Rafani: Chceme indoktrinovat jen sami sebe

Moravská galerie v Brně se rozhodla uspořádat ke dvacetiletému výročí aktivit jedné z nejvýraznějších uměleckých skupin střední generace šest výstav. O této zvláštní formě retrospektivy, ale taky o různých aspektech jejich tvorby si povídala Anežka Bartlová se všemi čtyřmi aktuálními Rafany: Ondřejem Brodym, Jiřím Frantou, Davidem Kořínkem a Luďkem Rathouským. Podle přání skupiny jsou však jejich odpovědi sjednoceny.

Luděk Rathouský, David Kořínek, Jiří Franta, Ondřej Brody, záběr z videa Čtyřhlav, 2022. Archiv Rafani

Co vám přinesla možnost připravit tak velký projekt, jakým byla dva roky běžící série výstav v Moravské galerii? Protože to není úplně obvyklý formát…

Původně to měla být retrospektiva ke dvacátému výročí skupiny. A protože Moravská galerie nám nemohla poskytnout dostatečně velký prostor, tak kurátor Ondřej Chrobák přišel s nápadem rozprostřít výstavu v čase. Takže jsme k tomu přistupovali jako k jedné velké výstavě, která má šest částí. Původně to měl být jen jeden rok, rozdělený do šesti výstav po dvou měsících, ale pak se to celé protáhlo kvůli covidu na skoro dva roky…

A co nám to přineslo? Jedna část je zjištění na vlastní kůži, jak funguje Moravská galerie jako instituce, ale taky nám to přineslo spoustu nových a důležitých výstupů. Nakonec jsme se totiž rozhodli, že to nebude vyloženě retrospektiva, ale že každá výstava si vezme a rozvine jedno téma, s nímž v naší tvorbě dlouhodobě pracujeme. A tomu sériovému principu jsme pak podřídili mimo jiné i název: každá výstava tak nesla pojmenování S20, případně S21, S22 jako číslo sezóny a E01–E06, tedy číslo epizody, jako u seriálů z Netflixu, protože jsme k tomu jako k seriálu přistupovali. Nakonec to bylo pět výstav a tři události, které byly tak trochu jeden celek, tedy jako samostatný díl.

Můžete ještě trochu přiblížit, co stálo za jednotlivými výstavami?

První výstava byla prologem, taková víc rekapitulační. Na začátku Rafanů byl totiž takový manifest, formulované principy tvorby, tak jsme se rozhodli udělat jeho revizi po dvaceti letech. První výstava se jmenovala Zdroj a bylo to, jako když se v seriálu nejprve seznámíš s postavami… Sepsali jsme si nové principy, nová hesla, která byla na plakátech, umístěných kolem jezírka. Ty plakáty graficky zpracovávaly fotografie některých našich děl z minulosti. Pro nás to bylo zároveň shrnutím minulosti a zároveň počátkem něčeho nového. Navíc to do Moravské galerie zapadlo i vzhledem k historii Bienále grafického designu, které tu donedávna bylo. Ale to je spíš nechtěná ironie.

Takže i pro vás to zafungovalo jako nějaké ohlédnutí…

Jasně, jako sebereflexe, jako prověření, že některá hesla, stejně jako motiv kruhu (v té výstavě přítomný v podobě jezírka), zůstávají a jiné je třeba změnit. Potřebovali jsme sami vědět, kde po těch dvaceti letech jsme a kam se můžeme dál vyvíjet.

Foto z výstavy S20 E01: Zdroj, 2020. Archiv Moravské galerie v Brně

A co pro vás znamenalo pracovat dva roky intenzivně na jedné výstavě za druhou – střídaly se po třech čtyřech měsících?

V tomhle nám „pomohl“ covid, který to trochu rozvolnil a roztáhl v čase. Časové rozvolnění nám taky umožnilo projekt lépe finančně zvládnout atd. Takže se to nakonec ukázalo výhodou…

Ale samozřejmě to bylo výhodné nejen finančně, také nám to poskytlo větší prostor pro přípravu a promýšlení. Takhle jsme měli možnost vytvářet i nové vrstvy. Nakonec to vlastně mělo docela dobré flow – z jedné výstavy jsme přecházeli do další, některé části instalace tam zůstaly, abychom podpořili návaznost, jiné se proměnily…

Nejvíc to bylo asi vidět na výstavě S21 E02: SMRA, kde původně mělo jít o jedno video. Nakonec jsme ale udělali tři performance, dvě z toho ve spolupráci s básníkem Petrem Borkovcem, s kterým jsme v minulosti už také spolupracovali a vzájemně si dost rozumíme. Nechtěli jsme totiž vystavovat v prázdné galerii, kam nikdo nemůže přijít kvůli pandemickým opatřením. Takže jsme z toho Atria Moravské galerie, které jsme měli k dispozici, udělali tři streamované performance, což nás možná vrátilo paradoxně k performancím, které jsme dělávali dřív. Přitom streamovat živě z výstavního prostoru bylo pro nás něčím naprosto novým a další výzvou, jak k tomuto způsobu umělecké praxe přistupovat.

Covidová pandemie asi u každého a každé z nás prověřila zazdrojování: finanční, vztahové, otázku zázemí… Co to znamenalo pro vás?

Tak my jsme – stejně jako asi mnozí další umělci – zjistili, že jsme v tom sami. Umělecké instituce si obecně s tou situací vlastně neuměly moc poradit, zároveň ale taky brzy zjistily, že toho moc dělat nemusejí…

Zároveň se ale znovu objevila naléhavě otázka, zda je formát výstavy ještě něco, co má dneska nějakou platnost. A myslíme, že se ukázalo, že to právě je v mnohém přežitý formát, což pandemie – tak jako u jiných věcí – akcelerovala a zviditelnila.

Na každé z těch výstav jsme spolupracovali s mnoha dalšími lidmi – daleko víc, než jsme byli doteď zvyklí. Takže to vlastně taky prověřilo i různé vztahové vazby, donutilo nás to nějak podvědomě dělat věci trošku jinak.

Například ty zmíněné performance, byly hodně jiné než naše dosavadní akce: tentokrát šlo o živé studiové performance na více kamer, se štábem a všemi těmi věcmi kolem. Do té doby jsme nedělali žádnou performance, která se živě stříhá. Chtělo to speciální scénu, naučit se choreografii, jinak uvažovat o rekvizitách a objektech, které nás obklopovaly. Takový seriálový formát performance vlastně! Instalace se stala scénou s živou akcí. Navíc publikum bylo přítomno pouze on-line, takže nemáš žádné okamžité reakce, a z naší strany minimum improvizace.

Foto z výstavy S21 E05: Hnutí, 2021. Archiv Moravské galerie v Praze

Mám pocit, že v některých polohách pracujete s obrazem a textem v poloze blízké memům. Ty jsou často kritizovány za velmi omezenou politickou agitační sílu, díky čemuž jsou populárnější mezi liberály či pravicí. Vy se ve svých pracích často vyjadřujete k politickým tématům, ale také k té samotné bezzubosti. Jak přemýšlíte o publiku? Kdo to je?

Publikum jsme my sami. To tak máme od začátku a je to také to, co nás odlišuje od angažovaných umělců. My nechceme nikoho zatahovat do něčeho a nějak proklamativně indoktrinovat… Chceme indoktrinovat jen sami sebe, protože společnost prostě není citlivá, jakákoliv pozornost je dnes povrchní a postrádá kontext.

Nicméně výstavu S21 E05: Hnutí, na kterou asi narážíš, kde jsme autorsky spolupracovali s fotografem Václavem Jiráskem, byla přímou reakcí na politiky. Ti se před volbami (výstava dokonce náhodou probíhala právě v předvolebním období) opravdu fotí často se zvířátky a lezou na hory a předvádějí podobné způsoby lásky, starosti nebo výkonu. No a teď když se podíváš na Instagram, tak Karel Janeček leze na hory a Babiš nebo Pavel se fotí s pejskem. Ale nemysleli jsme to jako přímý odkaz, ta aktualizace se stala sama, nějak přirozeně. Necílili jsme na nikoho konkrétně. Navíc to nebyly doslovné „kopie“ vizuálů z politických kampaní. Významů tam bylo víc, někteří ti pejsci byli foceni v útulku, jiní jsou vycpaní…

Zároveň výstava S21 E03: Hranice, která tematizovala důstojnou mzdu (pozn. AB: Návštěvníci byli rozděleni podle toho, zda mají víc než důstojnou mzdu: ti, kteří ano, si museli koupit vstupenku za 500 Kč, kdežto ti, kteří ji nemají, mohli jít na výstavu zdarma. Každý pak vstupoval do výstavy jiným způsobem), tohle téma uchopila sice zjednodušeně, ale z úhlu pohledu, který tady jinde není běžný, přesto to pozornost v podstatě nevyvolalo. To přičítáme skutečnosti, že tady debata kolem důstojné mzdy a sociálních rozdílů nikoho nezajímá.

A když nad tím teď přemýšlíme, tak nám připadá, že nás to vedlo k tomu, že sice výstavy byly hodně o nás, ale my jsme tam vždycky hráli nějaké role.

Očekávatelná otázka: Považujete se za feministy?

Jasně! Samozřejmě, to snad ani nejde jinak… Ale asi bychom to o sobě neřekli někde na vernisáži „Rafani jsou feministi“. Nás nezajímá takhle to deklarovat, zároveň by to asi znělo trapně. To je prostě i generační věc.

Asi narážíš na tu performance, kde jsme se polévali pivem za přednesu básně Petra Borkovce. Tam jsme asi šli na nějakou hranu: Namalovali jsme si make-up, bylo tam to pivo (náš oblíbený znak českého muže), holky byly oblečené jako kluci (resp. v „boyfriend“ stylu)… Tam jsme právě asi fakt došli na nějakou hranu, která dovolovala vidět právě politizaci feminismu jako nějaké nálepky. Myslím, že ta performance ukázala právě to, že to není jen status, ale že to musí být taky zažité.

Co nám na tom ještě přijde smutný, je, že ta debata je pořád stejná jako před třiceti lety, někdy na počátku devadesátých let… V roce 2022 je debata o tom, zda „feminismus ano, či ne“, prostě k ničemu, to už máme mít dávno za sebou. Ale těžko se to samozřejmě vysvětluje.

Ano, právě na tuhle performance, S21 E02: SMRA jsem se chtěla zeptat: Já jsem vnímala hodně kritickou reakci, odmítavou. Proč myslíte, že to bylo takhle pochopené?

Neznalost, zaslepení, hloupost, nevzdělanost… Ale ta reakce je prostě podle nás ukázkou právě té ideologické slepoty, která nás štve a provokuje. Petr Borkovec sepsal tu báseň na motivy jedné konverzace z mysliveckého on-line fóra, kde jedna žena v reakci na svou fotografii dostala dost drsnou zpětnou vazbu s tím, že posouvá myslivost už úplně jinam a tak podobně. Ona to určitě nedělala z nějaké feministické perspektivy, ale prostě se jí povedlo vyprovokovat chlapy k dost drsným reakcím. No a tohle Petr Borkovec přepracoval do té básně.

Přijde nám vlastně strašně smutný, že si umělci už nemůžou hrát s tímhle tématem, protože je to politikum. Když jsme v minulosti přijali roli, že jsme fašouni, tak jsme jimi fakticky nikdy nebyli, když jsme vstoupili v rámci jiné akce na rok do komunistické strany, tak jsme komunisty taky nebyli. V umění jdeš na hranu, ale uvědomuješ si to. Společnost podle nás měla být už dávno jinde a smutný nám připadá, že i v té malé bublině českého umění je to častokrát nepochopené. Stejně jako když jsme zabrali na rok Václavské náměstí, bylo to i levičákama vnímané pomalu jako fašismus. Od toho podle nás právě je umění, které umí jít na tu hranu… Souvisí to s naší strategií ztotožňování. Je to něco jiného než hra nebo jen vcítění se do rolí. Ale zároveň je prostě potřeba o tom stále převažujícím šovinismu v české společnosti mluvit, nějak se toho dotýkat.

Foto z performance S21 E02: SMRA, 2021. Archiv Moravské galerie v Brně

Ještě bych se vrátila k tématu angažovanosti. V rozhovorech často tvrdíte, že neděláte angažované umění, že vás to nezajímá. Přijde mi, že se v tomto potkáváte s docela velkou částí dnešních studujících, nejmladší umělecké generace, kterou to, co nazýváme angažovaným uměním, vlastně taky nezajímá. Máme tu spíš vlny různých eskapismů… Část z vás učí nebo učila na uměleckých školách, vnímáte tam v tomto blízkost?

Když jsme byli na Akademii výtvarných umění, tak si vzpomínám, že Jana Ševčíková si stěžovala, že v 60. a 70. letech byli mladí umělci daleko víc angažovaní, že naše tehdy mladá generace není dostatečně angažovaná. Takže ta otázka, ale i odpověď na ni jsou pořád stejné. Mění se spíš ty formáty angažovaného umění, ne sám fakt angažovanosti jako takové u každé nové generace. Rozdíl od doby kolem roku 2000 je možná v tom, že tehdy to byla větší gesta, ale radikalita v tom byla stejně jako dneska. Dneska se zase mladí umělci a umělkyně snaží fungovat víc kolektivně, nepotřebují tolik individuality. Můžou být radikální v tom kolektivním konsenzu. S tím samozřejmě pak souvisí taky posun v roli umělce.

Radikalita ideová totiž není radikalitou, k tomu je potřeba, aby byla naplněná ve skutečnosti, a to se prostě v českém uměleckém provozu málokdy povede.

A jak tedy tvořit dál, v situaci, kdy je umění, jeho instituce i ministerstvo, které ty granty rozděluje, výrazně podfinancované? Kdy je těžké dotahovat projekty do detailu…

Jako skupina máme tu možnost dělat přesně to, co chceme, a tak profesionálně, jak chceme a jak umíme, protože jsme schopni spojit síly. Jako individuální umělec nic moc nemůžeš, to je jasné. Prostě to jde o dost hůř.

Nicméně z druhé strany, z pozice institucí, pak zaznívá, že práce se skupinami a kolektivy je naopak výrazně náročnější a dražší…

Jasně, tak to je: čtyři letenky, čtyři postele atd. My jsme zvyklí, protože jsme nikdy neměli dostatečnou institucionální podporu, zároveň samozřejmě nemusíme být třeba na vernisáži v Center for Contemporary Art v Tel Avivu všichni čtyři, stačí když je tam jen jeden, nemusíme být u instalací našich výstav všichni… Není to tak, že to umění milujeme, a proto to skousneme, je to spíš nějaký všeobecný způsob naší existence. Abychom udělali výstavy v Moravské galerii tak, jak jsme chtěli, sami jsme si napsali granty a vrazili do toho i vlastní peníze. Tak to prostě u nás funguje.


Rafani: S20 E01: Zdroj / S20 E02: SMRA / S21 E03: Hranice / S21 E04: Ne/ S21 E05: Hnutí / S22 E06: Čtyřhlav / kurátor: Ondřej Chrobák / Atrium Pražákova paláce / Moravská galerie / Brno

Anežka Bartlová | Anežka Bartlová (*1988) je šéfredaktorkou Artalku. Vystudovala Dějiny umění na FF UK a UMPRUM a doktorát získala na KTDU Akademie výtvarných umění v Praze. Je editorkou knihy Manuál monumentu (UMPRUM, 2016). Podílela se na běhu INI Gallery a Ceny Věry Jirousové (2014–2016). V letech 2016 až 2019 byla interní redaktorkou časopisu Art+Antiques, 2018–2022 pracovala v redakci akademického časopisu Sešit pro umění, teorii a příbuzné zóny. Anežka Bartlová je členkou Spolku Skutek, solidární platformy pro komunikaci uvnitř i vně umělecké scény, členkou Feministických (uměleckých) institucí a iniciativy Nadšením nájem nezaplatíš.