Cena mimo provoz

Výstava Ceny Jindřicha Chalupeckého se v letošním roce vrátila do Národní galerie Praha, kde bude k vidění až do 8. ledna. Díla finalistů a finalistek, kterými jsou letos Vojtěch Radakulan, Olga Krykun, Ezra Šimek, Martina Drozd Smutná a David Přílučík, se však podle Matěje Forejta ocitají v paradoxní situaci – oceněni jsou sice všichni finalisté a finalistky, princip soutěže a výběru se ovšem nezměnil.

Cena mimo provoz

Po třiatřicáté se letos koná jeden ze středobodů života české umělecké scény – Cena Jindřicha Chalupeckého (CJCH). Událost, která za tři desítky let své existence prošla logickým vývojem reagujícím na dynamiku života celé společnosti, se z výročního ocenění proměnila v instituci, jež má ambici lokální výtvarnou scénu nejen reflektovat a oceňovat, ale také spoluutvářet. Je přitom otázkou, zda je obojí současně možné.

S vidinou očištění života umělecké scény od projevů soutěživosti a tlaku na výkon se Společnost Jindřicha Chalupeckého v posledních letech rozhodla na základě požadavků nominovaných nevybírat jednoho laureáta, ale za laureáty zatím tří posledních ročníků vyhlásit všechny nominované. Paralelně přitom padaly přísliby na další reformu organizace CJCH. Ta však ani po třech letech neproběhla v nijak razantní podobě, a tak sice cena (vzhledem ke svému přetrvávajícímu názvu dost paradoxně) deklaruje odmítnutí soutěživosti, své organizační mechanismy ale ponechává do velké míry nezměněné. Výsledkem je tak situace, kdy každoročně několik desítek tvůrců a tvůrkyň obešle se svou přihláškou dobrovolně soutěž, načež postupující do finále prohlásí, že odmítají soutěživost a vzájemné soupeření, a následně jsou společně vyhlášeni za vítěze. Pokud tedy Společnost Jindřicha Chalupeckého nechce lpět na starých strukturách a požadavky mladé umělecké scény zcela ignorovat, měla by se odvážit k razantnější reformě ocenění, než jakou představuje nedávno provedená změna pravidel, kdy se nově laureáty stává rovnou celá skupina postupujících do finále.

Atmosféra mrtvého bodu, ve kterém CJCH uvízla, do značné míry ovlivňuje i její podstatnou součást, kterou je každoročně výstava prací finalistek a finalistů. V minulosti bylo zvykem její návštěvu absolvovat v dráždivé nevědomosti, kdo bude nakonec oceněn, což především u laických diváků mohlo podněcovat snahu navázat bližší kontakt s jednotlivými díly a vybrat si svého favorita. Pozoruhodné světlo na kritéria pro hodnocení kvalit současného umění pak často vrhal i rozdíl mezi cenou poroty a cenou diváků. Tyto aspekty se nyní ztrácejí a nutně přinášejí nové otázky a výzvy i pro realizaci samotné výstavy. Ta se opět vrátila do Prahy, kde byla naposledy k vidění v roce 2018, a jako kurátoři finálové výstavy byly k CJCH přizváni Anetta Mona Chisa a Jaro Varga.

Oproti vzpomenutému roku 2018, kdy se výstava tehdejších finalistů a finalistek konala v pražském Veletržním paláci v přízemním a z ulice dobře přístupném prostoru zvaném Korzo, dostal letošní ročník ve stejné budově prostor v mezaninu s impozantním výhledem do Malé dvorany. Co do rozlohy jsou letošní prostory vyčleněné pro CJCH velkorysejší, na druhou stranu ale výstavu vytrhují z přímé komunikace s okolním světem a uzavírají ji do slonovinové věže galerijní instituce. Tento neduh přitom kurátorské duo ještě umocnilo zvolenou výstavní architekturou, která celý ochoz Malé dvorany, obvykle dýchající do otevřeného prostoru, přetvořila v uzavřený, klaustrofobní koridor připomínající klášterní ambit. Zvolená narážka na církevní architekturu zde přitom není náhodná, protože sami Anetta Mona Chisa a Jaro Varga ve svém kurátorském statementu, zveřejněném tři týdny po začátku výstavy, v podivuhodně velké míře využívají terminologii převzatou z náboženského prostředí. I když se jejím použitím pravděpodobně snažili rozklíčovat problematická místa výtvarného provozu a jeho institucí, celá výstava nakonec vypadá, jako by i přesto podlehli monumentalitě bílého chrámu umění a neodvážili se ji „znesvětit“.

Ačkoli s výjimkou Martiny Drozd Smutné, která se CJCH účastní se sérií olejomaleb s pozoruhodnými aluzemi na figurativní polohy moderny, nikdo z letošních laureátů nepracuje čistě s tradičními médii malby nebo sochy, kterým na míru vznikl koncept neutrální galerijní „bílé krychle“, rozhodli se kurátoři právě tohoto výstavního archetypu úzkostlivě držet. Sami na sebe tak upletli bič, který bílá krychle představuje pro kurátorování výstav nových médií.

Videa, která vystavuje Ezra Šimek a která se zabývají střetem individuální identity se stereotypy okolního prostředí, jsou tak umístěna na obrazovkách do úzkého prostoru „ambitu“, kde už nezbylo místo ani na kus mobiliáře, a tak je potřeba při sledování stát. Větší projekce, které bílé krychli rovněž nejsou právě vlastní, jsou v případě Ezry Šimek i Davida Přílučíka, který se CJCH účastní s dvacetiminutových filmem, umístěny do temnějších apendixů po stranách hlavního výstavního prostoru. Letošní host Korakrit Arunanondchai má pak své filmy odsunuté pro jistotu na protější stranu Malé dvorany do oddělených blackboxů, které vylučují jakoukoli další komunikaci se zbytkem výstavy a i tentokrát vnucují otázku, zda by role hostujícího umělce nemohla být do výstav finalistů CJCH o něco pevněji integrovaná.

Zdaleka nejhůře pak dopadl Vojtěch Radakulan se svou interaktivní instalací, pro kterou naštěstí vytvořil alespoň hravé extenze citující tradiční tvary počítačového hardwaru. Pokud by to totiž neudělal, jeho prezence na výstavě by byla v podstatě smazaná tradiční neschopností většiny českých muzejních institucí pracovat s novomediálním uměním. Na hlavní části jeho instalace s virtuální realitou byl totiž v době mé návštěvy položen list papíru s nepřekvapivým sdělením: „Mimo provoz!“. Nejlépe tak zvolené výstavní řešení vyhovuje již zmíněným malbám Martiny Drozd Smutné a objektům Olgy Krykun, která prostor zaplňuje textilními figurínami čekajících, objekty z přetvořených dronů i malbami vzdáleně evokujícími lidové umění, které snadno připomínají válečné události na Ukrajině.

Hlavní devízou kurátorského pojetí je rozhodnutí nerozdělit vystavující do samostatných oddělení či kójí, ale jakožto rovnocenným finalistům jim díla fluidně propojovat. Tato strategie nejlépe zafungovala u instalací Ezry Šimek a Olgy Krykun, jež bylo možné rozdělit do několika samostatných celků a vystavovat je současně vzájemným dialogům. Nadšení z propojení jednotlivých tvůrců ale kurátoři mírní ve svém kritickém statementu, když tvrdí, že laureáti o participaci sami příliš nestáli. Že by to tedy přece jen s odmítáním soutěživosti nebylo až tak žhavé?

Druhou velmi pozitivní stránkou letošní výstavy, kterou opět přineslo kurátorské duo, bylo oslovení všech původních uchazečů, kteří dostali nabídku vystavit svou práci na bannerech zavěšených v Malé dvoraně. Pokud totiž chce být CJCH otevřenou platformou více než tradiční soutěží, byla by to právě takováto gesta, do jisté míry negující původní charakter soutěže, která by pomohla překonat setrvávající organizační strukturu ceny, zmíněnou již v úvodu.

Vůbec nejdůležitějším krokem by ale bylo lepší otevření ceny a její výstavy veřejnosti, které letošní prezentace svým umístěním i výstavní architekturou v podstatě dokonale neguje. Dokud totiž bude CJCH setrvávat v bílých kobkách chrámu umění a nenabídne také laické veřejnosti hodnotnou alternativu k poměřování vítězů a poražených, nebude naplňovat to, co naplňovat má (a pravděpodobně také chce). A zůstane tak trochu „mimo provoz“.


Ezra Šimek, Vojtěch Radakulan, Martina Drozd Smutná, David Přílučík a Olga Krykun / Cena Jindřicha Chalupeckého 2022: Vše pevné se spojuje ve vzduchu / zahraniční host: Korakrit Arunanondchai / kurátoři: Jaro Varga a Anetta Mona Chisa / Národní galerie Praha – Veletržní palác / 23. 9. 2022 – 8. 1. 2023

Foto: Jan Kolský. Celý fotoreport výstavy naleznete ZDE.

Matěj Forejt | Absolvoval magisterská studia na katedře filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a na katedře teorie a dějin umění Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Působí v České televizi a je redaktorem odborného časopisu Iluminace. V roce 2022 vydal jako editor pod záštitou Galerie Rudolfinum publikaci Umění z NDR. Dědictví na obtíž? Je držitelem Ceny Věry Jirousové za rok 2019.