Z bezpečného odstupu

Další zastávka je na znamení je název sólo projektu Mileny Dopitové pro Dům umění města Brna, který reflektuje otázky udržitelnosti kulturní, národní i etnické identity v současných napjatých geopolitických vztazích. Podle recenzentky Hany Drštičkové však k takové reflexi dochází v bezpečné vzdálenosti od aktuálního politického kontextu, v jakési „snově vzdálené realitě“.

Z bezpečného odstupu

Výstava Mileny Dopitové v Domě umění města Brna používá prvky z křesťanské, judaistické a islámské kulturní a náboženské tradice, slučuje je, a vytváří z nich prostor podobný hřišti, na kterém si nikdo nehraje. Hravost je zde viditelně patrná, ale jde ruku v ruce s významovou zamlžeností. Zhlédnutí výstavy (a vyslechnutí odborné debaty k ní) ve mně zanechalo spoustu otázek a nepohodlných nejasností. Nepohodlí však nevycházelo z toho, že by výstava podnítila mé zamyšlení nad sociohistorickým kontextem prolínání náboženských tradic. Spíše mě zarazil fakt, že tento proces díla zobrazují, ale dále se k němu nevyjadřují, nerozvíjejí jej, nereflektují. Výstava Další zastávka je na znamení je tak věrná svému názvu a nechává mnoho nevyřčeného, otevřeného interpretaci, jenže právě v tomto případě je taková pozice problematická. Multikulturalita, soužití různých náboženských tradic a jejich propustnost je totiž politické téma a apolitická estetizace tak autorčin přístup zbavuje zodpovědnosti. Zmíněná debata, která měla za cíl téma vysvětlit a rozvinout, nijak nepomohla motivace či názory umělkyně osvětlit. Namísto toho se nekonečně motala okolo slova imaginace, které tak nakonec úplně pozbylo významu.

Výstavě dominuje objekt až architektonických rozměrů. Zcela zjevně kombinuje tři kulturní tradice, působí jako gigantický stoh náboženských textů, s nápisy v arabštině a jidiš. Zevnitř objektu se ozývá působivá zvuková stopa ženských hlasů, podle Dopitové od zpěvaček mimo jiné z Arménie a Turecka. Je vyroben z měkkých, veselých a vizuálně atraktivních materiálů. Všechny tyto aspekty formálně evokují trendy v postkoloniálním feministickém umění posledních dekád: použití textilu, práce s různými kulturními objekty, které by v jiné výstavě mohly být produktem mezinárodního kolektivu nebo antropologického výzkumu, zpěv, vizuální odkazy na tělesnost v architektuře. Toto spojení je však poněkud zavádějící. Milena Dopitová o sobě nikdy nemluvila jako o feministce – a postkoloniální reflexe na výstavě bohužel téměř zcela chybí, ať už v samotných objektech, nebo v kurátorském textu Martiny Pachmanové.

Právě úvodní text kurátorky nás informuje o tom, že impulzem k tématu výstavy byla návštěva umělkyně na Kypru, kde pozorovala „mísení kultur“, například v architektonických slozích. Na tento proces zjevně reagují žluté plastiky, které zdálky připomínají prolézačky, ale zblízka jasně odkazují k různým formám sakrální architektury. Stejně působí i objekt připomínající blíže neurčený chrám v prostoru na druhé straně. V tomto bodě můj pocit znepokojení vzrostl. Apropriování estetických kódů a kulturních symbolů místa, ve kterém se člověk vyskytl v omezené roli turisty, má v uměleckém prostředí dlouhou a neslavnou tradici, kterou započala už velká jména uměleckého kánonu jako Gauguin ad. Většinou šlo o fascinaci „exotickými“ (čti koloniálně vykořisťovanými) národy, na jejichž estetice se tito bílí evropští umělci poté přiživovali. Nelze v tomto kontextu nezmínit pojem orientalismus od teoretika Edwarda Saida, který popisuje, jak je vágně vymezené území nazvané „orient“ účelně zobrazováno jako atraktivně jiné (other), a zároveň je romantizováno a démonizováno. Dekoloniální obrat, který se podle některých odehrává v umění už od šedesátých let minulého století, pak upozorňuje na to, že umělecká scéna globálního Severu dlouhodobě vytěžuje globální Jih bez toho, aby umělkyním a umělcům z této oblasti poskytovala možnost se vyjádřit sami za sebe.

Formu islámských architektonických prvků v kombinaci s křesťanskými navíc nelze v českém prostředí používat bez povědomí o islamofobních náladách ve společnosti v kontextu stále probíhající uprchlické krize. Nicméně výstava Mileny Dopitové je od tohoto pozadí zvláštně vzdálena, jako kdyby vznikla v jiném roce a v jiné zemi. Objekty jsou – někdy doslova jako u křídel v šále v první místnosti – zavěšeny v bílém vakuu galerie, jakoby ve snově vzdálené realitě. Jistě by šlo namítnout, že se zde nejedná o politické umění, ale o výraz osobního zážitku, jenže – a v tomto případě to platí dvojnásob – osobní je také politické.

Toto prohlášení platí dvojnásob, pokud si poslechneme rozhovor, který Dopitová s Pachmanovou nahrály ve formě podcastu doprovázejícího výstavu. Bez informací z podcastu bych zvažovala, zda výstava nevychází ze znalosti náboženských symbolů v jejich lokálním kontextu, které jen nerozumím, protože je mi vzdálená. Ovšem tuto znalost nelze předpokládat u většiny diváctva a Dům umění je městská galerie, tedy by měla počítat s co možná nejširším spektrem publika. Nebo bych absenci politického postoje připsala imaginaci světa v budoucnosti, který je solidární kulturní asambláží a jeho hlubší významy nejsou pro nás zatím čitelné. Nicméně v podcastu Dopitová zcela jasně vyjadřuje několik myšlenek, které tuto interpretaci znemožňují. Umělkyně například popisuje zážitek z Kypru v konkrétnějších obrysech tak, že byla šokovaná transformací křesťanské katedrály na muslimskou mešitu. Vliv islámského tvarosloví na budovu vykresluje vyloženě negativně. Říká, že islám „znehodnocuje“ a napadá křesťanský prostor, dokonce se pohoršeně vyjadřuje o tom, že místo teď vypadá „špinavě“, což je klasický orientalistický obrat. V podstatě žádná část výstavy pak neujde problematickému komentáři, včetně ženských zpěvů, které Dopitová popisuje jako hlasy islámem utlačovaných žen. To bohužel evokuje nadřazený přístup, který se děje v jakémsi odstupu mezi tím, kdo může dát hlas a kdo je příjemcem tohoto gesta.

Ve výstavě rozhodně lze najít místa, která jsou podnětná a nosná, ačkoliv byla (aspoň pro mě) zcela zastíněna ideologickým pozadím. Použití prefabrikátů, výrazných barev či flitrů evokuje estetiku, kterou Martina Pachmanová na debatě pojmenovala jako „náboženský kýč“ a která je mi blízká, protože se váže k tématu každodennosti, tolikrát zmiňovanému v kontextu výstavy. Náboženské symboly ve tvaru skládačky nebo ušité z holograficky reflexní zlaté látky mohou samy o sobě obsahovat například myšlenku masově vyráběného objektu, který je však pro věřící naplněn náboženským či osobním významem, a tím pádem nezáleží na tom, zda je vyroben z luxusních materiálů. Stejně tak písně zpívané dívkami v kombinaci s látkovou klaviaturou, na kterou hrají mužské ruce, mohou tvořit progresivní významy. Popová intonace dívek a styl projevu evokuje snad až emancipační potenciál, který proměňuje kontext tradičně chápané „dívčí kultury“ (girlhood).

Bohužel ale nad těmito interpretacemi převážil orientalistický přístup evropského umění. Bylo by tomu možná jinak, kdybych se odkázala na „smrt autora“ a výroky Dopitové nereflektovala. Koneckonců samotná výstava a díla v ní vystavená nám o tomto kontextu nic moc neřeknou. Diváci a divačky mají šanci vnímat textilní objekty, plastiky, videa a zvukovou složku jako příjemnou, barevnou architekturu, neurážlivě estetickou, ač nepřístupnou. Tedy aspoň do té doby, než si poslechnou podcast nebo přečtou tuto recenzi.


Milena Dopitová / Příští zastávka je na znamení / kurátorka: Martina Pachmanová / Dům umění města Brna / 30. 11. 2022 – 19. 3. 2023

Foto: Polina Davydenko

Hana Drštičková | Hana Drštičková vystudovala obor Intermédia na FaVU VUT a sociální antropologii na FSS MU. Je členkou feministického kolektivu SdruŽeny.