What if we kissed… pod vitrínou od Baladrána

Výstava Zbyňka Baladrána Nekrologie v Galerii TIC hledá, jak se lze skrze umění vyjádřit k rozporům dnešního světa, které vytváří současný ekonomický a politický systém. Nejednoznačná je v tomto i samotná výstava, která podle Hany Drštičkové lavíruje mezi přístupností a intelektuálním elitismem.

What if we kissed… pod vitrínou od Baladrána

Nestává se mi často, že by mi nejužitečnější kontext k výstavě poskytl marxistický čtenářský kroužek. U výstavy Nekrologie tomu tak bylo. Výstava umělce Zbyňka Baladrána je na první pohled vystavěna na teoretickém základě, nicméně na rozdíl od mnoha současných výstav tato teorie nepochází ze sexy tekutých hlubin posthumanismu ale z podstatně starší, sušší, ačkoliv stejně tak, ne-li více relevantní, oblasti marxistické filozofie a politické ekonomie. Osobně mi tento fakt vyloženě udělal radost, protože se domnívám že Baladránova práce přispívá k zaplnění jisté mezery v českém levicově orientovaném politickém umění, které ekonomickou stránku často obchází či přehlíží jako neatraktivní.

Baladrán v doprovodném rozhovoru k výstavě poznamenává, že se jeho práce sice vyznačuje upovídaností, která může být překážkou v přístupnosti, ale že doufá, že to vynahradí jeho specifický humor. Výstava je skutečně textově hutná, odlehčení v ní ale nechybí. Je do ní otištěná nálada smutného vtipu o realitě absurdity existence v kapitalismu s vědomím toho, jak je tento ekonomický systém od základu nefunkční a v kontrastu s potřebou zajistit každodenní péči o sebe a své blízké. Jednotlivá díla ve výstavě rezonují především se zkušeností s prací ve velkých firmách, s finanční tísní, která pro mnohé znamená nemožnost naplnění základních lidských potřeb, a s dennodenním kontaktem s ideologií nadřazenosti ekonomicky mocných.

Avšak i když jsou tyto zkušenosti nejvíce spojené s pracující třídou, je třeba poznamenat, že se Nekrologie nepokouší být přístupná masám. Náhodný zážitek z návštěvy galerie, kdy dvě postarší návštěvnice množství textu velice rychle odradilo, přispívá k mé domněnce, že výstava funguje na bázi určitého intelektuálního elitismu, který je ovšem s nadsázkou reflektován. Jednotlivá díla se nesnaží vystoupit z uzavřených kruhů umělecko-filozofického diskurzu, ale naopak si utahují z toho, že jsou v mnoha směrech odstavci teoretického textu, eseje převedeného do prostoru. K tomuto odkazuje nejen citování jazyka slovníků, které pravděpodobně jen tak pro radost čte málokdo, ale i stylizování celého prostředí galerie do zatuchlého muzea s ošuntělými vitrínami a nástěnkami evokujícími socialistický režim (v kombinaci s velmi aktuální marxistickou analýzou zde opět prosakuje humor). Tato sebereflexe výstavě velmi svědčí a zároveň poskytuje určitý odstup.

Hra s propojováním prvků historičnosti a současnosti se prolíná celým prostorem. Nejvýraznější je propojení vizuality fyzické antropologie (či archeologie) s antropologií kulturní, zejména s její odnoží zkoumající ekonomické a ideologické struktury útlaku. „Infografiky“ vizuálně staroegyptského charakteru v první místnosti poukazují zároveň na absurditu kapitalistického trhu práce i na vliv ideologie na interpretaci dějin. Protilehlá schémata, která podle slov Baladrána používají „slovníky, ve kterých je svět přeložen a vtělen do vojenských termínů“, zároveň evokují vtělenost idejí amerického vojenského imperialismu, který tyto termíny produkuje, zpět do světa, tedy doslova do morku lidských kostí. Velmi pozoruhodně a chytře jsou spojeny fyzické části těl a kultura, která je utváří – definuje jejich hodnotu a právo na existenci (například v závislosti na tom, kde a v jakém těle tyto kosti vyrostou). Nástěnková prezentace fragmentů, snad kostí, snad kulturních artefaktů, pak zase vede metaforu obloukem zpět, aspoň tedy v mé interpretaci, a nabízí pohled na historii a současnou společnost jako složenou ze střípků významu, které denně interpretujeme skrze dominantní ideologii.

Z celku výstavy mírně vyčnívá video In Praise of Dialectics, volně adaptující povídky Bertolda Brechta – jeho vizualita podpořená médiem působí v kontrastu se stylizací zbytku prostoru velmi současně. Video nicméně zajímavě navazuje na méně známý aspekt marxismu, kterým je důraz na dialektičnost. Tento důraz se manifestuje rozpouštěním dichotomií a vnímáním nekonečného utváření, proměn a vzájemného ovlivňování jako principu bytí. Právě díky dialektičnosti působí některé marxistické texty mnohem méně historicky vzdáleně, a stejně tak tomu je i u Baladránem zpracovaných Brechtových povídek. Video je však stále o několik úrovní tajemnější a abstraktnější než zbytek výstavy, který mluví méně poetickým a více konkrétním jazykem. K tomu přispívá i jeho vizuální složka, která spočívá v proplouvání semiabstraktními fragmenty (kultury? těl? významu?) vznášejících se v jakési vesmírné temnotě.

Na závěr návštěvnice vstoupí do prostoru s rozměrnou mapou, horizontálně nainstalovanou v další vitríně odkazující na muzejní estetiku. Dílo si opět zahrává s interakcí materiálního a kulturního, zde skrze analýzu vlivu moci peněz nápodobu každodennosti v kapitalismu. Jeho vrstevnatá meta-povaha umožňuje doslova mapování procesu, kdy peníze formují materiální i myšlenou krajinu kolem (a v) nás. Výsledný objekt pak – stejně jako téma, kterým se zabývá, – působí spletitě a poněkud neproniknutelně. I tak však lze na této mapě nalézt důvěrně známá místa, tedy úryvky popisující zkušenost, ve které se člověk už mnohokrát nacházel – momenty, kdy peníze definovaly osobní identitu, kdy byly tvůrcem hodnoty, a dokonce morálky.

Celkový dojem z výstavy je zároveň kryptická tíživost i radost z blízkosti skrze sdílený humor. Vyšla jsem z ní s pocitem, že některé její části jsou příliš intelektuálně komplexní, než abych se v nich kdy vyznala, a jiné mi naopak poskytly velmi přímočaré potěšení z porozumění, podobné reakci na kvalitní levicová memíčka. Každopádně tedy Nekrologie vyvolává emocionální odezvu, ať už je jakkoliv komplikovaná, a poskytuje výjimečný prostor pro zkoumání rozkladu současnosti skrze hru s minulostí, skrze dialektický obraz vzájemné propojenosti, skrze teoretické kosti i živou masu významů.


Zbyněk Baladrán / Nekrologie / kurátorka: Marika Kupková / Galerie U Dobrého pastýře / Galerie TIC / Brno / 16. 11. – 11. 2. 2023

Foto: Galerie TIC

Hana Drštičková | Hana Drštičková vystudovala obor Intermédia na FaVU VUT a sociální antropologii na FSS MU. Je členkou feministického kolektivu SdruŽeny.