Konec dějin umění: Zemřel Hans Belting

Na počátku ledna zemřel Hans Belting (1935–2023). Požádali jsme proto Milenu Bartlovou, aby se za životem a myšlením významného historka umění ohlédla a popsala důležitou roli, kterou měl v rámci metodologie a dějin umění.

Hans Belting v Brně při otevření Knihovny Hanse Beltinga. Foto: Wikimedia Commons

Konec dějin umění: zemřel Hans Belting

Použít v nekrologu charakteristiku „jeden z několika vůbec nejvýznamnějších historiků umění druhé poloviny 20. století“ může vypadat jako žánru přiměřená slavnostní formulka. Hans Belting ale skutečně takový význam měl. Hned je ale třeba dodat, že se projevil především v německojazyčné oblasti. Přesto se jeho přelomová kniha Bild und Kult: Eine Geschichte des Bildes vor dem Zeitalter der Kunst (Obraz a kult: Dějiny obrazu před epochou umění) z roku 1990, o čtyři roky později vydaná v anglickém překladu jako Image and Likeness, objevuje jako poslední ze šestnácti knih, které ve století mezi 1898 a 1990 formovaly obor dějin umění. Kniha byla přelomová nejen svým významem, ale také rolí v autorově životě. Do počátku devadesátých let byl především medievistou se specializací na byzantologii, pak se ale stal teoretikem, který se zabýval mediální teorií, obecnou teorií obrazu a současným uměním.

Belting patřil ještě k předválečné generaci, narodil se v Andernachu v Porýní v roce 1935. Po studiu byzantologie a dějin umění v Římě a Mohuči obhájil v roce 1959 doktorskou disertaci o freskách ze 3.–11. století v jednom z kostelů raně křesťanského sakrálního komplexu v Cimitile východně od Neapole. Po stipendijním pobytu v byzantologickém centru Dumbarton Oaks ve Spojených státech založil na univerzitě v Hamburku byzantská studia; prvních pět jeho monografií se věnovalo byzantskému umění (úplná bibliografie včetně textů o autorovi je zde).

Ačkoli byl jen o několik let starší než protagonisté Ulmského spolku, platformy rebelujících osmašedesátníků v německých dějinách umění, měl před nimi náskok a v roce již 1968 publikoval svou hamburskou habilitační práci, věnovanou středověkému malířství v oblasti jihoitalského Beneventa. Sedmdesátá léta strávil jako profesor v Heidelbergu, následující desetiletí pak na konzervativněji orientované univerzitě v Mnichově. Tady se jeho zájem obrátil nejen k průzkumu vztahů mezi byzantskou vizuální kulturou a zaalpskou Evropou, ale také k řadě otázek, které patří do okruhu „aplikovaných dějin umění“, jako je muzeologie, geografie dějin umění a problémy nacionalismu.

Shrnul je v knize, jíž si získal přízvisko „kontroverzní“. Ende der Kunstgeschichte? (Konec dějin umění?) z roku 1983, rozvíjející veřejnou přednášku z roku 1980, po deseti letech zrevidoval do verze vydané 1995 už bez otazníku. „Konec“, o němž tu Belting sebevědomě a provokativně píše, je nejen konec psaní dějin umění jako velkých legitimizačních příběhů o vývoji ducha či národů, v čemž se Belting aktuálně připojil k tehdy aktuálním debatám v historiografii. Jde také o konec samozřejmého ztotožňování „umění“ s „obrazem“, a také o deklaraci odpoutání uměleckohistorického myšlení od estetiky a filozofie umění.

Ačkoli Belting nikdy nevystupoval přímočaře politicky jako osmašedesátníci, fakticky postupoval stejným směrem proti estetizujícím a duchovědným tradicím v dějinách umění, jež byly v Německu jako „mateřské zemi dějin umění“ zřetelně propojeny s konzervativními elitami.

Medievistika

Vlivné Beltingovy práce můžeme tedy rozdělit na dvě části, na medievistiku a vizuální studia. Zmíněná kniha Bild und Kult je nejen rozděluje, ale i spojuje. Autor v ní na 700 stranách a na základě dvaceti let materiálového studia umění Byzance a středověké Evropy zformuloval svou základní tezi: „umění“ je konstrukt raného evropského novověku a moderní doby, který dějiny umění mylně promítají i do doby, kdy ještě neexistoval. Výchozím bodem uměleckohistorického myšlení se musí stát výzkum média obrazu (v širokém významu zobrazení). Jedině tak lze docenit význam výtvarné tvorby před vynálezem konceptu uměleckosti v novodobém smyslu. Obraz přitom podle Beltinga není vysvětlitelný jako pasivní objekt svých kontextů, ať jsou stanoveny jakkoli, ale jako jejich aktér. Kniha se stala v následujících desetiletích impulsem pro mohutný proud medievistických dějin umění, které se intenzivně zabývaly praktickými i komunikačními funkcemi a materiálními i prostorovými kontexty středověkých zobrazení.

Už v roce 1981 vydal Belting menší knížku Das Bild und sein Publikum im Mittelater. Form und Funktion früher Bildtafel der Passion (Obraz a jeho publikum ve středověku. Forma a funkce raných deskových obrazů pašijí). V ní na příkladu recepce pašijových zobrazení a zejména typu Imago pietatis (Panna Marie objímající Krista sňatého z kříže, tedy výjev, který nemá podklad v biblických textech) prozkoumal nejen konkrétní podobu tzv. „byzantského vlivu“ na italské umění středověku, ale i teoretické otázky uměleckohistorické metodologie, jmenovitě úlohu přijímajícího prostředí při transferu stylu, ikonografie i významu, a také téma rétoriky jako strategie tvorby obrazu v konkrétních společenských situacích. To je otázka zásadní jak pro výklad středověkého umění, tak také pro obecnou teorii obrazu. Belting se jí věnoval na tématu z rané renesance rovněž ve sborníku Malerei und die Stadtkultur in der Dantezeit: Die Argumentation der Bilder (Malířství a městská kultura v Dantově době: Argumentace obrazů), který vydal v roce 1989 spolu s Dieterem Blumem. V roce 1994 pak společně s Christiane Kruse vyložil jako produkt narativistických strategií také druhé místo údajného „zrodu evropského umění“, tedy dílo van Eycků a tzv. raný nizozemský realismus (Beltingův podíl vyšel jako samostatná kniha Spiegel der Welt. Die Erfindung des Gemäldes in den Niederlanden [Zrcadlo světa. Vynález malby v Nizozemí]). V roce 2005 se v knize Das Echte Bild: Bildfragen als Glaubensfragen (Pravý obraz: Otázky obrazu jako otázky víry) vrátil k hlavní kritice, která se ozvala v ohlasech na Bild und Kult: Hranice mezi obrazem a uměním není shodná s hranicí mezi náboženským a nenáboženským uměním, protože i v renesanci a manýrismu naplňovala větší část výtvarného umění náboženské funkce v silném smyslu.

Knihy Hanse Beltinga. Foto: Milena Bartlová

Mediální a vizuální studia

Už v Konci dějin umění přemýšlel Hans Belting o pohyblivém obraze a více než klasiky oboru citoval režiséra Petera Greenawaye. V sedmapadesáti letech pak změnil v roce 1992 na následujících deset let své působiště tak radikálně, že už jen tímto počinem by byl vstoupil do dějin disciplíny. Z katedry dějin umění Mnichově, která patří k nejprestižnějším adresám německé kunsthistorie, přešel do nového Zentrum für Kunst und Medien (ZKM), které založil 1989 Heinrich Klotz v Karlsruhe.

Beltingovo pojetí „dějin umění bez umění“ bylo v devadesátých i nultých letech paralelní vůči ostatním projektům analogického zaměření – k americkému projektu vizuálních studií W. J. T. Mitchella, k britským autorům Michaelu Baxandallovi i Davidu Freedbergovi, ale také k oběma německojazyčným programům „vědy o obraze“, Bildwissenschaft. Totiž jak vůči estetickému výzkumu Gottfrieda Böhma, tak i transdisciplinárnímu přesahu studia zobrazování v přírodních vědách, jejž rozvinul Horst Bredekamp. Možnost udržet si své jedinečné pojetí dodávalo Beltingovi právě angažmá ve světě současného umění a digitálních médií. Před penzionováním se ještě podílel na přelomovém a dodnes důležitém projektu ZKM, objemné publikaci a výstavě Iconoclash, již v roce 2002 uspořádali Peter Weibel a Bruno Latour a v níž usilovali proniknout, jak konstatuje podtitul, „beyond the image wars in science, religion and art“.

Kritiku toho, čemu říkal „práce estetické pohraniční stráže“ při vymezování novodobé kategorie „umění“, rozpracoval Belting roku 1998 v knize o 500 stranách Das Unsichtbare Meisterwerk: Die modernen Mythen der Kunst (Neviditelné mistrovské dílo: Moderní mýty o umění). Za zásadnější se však při rekapitulaci považuje Beltingova kniha z roku 2001 Bild-Anthropologie: Entwürfe für eine Bildwissenschaft ([Antropologie obrazu: Návrh vědy o obraze] anglický překlad Anthropology of Images: Picture, Medium, Body vyšel až o desetiletí později).

Jeho uměleckohistorické myšlení se vždy drželo tělesnosti více než idejí a v této knize Belting ukázal, že primárním místem materiálního obrazu je vždy lidské tělo. Rozvíjí zde původně antickou úvahu o tom, že smyslem obrazu těla je zpřítomnit nepřítomnou, zejména zesnulou osobu. Poslední Beltingova kniha z roku 2013 Faces. Eine Geschichte des Gesichts (Dějiny tváře) opět důkladně reaguje na kritiku, která tvrdila, že postulování masky jako primárního zobrazení z hlediska antropologie umění je nahodilé a nedostatečně zdůvodněné.

Nakonec ještě musím zmínit knihu Florenz und Bagdad. Eine westöstliche Geschichte des Blicks (Florencie a Bagdád. Západo-východní dějiny pohledu). Belting v ní dokazuje, že ten nejevropštější výdobytek obrazové reprezentace, totiž centrální geometrickou perspektivu, sice objevili přátelé Alberti a Brunelleschi ve Florencii kolem roku 1420, ale nebylo by to vůbec možné, pokud by neznali předchozí vědecké texty a experimenty prováděné Araby na středním Východě. Kniha nabyla nečekaně relevance při tzv. migrační krizi v roce 2015. Snad nejvýstižněji v této knize vidíme Beltingův charakteristický postup: Nepřebíral aktuální, či dokonce módní myšlenkové či filozofické směry, ale přizpůsoboval si jejich témata vlastnímu uměleckohistorickému myšlení a materiálu, který měl prozkoumán. To vyjadřovala jedna z důležitých kritik, že totiž jeho nové uměleckohistorické myšlení není dostatečně teoreticky fundované. Stejně jako na výzvu recepční estetiky, vizuálního či piktoriálního obratu, digitálního obrazu a antropologie zobrazení, dokázal i na dekolonizační impuls a projekt dějin vidění reagovat argumentací založenou na svém vlastním dosavadním výzkumu a přinést osobitý a podstatný vhled. To byl i postup, jímž reagoval na kritiky svých prací, když se k problémům vracel a usiloval kritikou navržená řešení integrovat do vlastního uvažování.

Belting česky a v Česku

Ve výše zmíněné knize The Books that Shaped Art History píše Jeffrey Hamburger o tom, jak na něj kniha Bild und Kult zapůsobila na začátku devadesátých let coby závan čerstvého vzduchu. Popisuje, jak jemu i celé generaci ukázala cestu k tomu, jak medievistiku zodpovědně napojit na současné myšlení a jak neuváznout v nudném starožitnictví nebo konzervativní politice. Mohu potvrdit, že stejně jako na Hamburgera, který je o rok starší a tehdy právě dokončil svou disertaci připravenou mezi Spojenými státy a Německem, tato kniha zapůsobila i na mne, když jsem si ji přivezla v roce 1992 z berlínského kongresu CIHA. Navzdory věcným chybám v partiích věnovaných českým deskovým obrazům uchvátila naši generaci – tehdy nastupující – i u nás. Pro mne se stala jedním z formativních textů, které si člověk natolik osvojí, že už je pak zapomíná citovat. Jan Royt se k ní dokonce přihlásil titulem své habilitační práce na Karlově univerzitě z roku 1996 Obraz a kult v Čechách 17. a 18. století – a to navzdory tomu, že metodologicky tehdy z Beltingovy práce převzal jen velmi málo a od nultých let se naopak vůči vztahům mezi dějinami umění a vizuálními studii a vůči novým metodologickým přístupům stále silněji kriticky vymezuje. Souviselo to nepochybně s tím, jak obtížné bylo recipovat inovativní uměleckohistorické myšlení v prostředí, kde nám k tomu scházel celý intelektuální kontext a další související publikace byly ještě řadu let nedostupné.

Dnes máme v češtině dostupné tři Beltingovy knihy. V roce 2000 vyšel Konec dějin umění, přičemž chyběl jak otazník v názvu, tak i informace, že je to překlad druhého, revidovaného vydání. Bezprostřední vliv v oboru dějin umění tehdy nebyl velký, stále ještě chyběl širší ideový kontext. V dalších desetiletích se ale kniha stala, spolu s Gombrichovým Příběhem umění, jedním ze vstupních textů do uměleckohistorického studia.

Zásadní změnu v české recepci Beltingova díla přinesly teprve poměrně nedávno aktivity Semináře dějin umění Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně a jeho pedagoga Ivana Folettiho, který se s Hansem Beltingem osobně seznámil. V roce 2015 vydal Foletti spolu s Herbertem L. Kesslerem jubilejní sborník k Beltingovým osmdesátinám a následující rok získal Seminář dějin umění společně s Freie Universität Berlin a Donau Universität Krems několik tisíc svazků z jubilantovy knihovny. Roku 2019 pak Hansi Beltingovi udělila Masarykova univerzita čestný doktorát. Na brněnských dějinách umění tak vedle Gettyho knihovny vznikla i Beltingova knihovna zaměřená na výzkum středověku, jež dnes má díky velkorysému daru řadu unikátních titulů.

Brněnské nakladatelství Books & Pipes, které dlouhodobě spolupracuje s brněnskou katedrou, vydalo poté dva překlady Beltingových knih. Roku 2019 to byl útlý svazek Němci a jejich umění: problematické dědictví (originál 1992). Volba zrovna tohoto titulu nebyla příliš jasná – obrací se totiž primárně dovnitř německojazyčného kunsthistorického prostředí. S ním naše dějiny umění, humanitní vědy i celá kultura zajisté blízce souvisely, dnes však tato vazba velmi zeslábla, o čemž nejlépe svědčí skutečnost, že řada z výše uvedených titulů, pokud nebyly přeloženy do angličtiny, byla a bohužel nejspíš i zůstane mladším generacím teoretiků a teoretiček a historiků a historiček umění nepřístupná. V roce 2021 ovšem následovalo vydání překladu již zmíněné důležité práce Antropologie umění, takže můžeme doufat, že by mohlo jít o počátek překladové série. Snad se tedy díky aktivitám brněnského Semináře budeme moci těšit na to, že se svébytný a podnětný Beltingův přístup k dějinám umění i jeho myšlení stanou i u nás užitečnými zdroji poznání. Není sporu o tom, že by to našemu oborovému prostředí, jehož některá významná pracoviště si od vizuální kultury udržují odstup a příliš snadno odsuzují inovace jako pouhou povrchní módu, velmi prospělo. Ostatně právě v tomto prostředí by mohl být inspirativní Beltingův osobitý přístup, založený vždy na důkladném materiálovém studiu.

Milena Bartlová | Profesorka dějin umění, působí na UMPRUM v Praze. Věnuje se dějinám umění středověku zejména ve střední Evropě, dějinám a metodologii oboru dějiny umění, vizuálním studiím a muzeologii.