější skupiny tedy potenciálně stavem, který je třeba aktivně přijmout jako pramen znalostí a moci. Improvizace spojená s každodenním spoléháním se na široký okruh lidí, triků a infrastruktur, které byly spojeny s prací za peníze jen nepřímo, měla umožnit vymanit se ze vztahu kapitálu a práce, a tedy i ze způsobu života děleného mezi práci a „volný“ čas.

Paradoxně, v okamžiku, kdy hnutí zmizelo s krizí 2008, termín prekarity objevily mainstreamová média i akademická obec a proměnily ho v sociologickou kategorii nebo synonymum pro nejistotu. Sebeorganizační dynamiku upozadil i Guy Standing, jehož hojně citovaná kniha The Precariat: The New Dangerous Class z roku 2011 se stala pravděpodobně hlavním pramenem zájmu o prekaritu v anglosaském světě a odtud i v médiích a veřejném prostoru třeba i u nás po roce 2010. Jeho pojetí prekariátu jako nové třídy složené nicméně z extrémně odlišných situací, které spojuje nejistá práce, je v zásadě pasivní. Prekariátu je třeba nabídnout progresivní politiku založenou na jistotách a přerozdělovacích opatřeních, jako je univerzální základní příjem, jinak se stane obdobou toho, co Marx nazýval lumpenproletariátem, tedy jakousi problematickou zbytkovou kategorií. Zřejmým ideálem je fordismus a sociální stát.

Jak se tedy k pojmu prekarity stavět dnes? Zdá se kontraproduktivní odmítat pojem jen proto, že je takto mnohoznačný, je to jeho síla, nikoliv slabost. Zřejmě rezonuje s čímsi hlubším. To ale neznamená, že by nebylo třeba jej zasazovat do širších souvislostí. Zaprvé, nárůst prekarity nelze změřit proměnou na trhu práce. Předpovědi, které tvrdily, že nestandardní pracovní úvazky, případně práce na živnost, se i na globálním Severu stanou normou, se nenaplnily. V mnoha zemích došlo k jejich skokovému nárůstu v osmdesátých a devadesátých letech, u nás i o něco později, ale od té doby nerostou. Takové predikce byly postaveny na nepochopení toho, že i zaměstnavatelé mají ve většině sektorů a za obvyklých podmínek zájem na stabilním přísunu pracovní síly, a přílišná nejistota se může snadno přeměnit v dodatečné náklady ohrožujících jejich zisky. Zadruhé, autonomistická tradice ve své snaze vymanit se z dominantní logiky systému podcenila význam „velké“ politiky, počínaje odbory a sociálním státem konče. Když přišla ekonomická krize po roce 2008, potíže v individuálních životech účastníků hnutí, a to i přes vybudované sítě, byly natolik silné, že hnutí ztratilo svou dynamiku.

Zdá se tedy, že nejmenším společným jmenovatelem a zároveň výchozím bodem pojmu prekarita je jakýsi pocit bezmoci. Jinak řečeno, pocit, že je člověk nakonec na „všechno sám“, navíc v neustálé konkurenci s ostatními. Lze tušit, že takový pocit může nastat nejen u špatně placených freelancerů, ale i v trvalém pracovním úvazku, v němž se zaměstnanec nebo zaměstnankyně bez možnosti spojit se svými kolegyněmi a kolegy nemá, jak bránit zaměstnavateli, a zbývá jen individuální řešení v podobě odchodu, může-li si vůbec dovolit hledání jiné práce. Právě hnutí, která chápala prekaritu nikoliv jako stigma, ale jako teorii v akci, ukázala, že jedinou cestou, jak jí čelit, je svépomoc a budování koalic. Není však třeba opakovat chyby, které spočívaly v podcenění již vybudovaných infrastruktur. Po důsledném zkoumání podmínek na konkrétních pracovištích je možno využít odbory a kolektivní vyjednávání, byť svázané mnoha pravidly, zároveň s energií prefigurativních hnutí, například toho environmentálního. Ostatně vůči klimatické katastrofě si bezmocně připadá většina z nás.

Zajímavým příkladem z uměleckého prostředí, jak čelit vícerozměrné prekaritě, aniž by bylo nutné mít zaměstnanecký status, může být sebeorganizace v odborech lidí na volné noze, jako jsou francouzské odbory výtvarných umělců SNAP, anebo v družstvech, jako je italské Doc Servizi. Stejně jako v českém prostředí se i tyto organizace často orientují na požadavek lepšího legislativního prostředí. Jejich organizační infrastruktura jim ale také umožňuje vstupovat do širších mezioborových koalic, které usilují o to dělat kulturu, ale také vzdělání nebo třeba zdravotní péči dostupnější. Prekarita jako symptom, živá teorie i organizační princip totiž znamená organizovat se na pracovišti i mimo něj. Jinými slovy, nezjednodušovat složitou péči o naše „nezajištěné životy“ (převezmeme-li český překlad slovního spojení „precarious life“ od Judith Butler) na individuální úspěch na tak zvaném trhu práce, ani volat po jistotách a bezpečí, které by měly být jako konečný cíl zajištěny národním státem.

---

Ilustrace: Adéla Bierbaumer