Marwa Arsanios: V umění jsem se dusila

Libanonská umělkyně Marwa Arsanios má zkušenost s žitou praxí různých komunit a politických hnutí, jako je ženské kurdské autonomní hnutí, které zaznamenává v rámci své série videí Who Is Afraid of Ideology? Poslední díl série, v níž se věnuje snaze postavit právo na půdu na užívání a ne na vlastnění, představí na čtvrtečním promítání na UMPRUM.

Marwa Arsanios v první části série Who Is Afraid of Ideology?

V rozhovoru s Antonem Vidoklem pro e-flux conversations rozvíjíte myšlenku, že označit něco jako „umění“ zbavuje danou věc politické dynamiky. Vím, že se rozhovor odehrál v roce 2016 a od té doby se mnoho věcí změnilo, ale přesto, změnila se tato zkušenost od té doby, kdy jste vystavovala svá díla po světě?

Rozhovor se odehrál ve chvíli, kdy jsem přehodnocovala spoustu věcí. Měla jsem pocit, že se v umění začínám dusit. Souviselo to s tím, že jsem tehdy žila v Bejrútu a podílela se na provozu uměleckého prostoru a na výzkumném projektu 98weeks, který jsme v roce 2007 založily společně s mojí sestřenicí Mirene Arsanios. Po devíti letech, v roce 2016, jsme o náš prostor přišly, protože kvůli gentrifikaci šly ceny nájmů nahoru. Město se po roce 2013 začalo velmi rychle měnit, což byl důsledek kumulace let neoliberální politiky. Změny byly velmi viditelné a rozvoj nemovitostí poměrně prudký. Umělecká scéna na to reagovala po svém, vznikaly nové soukromé umělecké instituce, plánovala se výstavba nové nadace spojené s bankou.

Hráli v té proměně nějakou roli filantrop George Soros a Open Society Fund?

Bylo to možná podobné tomu, co se dělo v devadesátých letech ve východní Evropě a na Balkáně po pádu sovětského bloku. V osmdesátých letech byl Bejrút rozdělen na dvě části (východní a západní), což odpovídalo tomu, jak byl svět rozdělen během studené války. Po roce 1990 a zhroucení éry „dvou světů“ se město opět sjednotilo. Libanonská občanská válka byla vnitřně živena sektářským charakterem země, ale byly tu i vlivy z Východu a Západu. Po skončení občanské války a sjednocení města se objevilo mnoho nových nadací a Bejrút se stal doslova rájem nevládních organizací. Koncem 90. let a začátkem nového tisíciletí zde působila například Fordova nadace se svým institucionálním budováním na Blízkém východě, ale také Open Society Foundation. Místní scéna byla pro tyto nadace úrodnou půdou, protože v 90. letech vznikaly grassrootové organizace a samoorganizované umělecké prostory.

V roce 2012, možná ještě dříve, došlo na umělecké scéně k velkému posunu. Muzea a galerie nemohou v neoliberálním městě chybět, vždycky musí mít čtvrtě, kde je akvárium a vedle něj muzeum, nebo celý muzejní areál. Myslím, že 98weeks bylo touto situací částečně udušeno a rozhovor s Antonem Vidoklem se odehrál právě v té době. Prostory pro jiné druhy aktivit a uměleckou tvorbu ubývaly. Měla jsem pocit, že lidi na umělecké scéně víc zajímalo, co produkujeme, než co děláme z hlediska institucionálního fungování a struktury prostoru.

Od roku 2017 pracujete na sérii Who Is Afraid of Ideology?, kterou tvoří videa zachycující životní praxi kurdského autonomního ženského hnutí nebo komunity v jižní Kolumbii. Staly se pro vás filmy možností, jak z této situace, kterou popisujete, uniknout? Tedy věnovat se spíše filmové tvorbě nebo dokumentárnímu filmu než současnému umění?

Zklamání pramenilo z toho, že vše bylo institucionalizované. I malé grassrootové organizace měly ambice stát se velkými institucemi. Je to asi normální proces, ale problém byl v tom, že pak přestaly být zaměřené na tvorbu diskurzu, jak tomu bylo dříve. Scéna se začala více starat o globální trendy a o to, jak je dohnat. A samozřejmě začala být také hodně propojená s globálním trhem s uměním.

Svým způsobem jsem chtěla tomuto procesu uniknout, a tak jsem začala spolupracovat s družstvy a komunitami mimo město. Nechci říct, že to bylo ideální řešení, ale v tu chvíli mi to dávalo největší smysl. Tehdy jsem v Bejrútu uspořádala akci se dvěma členkami kurdského autonomního ženského hnutí. Přijely v roce 2016, představily svou činnost a založily čtenářskou skupinu. Mluvily o Rojavě a organizaci celého autonomního a samosprávného regionu. Četli jsme text kurdské myslitelky Pelshin Tolhidan, který pro tuto příležitost přeložily. Je to partyzánka a jedna z ideoložek strany PKK (Kurdská dělnická strana). Píše o průniku feministické politiky a ekologie a o samotném rozporu mezi válkou a ekologií, ale také o svých zkušenostech ze života v horách a o svém vztahu ke krajině.

Záběr na kurdskou vesnici Jinwar. Who Is Afraid of Ideology? Part 2, 2017–2019

Z tohoto setkání s kurdskými ženami vzešla celá videosérie Who Is Afraid of Ideology?

Když jsme se potkaly v Bejrútu, začaly jsme spolu diskutovat a spřátelily jsme se. Pak mě pozvaly do iráckého Kurdistánu a do hor. Nevěděla jsem, jak se to bude vyvíjet, byl to spíš pro mě nějaký proces vzdělávání a já se postupně dozvídala o jejich životě a praxi, o jejich vztahu ke všem teoriím, které čtou, a jak je praktikují. Nevěděla jsem, jak to bude pokračovat, ale věděla jsem, že chci navštívit Jinwar, vesnici, kde žijí jen ženy a která se nachází v severní Sýrii. Filmy vznikaly ve vzájemné diskusi. První část vychází z rozhovorů a četby, kterou navrhly, a druhá část je spíše o praxi. V Jinwaru je to samozřejmě jiné než v horách, ženy, které žijí v horách, jsou organizované jako partyzánské hnutí, v Jinwaru jsou ženy z venkova a mají tak jiný vztah k půdě. Setkání obou pohledů ukazuje jiné a zároveň velmi silné způsoby soužití.

Docházelo k rozporům mezi vaším západoevropským teoretickým vzděláním a praxí, kterou jste zaznamenávala? Vystudovala jste v Londýně, věnovala jste se feminismu, ekologii, progresivní politice. Jak vypadala konfrontace této teorie s žitou praxí?

Nebyl to takový střet. Ženy z autonomního kurdského hnutí čtou v podstatě všechno a přebírají všechny možné politické pohledy, také západní tradici, islámskou feministickou tradici, černý feminismus, ekologický, antikapitalistický feminismus a perspektivy z globálního Jihu. Berou si něco z každé této tradice a vytváří svůj vlastní přístup. Vůdce kurdského hnutí – Abdullah Öcalan – napsal knihu o životě a emancipaci žen, jmenuje se Osvobozující život: Ženská revoluce (Liberating Life: Women’s Revolution). V této knize rozvíjí myšlenku genderových vztahů a vychází z vlastní zkušenosti se svou matkou. Z pozice muže žijícího v patriarchálním systému velmi dobře popisuje genderový boj, který je důležitým motorem kurdského hnutí. Jeho postoj vychází především z marxisticko-leninské tradice. V posledních desetiletích se ale posunul k anarchistickým organizačním směrům, řekla bych, jako je komunalismus a místní správa. Jednou z jeho hlavních inspirací se stal Murray Bookchin.

V samotném teoretickém vzdělání žádná mezera není, jde spíše o praxi této teorie, protože myšlenky se nějak přežvýkají, ale primárně jde o to se zorganizovat a vědět, co s nimi dělat, jak je přetvořit v praxi… To pro mě bylo důležité – učila jsem se, jak tyto politiky transformovat do každodenní sociální praxe.

Diskutovaly jste také o tom, jak fungují ženské guerilly v horách nebo vesnice určené pouze pro ženy, jako je Jinwar? Proč dochází k tomuto genderovému rozdělení?

Ženy vstoupily do ozbrojeného boje na konci osmdesátých let a nejprve trénovaly spolu s muži, ale pak Öcalan uzavřel spojenectví se ženami, což byl z jeho strany velmi strategický tah, protože chtěl potlačil vzpouru hlavních mužských vůdců. Tuto příležitost ale ženy využily a oddělily se od mužských vůdců, vybudovaly si vlastní organizaci. I když jste antikapitalistické hnutí, v genderově smíšených jednotkách dochází k nevyhnutelné reprodukci patriarchátu, k dělbě práce, genderové nerovnosti ovlivňují rozhodovací procesy atd. Řekla bych, že toto oddělení bylo nutné a prospěšné, navíc všichni muži se vzdělávají na ženské akademii, takže se jim dostává vzdělání i v oblasti genderových studií. V praxi je to asi složitější, ale alespoň to slouží svému účelu.

Hory v íráckém Kurdistánu, kde bojuje ženská kurdská guerilla. Záběr z první části série Who Is Afraid of Ideology?, 2017–2019

Jak se vám daří financovat projekty, jako je například série Who Is Afraid of Ideology?

Na začátku jsem měla velmi malý rozpočet, nebylo to moc, ale na cestování to stačilo. Finance byly vždy velmi skromné, ale pak jsme už na druhý díl dostali grant. Peníze šly na stavbu jednoho domu v Jinwaru. Ale já toho většinou na produkci moc nepotřebuju.

Myslím, že princip přerozdělování prostředků, kdy například část rozpočtu jde na podporu místních obyvatel, stojí určitě za pozornost. Byl totiž také součástí letošní documenty, kde jste měla vystavené poslední video z této série. Jaká je vaše zkušenost s mechanismy nastavenými ruangrupou v rámci documenty?

Byla jsem pozvána ruangrupou a uměleckým týmem a celý ten proces fungování byl pro mě určitě velmi inspirativní. Už dlouho předtím jsme diskutovali s přáteli, kteří byli zklamaní z toho, jak umění funguje, a přemýšleli o alternativních ekonomických modelech. Během pandemie se tato potřeba ještě víc umocnila. Documenta 15 mi připadala jako přirozené pokračování těchto rozhovorů. Měla jsem pocit „ano, tohle bychom měli teď udělat“.

Celý proces začal před rokem a půl, což není mnoho času. Umělci byli organizováni prostřednictvím shromáždění, v jejichž rámci jsme hospodařili se společným balíkem peněz. Všechna ta jednání a diskuse byly nesmírně zajímavé, probírali jsme, co budeme dělat a jak peníze využijeme. Tímto způsobem se přerozděloval celý rozpočet documenty. Všichni umělci měli stejný rozpočet, což bylo něco kolem padesáti tisíc eur. Vedle rozpočtů pro umělce a kolektivy byly ještě nějaké peníze, se kterými bylo třeba hospodařit kolektivně. Já jsem byla součástí uskupení pěti kolektivů a umělců a měli jsme k dispozici sto tisíc eur, se kterými jsme museli nějak naložit. O tom, co s nimi uděláme, jsme rozhodovali na schůzkách, které se konaly jednou za dva týdny. Také jsme vzájemně diskutovali o svých dílech. Nakonec jsme peníze přerozdělili mnoha různým strukturám. Jednou za měsíc se pak konalo větší shromáždění, kde se sešli všichni účastníci a účastnice documenty a vzájemně se informovali. Myslím, že to hodně pomohlo vytvořit vazby a přátelství, což pak bylo důležité později, kdy se documenta ocitla pod palbou kritiky a objevila se všechna obvinění o tom, že je přehlídka antisemitská, umělci zůstali jednotní, protože už existovaly navázané vztahy a důvěra. V tomto smyslu jsem nikdy nezažila takový proces v tak velkém měřítku.

Myslíte si, že je možné se tímto procesem inspirovat a přenést ho do fungování uměleckých institucí jako takových? Documenta se koná jen jednou za pět let a rozpočet je opravdu velkorysý, což v tom hrálo podstatnou roli. Je to vůbec přenositelné?

Už během procesu jsme se toho hodně naučili – o vyjednávání, o práci s tak obrovskou skupinou lidí, o tom, jak se vypořádat s obtížnou politickou situací, obtížnou dynamikou, o postupech toho druhého. To je samo o sobě úžasné. Ale nemůže to být vzorec, který by se dal implementovat někde jinde. To, co si z toho odnesete, jsou tyto procesy a úvahy. Pak musíte přemýšlet, jak s nimi pracovat ve svém kontextu. Existují pokusy, které o to usilovaly už dříve – například na palestinské umělecké scéně se snažili vytvořit síť grassrootových organizací, které jsou udržitelné a nedostávají granty od mezinárodních nadací. Ale samozřejmě v každém kontextu je to jiné. Je to také otázka budoucnosti – uvidíme, jak jednotlivé projekty podpořené documentou ovlivní místní umělecké ekosystémy. Doufejme, že ano.

Záběr z videa Who Is Afraid of Ideology? Part 4: Reverse Shot, 2022

Jak to všechno ovlivnilo vaši vlastní práci, kterou jste na documentě prezentovala? Vytvořila jste čtvrtý díl, který je trochu jiný než další videa ze série. Jak vypadal proces tvorby?

Na tématu jsem začala pracovat už před pozváním. Kurátory vlastně nejprve zaujal sjezd ženských farmářských a ekologických organizací, který jsem zorganizovala pro Varšavské bienále v roce 2019. Během pandemie ale nebylo možné uvažovat o tom, že bychom něco podobného uspořádali a se sjezdem znovu pracovali. Jeden z kurátorů mi později řekl, že bychom měli na Kassel zapomenout a soustředit se na to, co děláme v severním Libanonu, a použít na to peníze. Tak jsme se rozhodli, že promítneme film, což byl nejjednodušší způsob, ale zároveň se projekt odehrával někde jinde. Jeho základem je snaha komunalizovat půdu.

Video se primárně soustředí na alternativy vlastnických práv, jsou zde zmíněny dva typy vlastnictví půdy z dějin Libanonu – jedním je masha’ a druhým waqf. Můžete víc představit, na čem v severním Libanonu pracujete?

Celý film vychází z tohoto skutečného projektu, soustředíme se na starý lom, což je pozemek, který vlastní různí vlastníci. Půda je velmi poškozená, takže není tak dobře využitelná. Na začátku byl úkol přesvědčit všechny vlastníky, aby pozemek sjednotili, rekultivovali a zkomunalizovali, aby ho mohli využívat lidé žijící v okolí. Chtěli jsme obnovit myšlenku vztahu k půdě, který bude založen na užívání, a ne na vlastnictví. Před sto lety byla veškerá půda v Libanonu uspořádána tímto způsobem. Pozemek jste mohli užívat, ale nevlastnili jste jej. Po deseti nebo patnácti letech užívání jste jej pak mohli užívat dál. To bylo v době Osmanské říše, institucionalizace režimu soukromého vlastnictví přišla až s francouzským mandátem v Libanonu kolem roku 1920, kdy byl také institucionalizován katastr nemovitostí. Francouzi byli první, kdo pozemky vyměřili a propojili je s univerzálním systémem – zmapovali je. Stále však existuje společná kolektivní paměť lidí, kteří znají různé typy vlastnictví, protože to není tak dávno.

Nejdříve jsme chtěli z půdy udělat masha’, což se dá přeložit jako společné vlastnictví (commons), ale nakonec jsme se rozhodli, že se pokusíme udělat waqf, což je něco jako zmrazení majetku. Commons spravuje obec a může zasahovat do rozhodování, což není nic moc, ale u waqf to znamená, že majetek je stále ve vlastnictví, ale nemůžete ho převádět. Do popředí se tak opět dostává právo užívání. Proces rekultivace půdy by měl začít v prosinci. Budeme sázet plodiny a stromy. Právní proces však bude trvat déle.

Ruangrupa mě povzbudila k tomu, abychom celý proces zahájili. Přemýšlím teď nad tím, jak lze komunalizaci půdy zavést na různých místech.

Instalace u videa Marwy Arsanios Who Is Afraid of Ideology? Part 4: Reverse Shot, 2022, na přehlídce documenta 15 v Kasselu. Foto: Anna Remešová

To vše jsou aspekty, které byly ale pro návštěvníky documenty a veřejnost vlastně neviditelné. Myslíte si, že to mohla ruangrupa lépe komunikovat? I směrem k německým politikům a političkám?

Spousta lidí si na to stěžovala. Nakonec to byla velmi dobrá výstava, ale možná to byl trochu kompromis. Úplně původně byl však prioritou samotný princip lumbungu, ne přehlídka a vystavení děl. Možná nebylo dost času na to, aby se všechny procesy lumbungu promítly do výsledné prezentace. Některé spolupráce však pokračují – existuje několik pracovních skupin a jednou z nich je pracovní skupina pro půdu, jejíž jsem součástí. Brzy se kvůli tomu sejdeme v Johannesburgu.

Je ale taková navazující práce udržitelná?

Během documenty byla založena Lumbung Gallery, což je družstevní a spoluvlastněná galerie, a některá díla z výstavy se budou prodávat prostřednictvím této galerie. Peníze, které z toho vzejdou, se pak vloží do společné kasy a přerozdělí se. Nejsem si jistá, jestli to bude sloužit přímo pro pokračování lumbungu a pracovních skupin, ale bylo by skvělé najít dlouhodobě udržitelný systém.

Souvisí celá tato zkušenost s vašimi plány pro ateliér na UMPRUM, kde nyní působíte jako hostující pedagožka? 

Ano, jde mi o to, abychom společně něco dělali a vybudovali organizační strukturu. Budeme diskutovat o tom, jak společně pracovat, jak spravovat prostor, který máme, a tato struktura by nám měla pomoci vymyslet společný projekt. Zatím se bavíme o rotační struktuře, která se bude každý týden měnit. Jsou skupiny, které navrhují program – čtenářské skupiny, taneční sezení, vaření, výstava, workshop vzájemného učení se dovednostem. Nakonec vzniknou různé formáty, ale primárním výsledkem by měla být struktura, jak společně organizovat a budovat prostor.

Marwa Arsanios je umělkyně, filmařka a badatelka, jejíž práce se pohybují mezi instalací, performance a pohyblivým obrazem. Přehodnocuje politický vývoj druhé poloviny dvacátého století ze současné perspektivy a zaměřuje se na genderové vztahy, kolektivismus, urbanismus a industrializaci. Její práce byly představeny na mnoha skupinových výstavách, mimo jiné na documentě 15 (2022), 3. bienále Autostrada v Prištině (2021), 11. berlínském bienále (2020), v Kunsthalle Wien (2019), na 1. trienále architektury v Šardžá (2019), Varšavském bienále (2019), 14. bienále v Šardžá (2019), v Nottingham Contemporary (2017), Maxxi Museum v Římě (2017), Sursock Museum v Bejrútu (2016), v Ludwig Museum v Kolíně nad Rýnem (2016), na Thessaloniki Biennial (2015), 55. benátské bienále (2013) a další. Získala Mezinárodní cenu Georgese de Beauregarda na FID Marseille (2019), Zvláštní cenu Pinchuk Future Generation Art Prize (2012) a byla nominována na Paulo Cunha e Silva Art Prize (2017) a Han Nefkens Foundation Award (2014). V roce 2014 získala stipendium Akademie Schloss Solitude ve Stuttgartu a v roce 2010 jí bylo uděleno stipendium Tokyo Wonder Site, Tokyo Arts and Space. Byla spoluzakladatelkou výzkumného projektu 98weeks v Bejrútu (2007–2016).